S dílem moskevského konceptualisty žijícího od 80. let v Praze se mohlo české publikum poprvé v plné šíři seznámit na výstavě Soňa a andělé v roce 1996 v pražské Galerii Rudolfinum.
I když poté čas od času v Česku vystavoval, jeho obrazy byly k vidění především v zahraničí, kde má také těžiště sběratelů. Na rozsáhlou retrospektivu v domovské Praze čekal světově uznávaný umělec celých pětadvacet let. Dluh mu nyní splácí Národní galerie rozsáhlou retrospektivou nazvanou Moskevská gotika ve Veletržním paláci. Představuje na ní více než dvě stě Pivovarových děl, které vznikaly v průběhu padesáti let. Výstava potrvá do 21. listopadu.
Jaká je vaše úplně první vzpomínka? Vybavíte si něco z dávné minulosti?
Nic moc. Mám velice mlhavé vzpomínky na předválečné období, když mi byly tři roky – ale jsou to opravdu vzpomínky? Tyhle představy se obvykle navážou na to, co nám vyprávějí rodiče. A pak už sami nevíme: Je to autentická vzpomínka, nebo vznikla z vyprávění? Ale jsou lidé, například Lev Tolstoj, kteří mají vzpomínky z několika měsíců svého života. I takové věci existují. Moje nejstarší vzpomínky se asi vztahují k období takzvané evakuace, kdy se za války musely všechny matky s dětmi odstěhovat z Moskvy. Mně byly tehdy čtyři a ocitl jsem se s maminkou ve strašné dálce, až v Tatarstánu, daleko od železnice, v takové malilinké vesničce obklopené lesy. Moje nejintenzivnější prožitky pocházejí odtamtud a jsou spojené s divokou přírodou a se zvířaty. Mimochodem, během evakuace jsem se naučil mluvit tatarsky, to šlo v tomhle věku zázračně rychle. Ale hned po návratu do Moskvy jsem všechno zapomněl.
