Byl to malý svět. Když se měl Havel stát prezidentem, členové jeho ochranky z Občanského fóra se sešli s komunistickými bodyguardy, mezi nimiž byl i Milan Hofman. Znali se. Všichni dělali karate.
Vystudoval „strojárnu“ a přemýšlel co dál. Z tak trochu naivních představ uvažoval o kariéře u tehdejší policie, Sboru veřejné bezpečnosti (SNB). Milan Hofman měl rád auta a SNB je, jak se tehdy mylně domníval, měla mít nadupaná. Být v garážích a starat se o tyhle vozy ho lákalo. Zřejmě díky svým úspěchům ve sportu nakonec u policie dělal úplně jinou práci.
LN: Jak jste se k ochrance dostal?
Už na policejní akademii jsem se zajímal o bojové sporty. Začal jsem o ochrance přemýšlet a opět mě tam k mému překvapení vzali. Dostal jsem se k páté správě Státní bezpečnosti – pod StB jsme byli kvůli federální působnosti. Odšlapal jsem si službu na odboru nazvaném Lípa, kdy jsme hlídali federální shromáždění, vládu a bydliště různých papalášů. Pak jsem přešel na odbor, kde jsme měli na starost osobní ochranu ústavních činitelů a návštěv z Východu i Západu.
LN: Ke Gustávu Husákovi jste se nedostal?
Ne, tam mohli jen prověření a zasloužilí soudruzi. Byl to první odbor, takový stát ve státě. Já nikdy ani nebyl v KSČ.
LN: Byl jste důstojník StB. To vás ke vstupu nenutili?
S ostatními mladými kolegy jsme to odkládali, říkali jsme, že se na to „ještě necejtíme“. Musím říct, že u nás na ochrance byli jen dva kovaní soudruzi. S těmi jsme se bavili jen v případě nutnosti, zbytek byli dobří kluci. Měli jsme rádi svoji práci a jen jednou začas jsme museli něco odsedět na různých schůzích.
LN: V listopadu 1989 vám bylo 28 let. Jak jste vnímal to, co se v Praze dělo?
Jak se zavřely dveře a „kovaní“ nebyli v dohledu, tak jsme se otevřeně bavili o tom, co se děje, že to muselo přijít a že je to dobře. Měli jsme jen strach, jestli tam není odposlech. Ale nezavřeli nás, takže asi nebyl. Do té doby jsem se o politiku nezajímal – a až teď jsem se začal dozvídat o Havlovi a spol.
LN: Jak došlo k tomu, že jste přešel k prezidentské ochrance?
Cvičil jsem hodně karate a znal některé lidi, kteří dělali ochranu Občanského fóra. My jsme na páté správě měli malinkatou místnost, a když jsme po přípravě čekali na začátek nějaké akce, bývalo nás tam i kolem dvaceti. A někdy kolem půlky prosince se otevřely dveře a v nich stál Vašek se svojí suitou.
MILAN HOFMANMilan Hofman se rozhodl z ochranky Václava Havla odejít v březnu 1991, kvůli časové náročnosti tohoto povolání trpěla rodina. Dnes by v nenápadném a skromném muži v malém obchodu s autolaky poznal osobního strážce jen málokdo.  |
LN: Vašek?
Václav Havel. Koukal na nás, my na něj. Najednou se od nich směrem ke mně ozvalo: „Ty vole, co tady děláš?“ (smích) U nás byl i Petr Pávek, skvělý judista. Začalo se jednat o tom, že vybudování a vedení prezidentské ochranky převezme právě on. Když k tomu došlo, řekl mně a Pepíku Šteflíkovi, ať se oblékneme a jdeme do kanceláře prezidenta republiky. Začal jsem se tedy převlékat, když ke mně přistoupil jeden starší, ambiciózní kolega, který si zřejmě ze žalu nad probíhajícími událostmi přihnul. Namířil na mě revolver, jako že mě zastřelí.
LN: To vás považoval za zrádce dělnické třídy?
Asi, mě zajímala ta práce, a ne nějaká politika. Obrátil jsem se na něj a řekl mu: „Tak se aspoň pořádně tref.“ Oblékal jsem se dál, ostatní kluci mu mezitím zbraň vzali. A já nastoupil jako Havlův bodyguard. Princip ochranky je nezávislý na místě či režimu.
  |
LN: Dali jste se tedy dohromady s lidmi z OF v čele s Františkem Kollmanem. Jak jste je vnímali?
Byli to v této oblasti amatéři, ale jinak chytří lidé: samí doktoři, inženýři. A také profíci přes bojové sporty. Jenže ochranka je o něčem jiném. Snažili jsme se jim za pochodu vysvětlit, co a jak. Pánbůh nad námi stál a všechno probíhalo hekticky, ale v pohodě.
LN: Ani při prezidentské volbě se nevyskytly žádné problémy?
Pamatuji si jen jeden „zádrhel“. Václav byl přichystaný vejít do Vladislavského sálu, když ho oslovil šéf Kanceláře prezidenta a řekl mu soudruhu. Václav se zastavil a tím svým typickým způsobem se uchechtl. „Nóó, děkuju, ale já nejsem soudruh.“ Ten pán byl najednou rudý jak jeho legitimace.
Bývalí bodyguardi Václava Havla. Zleva: Jiří Vrbský, Petr Jákl, František Kollman a dole Milan Hofman.
LN: Jaký byl Havel svěřenec?
Byl to inteligentní, milý a vtipný člověk a nechal si poradit. Když se však rozhodl, tak jsme museli zastavit a šli třeba na pivo do hospody. V Československu to bylo v pohodě, byli jsme na to připraveni. Ale americká tajná služba z toho byla na mrtvici. Miloš Forman mu totiž řekl, že v jakési zapadlé newyorské tmavé uličce je dobrý pub. Tak jsme tam pěšky vyrazili a Američané z toho byli vyděšení... Ale nakonec se to zvládlo bez nejmenšího problému.
LN: Dokdy jste dělal prezidentského bodyguarda?
Odešel jsem v březnu 1991, bylo to strašně časově náročné. Někdy jsem přijel domů, osprchoval se, převlékl a jel zase pryč. Z rodinných důvodů jsem s tím musel skončit. Pak jsem dělal ochranku u soukromých společností a teď už mám dlouho obchůdek s autolaky v Praze-Běchovicích.
