Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Lidé

Karel Čapek se před 100 lety stal redaktorem Lidových novin. Objevoval krásy češtiny a bránil obyčejné lidi

Redaktoři Lidových novin Karel (vlevo) a Josef Čapkové. foto: ČTK

Doporučujeme
Praha - Dne 1. dubna 1921, je tomu právě sto let, vstoupil Karel Čapek se svým starším bratrem Josefem do redakce Lidových novin. Změnil se jeho životní postoj.
  5:00

Pozdější šéfredaktor Eduard Bass to vysvětlil tak, že se fyzicky slabý a křehký muž, jako autor vystavený nepochopení, útokům a intrikám, a proto nedůvěřivý vůči drsnému světu, ocitl v přátelském prostředí, „kde se cítil bezpečný a chráněn… Oplácel to svému listu téměř celou svou mnohotvárnou tvorbou, podněty a popudy, radami a postřehy, které podstatně přispívaly ke zdaru kolektivní práce.“

Karel Čapek

Změna se projevila zřetelně. Sloupek Prosba o milost, který Čapek uveřejnil 28. listopadu 1924 v Lidových novinách, vypráví příběh šestadvacetiletého Vladimíra R. Sloužil za Rakouska jako voják ve světové válce a dospěl k odhodlání bojovat proti příštím válkám tím, že odepřel vykonávat službu v československé armádě. Odseděl si patnáct měsíců vězení a hrozí mu další trest, pokud setrvá v odporu.

Ještě nedlouho předtím křikl Čapkův Loupežník (komedie, 1920) vesele, provokativně a s mladou bezohledností, že „na zákon sere“. O čtyři roky později mluvil novinář Čapek ve zmíněném sloupku zcela jinak. Člověka, který nedbal zákonného ustanovení o vojenské službě, by rád omilostnil, prosí však o milost i samého provinilce: „… pokořte se; nedělejte nám těžkou hlavu a těžké srdce svou zbytečnou obětí. … zřekněte se úkolu být mučedníkem. I to je, příteli, mravní povinnost k lidem, kteří jsou vaši bližní.“

Neobyčejná schopnost vcítění

Také například téma Čapek a Bůh se během času vyvíjelo a měnilo pojetí. V jedné z osmi Trapných povídek (1921), která zobrazuje vojenskou popravu, zelo nebe nad odsouzencem prázdnotou a nevydalo hlas spravedlnosti.

Novinový román Krakatit – vycházel na pokračování v Lidovkách od prosince 1923 – postavil na Boží místo bělovlasého dědečka, který udílí těžko použitelná moudra, jsou však ohleduplná ke světovému okolí. Nakonec se v pomnichovských dnech roku 1938 obrátil novinář ke Stvořiteli: adresoval mu naléhavou a vroucnou modlitbu o chladnokrevnost, kterou bude národní pospolitost potřebovat k překonání příštích strázní.

Autorská a lidská zkušenost vtiskla Čapkovi neobyčejnou schopnost vcítění. Vybízí k pochopení vůči zedníkovi, který jako zoufalý nezaměstnaný zastřelil své dítě i svou ženu. Navrácen k životu po sebevražedném pokusu stanul před soudem – mimochodem čapkovsky příznačná situace. Autor sám kdysi marně hledal zaměstnání a po třetím nezdaru propadl beznaději. Známý stavitel sice proti sebevrahovi namítá, že míst je dost, jenže sloupek klade hlubší otázku: Co když je lidské neštěstí bezradné, otupí člověka a připraví ho o odvahu? Dopustili jsme se velké chyby, že jsme nenastolili lepší praxi, jaká lidem pomůže najít práci: „Víte, je to příliš mučivý pocit, ztrácíte-li citový souhlas s vykonávanou spravedlností.“

Milan Uhde.

Vcítění ústrojně přerůstá v solidaritu překračující státní hranice. Popravě Sacca a Vanzettiho, které se nikdy nedostalo přesvědčivého odůvodnění, se mezinárodním protestům nepodařilo zabránit. Moc se už tenkrát oháněla výrokem, že nikdo nemá právo vměšovat se do soudního řízení v suverénním státě. Čapek ten výrok ve svém textu v Lidovkách – Nad dvěma mrtvými (24. srpna 1927) – přímo nevyvrací, ale za samozřejmé považuje, že budeme usilovat o záruku, aby k justičním vraždám nikde nedocházelo.

Ústředním motivem Čapkových novinářských příspěvků se stala obrana člověka. Skutečnost, že se bližnímu křivdí, ať skutkem, nebo slovem, nesl jako osobní zranění. Sto tisíc nezaměstnaných na něj doléhalo jako vnitřní otřes a selhání. Ve svých portrétech soudobých českých spisovatelů a básníků se citlivým a laskavým vhledem do jejich tvorby snažil kompenzovat tvrdé soudy a odsudky, jimiž je zasáhla kritika.

Ocenil Otakara Theera, dramatika Fráňu Šrámka, Poláčkův román Muži v ofsajdu, obhajoval Jiřího Wolkra a navzdory svému vlastnímu občanskému názoru našel porozumění i pro jeho sen o revoluci. Komunisty S. K. Neumanna se ujal proti nacionalistickému apelu vyloučit jej z národa.

Objevoval půvaby češtiny

Obrana člověka se přirozeně týkala kultury jako celku. Čapek rázně vystoupil proti extremistické pohrůžce, že zklamou-li spisovatelé naše politické očekávání, obejdeme se bez nich. Považoval ji za absurdní a zákroky politiků proti uměleckým dílům za nepřípustné. Odsoudil organizované rušivé projevy při představení Osvobozeného divadla. Jestli se hra někomu nelíbí, má možnost odejít nebo do sálu vůbec nevstoupit. Snažit se překazit její průběh znamená chovat se jako nacistický režim, který dal pálit knihy.

Čapkovo slovo robot se objevilo přesně před 100 lety. Ve hře R. U. R. nastudované ochotníky

Když Emanuel Moravec v Důstojnických listech Čapka obvinil, že si v okamžicích branné přípravy na válku hraje se štěňátkem, tvůrce trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život, kterou plukovník generálního štábu rovněž zlehčoval, mu v témž periodiku odpověděl: vyslovil při vší skromnosti přesvědčení, že umělec, jenž dělá svou práci, upevňuje a prohlubuje národní vědomí, i když přímo nevolá do zbraně.

Obrana člověka prostoupila i Čapkův zřetel k jazyku. Byl básník. V každodenním pokynu průvodčího v pražské tramvaji „Dobrý je to, jedem!“ zaslechl optimistické poselství, které poznamenalo prvorepublikový všední den. Jako novinář objevoval jadrné půvaby češtiny a zesměšňoval, ba káral zhoubné návyky neboli fráze. Vykládal je jako újmu na pravdě a prohřešek proti kultuře. Tu chápal též v širším smyslu jako výraz určité úrovně společenského života a jeho morálky. Nevstřícný poměr k exulantům, které doma zavírali do vyhlazovacích táborů, míří podle něj nejen proti člověku, ale i proti závazným kulturním principům.

Proti hlasatelům války a násilí

Několikrát Karel Čapek ve svých textech zdůrazňoval, že nejsou politické, totiž že nepředstavují hledisko konkrétní politické strany. Jako novinář se však stále ostřeji střetal s hrubými a nelidskými výstřelky tehdejší mocenské scény, takže ho sám námět sloupků a entrefiletů vedl k polemice proti hlasatelům války a násilí.

Usvědčoval z bludných a škodlivých iluzí nacionalismus a varoval před fašismem včetně českého. Ve svých jednořádkových bajkách zachytil amorální protimluvy, které plodila řeč diplomatů a pokleslá politická žurnalistika. Byl přátelským a demokratickým průvodcem nejen vzdělaného předplatitele, ale i „muže z ulice“, jak pojmenoval čtenáře, s nímž otevřeně sympatizoval.

Sloupky Karla Čapka: Ještě o psech a také o kočkách

Vyznával první republiku, hájil ji a miloval jako kritický, ale věrný občan. Při své křehkosti byl předurčen k tomu, aby smrtelné ohrožení rodné země prožil doslova osobně. Co přicházelo, nemohl přežít. Jeho poslední řádky v Lidovkách o tom vypovídají srozumitelně a mužně.

Nedávno jsem četl knihu Bohdana Chudoby Sirá plynou oblaka, jejíž postavy ve smrákavém roce 1938 mluví s despektem o meziválečném Československu a jeho nevyhnutelném pádu, o Masarykovi a Benešovi. Předpokládal jsem, že zazní neméně krutý rozsudek také nad Čapkem. Ale nezazněl, i když se jeho jméno párkrát ozvalo, ovšem jen věcně. Podle mě tkvěla příčina v tom, že spisovatel a novinář Karel Čapek první republiku přesáhl a že to vědí i její odsuzovatelé. Splnil, co si uložil: měl vztah ke všemu, co jest, vztah svobodomyslný, nezištný a čistý, zkrátka hluboce lidský. Působí jako světelný zdroj, který je zvlášť dobře patrný, kdykoli se stmívá.

Autor je dramatik a spisovatel.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!