Přitahují mě staré kultury, rituály a život v oceánu, říká fotografka

Drobná blondýnka, která nosí na krku šamanský kruh a jež vystudovala ekonomii, začala fotografovat vlastně náhodou. Fotoaparát si pořídila proto, aby mohla zachytit okamžiky, které by později doma mohla malovat. „Jenže na malování už nikdy nedošlo,“ říká Petra Doležalová.

LN S fotoaparátem jste se raději vydala na cesty?
Jela jsem pracovně do nejsevernější části Norska, do Finmarku, a ta oblast mě ohromila. Znáte ten pocit, když někam přijedete a to místo s vámi naprosto rezonuje? O pár měsíců později jsem tam s cestovatelem Jirkou Kolbabou vyrazila ještě jednou a tehdy jsem vášni pro fotografování propadla nadobro. Potkala jsem tam jednoho zajímavého člověka, který mě později na mých severských výpravách pravidelně doprovázel a držel nade mnou ochrannou ruku. Jmenoval se Thorer, byl to důstojník norské armády, který učil vojáky přežít v drsných zimních podmínkách. Společně s jeho kamarádkou musherkou jsme pak vyrazili napříč náhorní plošinou Finmarksvidda… Celkem jsem se na sever vypravila už asi dvanáctkrát, včetně Islandu a Špicberků.

LN Z fotek pořízených během těchto cest vznikla multimediální výstava v pražské galerii Karolinum a kniha Doteky severu, která odstartovala vaši fotografickou kariéru.
Tenkrát jsem zjistila, že přes hledáček fotoaparátu se snáze dostanete k lidem, je to taková brána do jiných světů. Jde najednou o úplně jiné cestování, neřešíte sebe a své nepohodlí nebo svůj mikrosvět, ale píšete příběhy a dostáváte se k naprosto výjimečným situacím.

LN Vám se díky focení podařilo v Norsku dostat mezi Sámy.
Doputovali jsme k nim se psím spřežením. Sámové jsou potomci pastevců sobů, kočovníci, kteří obývají severní část Evropy. Aby mi důvěřovali, musela jsem je přesvědčit, že mi opravdu jde o to, vyprávět jejich příběh. Přemluvila jsem jednoho z nich, aby mě vzal s sebou a ukázal mi svoje stádo sobů. Ráno přijel na skútru s vozíkem vystlaným ještě trochu zakrvácenými sobími kůžemi a ve vánici jsme vyrazili. Cestou, uprostřed bílé pustiny, najednou začal zpívat svůj jojk.

LN Co to je jojk?
Hrdelní zpěv, kterým Sámové vyjadřují své pocity nebo také svůj charakter. Je to píseň, která s nimi roste, mění se. Každý z nich má svůj vlastní osobní jojk. To jsou okamžiky, kdy jsem stála za foťákem a přede mnou se odehrávalo něco, co jsem si v životě nedokázala představit.

LN Dnes se místo severu soustředíte spíše na tropické krajiny a podmořskou fotografii.
To vzniklo při rozhovoru s podvodním fotografem Liborem Špačkem, který o světě pod hladinou a o setkáních s fantastickými tvory krásně vyprávěl. Říkali jsme si, že by bylo dobré udělat něco společně. Háček ale byl v tom, že já jsem se do té doby nikdy nepotápěla. Libor mě přesvědčil, že to půjde, je totiž náhodou i instruktorem potápění. Průkaz jsem si udělala ještě tady v Praze, v bazénu, a pak jsme vyrazili na Mauricius, kam jsme vzali i kameru. Při třetím ponoru mi Libor půjčil foťák a už jsem mu ho nevrátila.

LN Objevila jste nový svět?
Nejdřív mě pohltil makrosvět, a to tak, že mi vůbec nezbyl prostor se pod vodou coby začátečník bát. Libor se pustil do natáčení, měl už zkušenosti ze zahraničních produkcí. Když jsme dovezli materiál, bylo ho tolik, že jsme se rozhodli z toho udělat tak trochu neobvyklý film. Poslali jsme ho na festival cestovatelských filmů Tourfilm a k našemu překvapení získal hned druhémísto. Nakonec jsme za pět let nasbírali 43 cen z mezinárodních filmových festivalů včetně několika Grand Prix. Tak vznikla série Escape to Nature (Útěk do přírody), která má dnes už pět hotových dílů a téměř dokončený šestý. Díky všem oceněním projevila o snímky zájem Česká televize a poté, co měly první tři díly vysokou sledovanost, jsme se dohodli na koprodukci. Tři poslední filmy, které jsme točili na Vanuatu, Papui-Nové Guineji a Maledivách, poběží v České televizi v první půli letošního roku.

LN Podle čeho si jednotlivá místa vybíráte?
Přitahují nás staré kultury a hledáme místa, kde se ještě dnes provozují starobylé rituály. A samozřejmě kde je bohatý podmořský život. Podle seznamu zemí, které bychom chtěli navštívit, oslovujeme jejich ministerstva turismu nebo zastoupení, a pokud projeví zájem o naši tvorbu a poskytnou nám záštitu, hledáme partnery a sponzory pro film. Musíme pokrýt rozpočet a vybrat vhodné období na cestu, je třeba nutné se vyhnout cyklonům nebo turistické špičce.

LN Máte sestavený přesný program, nebo necháváte místo pro improvizaci?
Vlastně obojí. Nejdůležitější je najít si dobrého místního průvodce. Máme na cestách obrovskou výhodu v tom, že jsme dva, někdy tři, maximálně čtyři. Pokud kamkoliv vyrazí velký tým lidí, potřebujímít všechno perfektně připraveno. Když jste dva, tak vás vezmou třeba i do rodiny a líp se získává důvěra. Ale zase je to na úkor naší síly, vozíme totiž s sebou veškeré vybavení pro fotografování, filmování a samozřejmě i potápění.

LN Jak cesta za filmováním probíhá?
Natáčení jednoho filmu trvá až měsíce. Vypadá to jako dovolená, ale nemá to s ní vůbec nic společného. Každý den se vstává kolem šesté, často i dřív, denně absolvujeme běžně tři ponory. Slunce zapadá kolem šesté sedmé hodiny, takže večer se stahují data a píše se, času moc není, a navíc semusí připravit technika na další den.

Petra Doležalová

LN V New Yorku měl premiéru pátý díl cyklu Escape to Nature, který jste natáčeli na PapuiNové Guineji. V průběhu cesty se vám podařilo nafilmovat unikátní rituál místního krokodýlího kmene, při kterém se z chlapců stávají muži.
Šlo o rituál, kdy se hochům z kmenů z okolí řeky Sepik vyznávajících krokodýlí kult bolestivě nařezává kůže tak, aby po zahojení připomínala krokodýlí. To je v prostředí džungle, kde hrozí infekce, hodně nebezpečné a stává se, že za to mladík zaplatí i životem. Kdo však rituál nepodstoupí, není plnohodnotným krokodýlím mužem a není mu povolen vstup do mužského domu zvaného House Tambaran, tedy Dům duchů. Podařilo se nám zachytit rituál tak zblízka jako doposud žádnému jinému filmovému týmu.

LN Vás ke krokodýlímu rituálu a do Domu duchů jako ženu pustili?
Byla jsem prý první, a ještě k tomu bílá žena, která u tohoto rituálu mohla být. Je to velmi intimní záležitost, zúčastnění muži jsou nazí a bolest, kterou podstupují, je pro nás nepředstavitelná. Přiznávám, že tam mi opravdu běhal mráz po zádech, ale fotoaparát zafungoval jako bariéra.

Prastaré rituály

LN Cesty do tropů jsou asi dost vyčerpávající...

Organismus je unavený, absolvujete několik ponorů denně, do toho pálící slunce, komáři a kvůli technice je nutné zajištění klimatizace, tedy v oblastech mimo džungli. Na Papui jsem dostala virózu a ze škrábance od korálu se mi do nohy dostal zánět, takže jsem do džungle kvůli otoku mohla vyrazit jen s jednou botou. Organismus stávkoval. Kvůli prostředí plnému bahna a komárů jsme také poprvé jedli antimalarika.

LN A to nemluvíme o hygieně.
V džungli a při návštěvách domorodých kmenů nenajdete toaletu, a když ano, tak je lepší se jí vyhnout. Žádná sprcha a ve vodě se koupat nedalo. Řeka Sepik byla sice krásná, jenomže tam žijí krokodýli a ryby paku, příbuzné piraňám… Večer jsem si vždycky vlhkými ubrousky snažila pod moskytiérou alespoň na noc otřít nánosy sprejů proti hmyzímu bodnutí. Jenže nepohodlí k dobrodružství prostě patří. Když se pak vrátíte do civilizace, uvědomíte si, jak jsme zhýčkáni.

LN Přitom ve filmu a na fotkách všechno vypadá jako ráj.
Člověk si mnohdy neuvědomí, že bere na cesty sám sebe. Když někam jedete, vše vypadá úžasně, romanticky. Jenomže s sebou berete svoje nálady a svoje tělo, které občas vypovídá službu.

LN Neříkáte si někdy, jak by asi dotyční domorodci reagovali zase na náš životní styl?
Potkali jsme pár Papuánců, kteří v rámci projektu jedné televize navštívili Anglii. Byli tam konfrontováni s rozličnými situacemi a natáčeli je, jak vnímají různé hodnoty. A oni se třeba zaráželi nad vztahy v rodinách, péčí o staré lidi, nechápali, jak můžeme mít bezdomovce a na druhou stranu provozovat třeba psí salony.

LN Civilizace ale asi proniká i tam...
Na Vanuatu například vyvstaly velké problémy poté, co místní lidé začali pracovat a vydělávat peníze. Přestali náhle jíst svou původní stravu a dostavily se obrovské zdravotní potíže. U mnoha z nich se objevila cukrovka, vzrostl podíl rakoviny. Kupovali totiž to nejlevnější, co se nabízelo v místních čínských krámcích. A tak tu svou naprosto přírodní a zdravou, my bychom řekli bio stravu vyměnili ze dne na den za chemický koktejl. Lékaři, u kterých jsme tam natáčeli, jezdí po vesnicích a snaží se lidem znovu vysvětlit, jak se mají stravovat.

Na svých cestách zaznamenává Petra Doležalová prastaré rituály papuánských kmenů i neuvěřitelně barevný svět pod mořskou hladinou

LN Nemizí jen domorodé kmeny, ale také příroda kolem nich…
Změny nezastavíme, ale je důležité pochopit, že každý člověk může pomoci, aby vývoj nebyl devastující. A to jak v ochraně kultury, tak i v ochraně podmořského světa. Bohužel žijeme v době, kdy nastává obrovský úbytek korálů a živočišných druhů. Živočichové, jako jsou třeba mořské želvy nebo žraloci, přežili miliony let a až v poslední době drasticky ubývají jen kvůli bezohlednému působení lidí. Jenže zapomínáme, že život nejen vzešel z moře, ale může tam i zaniknout. Kdo ví, jestli brzy nebude naše tvorba jen smutným záznamem o historii. Snažíme se zachytit krásu, aby o ní lidé věděli, což je prvním předpokladem cokoliv změnit.

LN Právě dokončujete dokument věnovaný Maledivám. Kam se chcete vydat dál?
Teď nás to táhne nás do Pacifiku. Chceme spolupracovat s biology na ochraně podmořského světa. A také v této oblasti můžete stále najít místa, která zavánějí starou dobou, kam turismus dodnes nezavítal. Místa, kde pořád ještě nefunguje signál a kde čas běží pomaleji.