Poté, co byly síly Osy na africkém kontinentu roku 1943 poraženy, se většina československých vojáků přepravila do Velké Británie a připojila se k západnímu exilovému vojsku.
Ovšem vzhledem k tomu, že armádní sbor budovaný v Sovětském svazu neměl dostatek školených důstojníků, byly přibližně tři stovky dobrovolníků z Británie přemístěny k jednotkám pod pozdějším velením generála Ludvíka Svobody. Třicet z nich zaplatilo na východní frontě cenu nejvyšší.
Jedním z nich byl kapitán Dalibor Kalík. Pocházel z Bohušovic nad Ohří na severu Čech, kde se narodil 4. února 1910. Když absolvoval školní docházku a vyšší hospodářskou školu, nastoupil vojenskou službu. Během ní vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a v armádě zůstal jako gážista až do okupace zbytku českých zemí. Poté odešel do exilu, aby se mohl připojit k československým zahraničním jednotkám.
Do československé exilové armády byl prezentován 9. července 1940 a v následujících letech války se účastnil bojů v severní Africe.
Prošel nasazením v západní poušti, pokračoval operacemi v Sýrii, potom se podílel na obraně Tobrúku. Od dubna 1942 zastával funkci velitele protiletadlové roty v Palestině, od srpna působil u protiletadlové obrany Bejrútu.
Po kapitulaci německých a italských vojsk jej převeleli do Velké Británie. Tady se seznámil s Angličankou Betty Wardallovou, v roce 1944 se zasnoubili a po válce plánovali sňatek a společnou budoucnost.
Naplnění tohoto snu jim však nebylo dopřáno. Kapitán Dalibor Kalík se nedlouho po zásnubách přihlásil do 1. československého armádního sboru v SSSR a padl 14. září 1944 během bitvy na Dukle, zasažen minometnou střepinou.
Protinacistického odboje se účastnili i jeho švagři, jeden skončil na německém popravišti, druhý, plukovník Václav Čermák, prošel celou anabází exilového vojska od bojů ve Francii až po obléhání Dunkerku.
Ironií osudu byl tento odbojář později v padesátých letech vězněn jako odpůrce komunistického režimu.
