Místo rešerší v archivech se vydal po stopách Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Seznámil se s rodinami parašutistů a vyslechl jejich příběhy. A jako vůbec první přiměl promluvit na veřejnosti syna Reinharda Heydricha.
Dnes na podobnou cestu bere několikrát do roka turisty z celého světa. Provází je od Nehvizd až po Ďáblice. Skupina zahrnuje obvykle několik generací, na zájezdy se nehlásí jen studenti historie nebo pamětníci. A z komika se na britských ostrovech stal uznávaný specialista na Anthropoid. O historických reáliích se s ním radil taky Sean Ellis, když psal scénář ke stejnojmennému filmu, který se zahájil letošní filmový festival v Karlových Varech a 28. září vstoupí i do českých kin. Martin se účastnil natáčení v Praze a dostal i malou roli kolemjdoucího, který se stal náhodným svědkem atentátu. Jako by se sen stal skutečností, vzpomíná.
LN: Proč Operace Anthropoid? Kde se ten váš zájem vzal?
Když mi bylo třináct nebo čtrnáct let, četl jsem v časopise o parašutistech, kteří se vrátili domů z Velké Británie, aby zabili Reinharda Heydricha. Jejich příběh na mě prostě vyskočil mezi stránkami. Naprosto fascinovaně jsem četl, jak připravovali atentát a hlavně, jak se skrývali v kostele a byli zrazeni. Potom kdykoli se učitelé ve škole ptali, co bychom chtěli dělat, odpovídal jsem, že se chci hlavně jet podívat do Prahy na tu zatáčku, kde se to stalo. Nikdy jsem neopustil Anglii, ani jsem nevěděl, kde Praha leží. Pořád jsem ale měl před očima zatáčku. Po pádu Berlínské zdi mě už nemohlo nic udržet.
  |
LN: Během psaní knih jste navštívil rodiny Gabčíka a Kubiše. Co jste čekal, že se dozvíte?
Nejsem zrovna akademik. V mládí jsem sice začal studovat vysokou, vydrželo mi to ale jen chvíli, radši jsem se stal komikem. V podstatě obdivuji lidi, kteří jsou schopni napsat historickou knihu jen na základě rešerší v archivech, aniž by se na daná místa vůbec vypravili. Já měl naopak jen svoje nadšení a začal jsem cestovat po Česku, Slovensku a Německu. Prováděl jsem rešerši tak, že jsem navštěvoval důležitá místa pro příběh. Spřátelil jsem se s rodinou Gabčíka. Jel jsem taky do rodného města Kubiše Dolních Vilémovic nebo na místo, odkud pocházel Karel Čurda. A od všech lidí, které atentát nějak poznamenal, jsem se dozvěděl něco nového.
LN: Česky neumíte ani slovo a v raných devadesátkách naopak moc Čechů neumělo anglicky. Jak jste se s nimi domlouval?
Jak se dalo. Začátky byly těžké, objížděl jsem lidi a klepal na jejich dveře. Uměli trochu anglicky, mladší členové samozřejmě už dnes mluví výborně. Gabčíkova rodina mě pozvala do jejich domu poblíž Žiliny. Došlo mi až po pár dnech, že jsem v domě, kde žil Josef. A bylo to ještě víc neuvěřitelné. Spal jsem přímo v jeho pokoji.
LN: Jak ten odkaz vnímají?
Rodiny velmi rády vyprávějí o svých slavných příbuzných. Jsou na ně pyšní. Řekl bych, že se mnoho let nesměli o své rodinné historii na veřejnosti ani zmínit. A teď se z toho chtějí doslova vypovídat. Můj výzkum proto pořád pokračuje.
LN: Setkal jste se ale taky s Čurdovými potomky. Proč by zrovna oni chtěli mluvit?
Taky se zdráhali. Být potomky zrádce je těžký kříž, se kterým se člověk nesnadno vyrovnává. Pro mě samotného Čurda v příběhu představoval téměř Jidáše Iškariotského. Nejprve nechtěli mluvit a byli velmi zranitelní. Ale potom se mnou začali sdílet svoje vzpomínky a já se jim snažil pomoct nést tíhu historie. Nebo alespoň trochu.
LN: Podobné to muselo být se synem Heydricha.
Dlouho jsem si budoval Heiderovu důvěru. Psali jsme si. Přijel jsem na návštěvu. Nějaký čas jsem u něj bydlel a on postupně souhlasil s rozhovorem. V mojí knize se úplně poprvé vyjádřili pro veřejnost. Stále jsme v kontaktu, vlastně jsme se stali přáteli. V době atentátu bydlel v Panenských Břežanech a po válce ho dali na převýchovu.
LN: Jak se staví k tomu, co jeho otec udělal?
Heiderovi bylo devět, když jeho otec zemřel. A jak mi vyprávěl, ani před tím si ho příliš neužil. Řekl bych, že na činy svého otce kouká tak, že prostě dělal svoji práci. Reinhard Heydrich byl nadaný člověk, uměl výborně šermovat, hrát na housle, řídit letadlo, jezdit na lyžích. Ale vydal se špatným směrem. Nacisti na vrcholu hierarchie byli vesměs na první pohled podivíni, Heydrich ne. Choval se spíš jako vědec. Bohužel dal svůj talent do služeb nacistické rozvědky.
LN: Skoro to zní, jako kdyby vám ho bylo líto. Jde přece o architekta konečného řešení.
Ne, není možné litovat člověka, který zavinil smrt šesti milionů lidí. Heider se do určité míry svého otce zastává, což je pro mě pochopitelné, i když jeho názor nesdílím. Vždycky mi říká, že se většina zvěrstev v příběhu parašutistů odehrála, až když byl jeho otec po smrti. Lidice, Ležáky. Poprava rodin parašutistů v Mauthausenu. Matka mu tvrdila, že si otec nepřál žádné akty pomsty. Karl Hermann Frank, který to věděl, se kvůli tomu údajně dokonce pohádal s Hitlerem, přestože Heydricha moc v lásce neměl.
Celý rozhovor s britským spisovatelem Johnem Martinem o zájezdech po stopách Gabčíka a Kubiše, o účinkování ve filmu Anthropoid a o tom, jak se může přátelit s rodinami parašutistů i Heydrichovým synem zároveň, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 9. září.
V magazínu dále najdete
- Vzpomínky na Věru – legendární sportovkyně očima fotografů Tomkiho Němce, Davida Tureckého, Stanislava Tereby a na snímcích z archivu režisérky Olgy Sommerové.
- Rozhovor se zlatým olympijským medailistou Lukášem Krpálkem o rybaření, slávě a judistické kultuře.
