Mám teď za sebou tři měsíce a mé skóre je následující. Marek Eben se omluvil, pan Preiss se omluvil, Daniela Šinkorová se omluvila a Iva Pazderková v živém vysílání nezvedla mobil, tak jsem ji taky neměl. A kromě toho jsem pořád ve stresu, což se projevuje například tím, že se chvěju hrůzou, když mám každý týden vzpomenout pořad Ivy Hüttnerové, protože tuším, že ze mě jednou vyjde, že jde o pořad Ivy Hüttlerové, což pro mě bude znamenat rovnou sebevraždu.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
A taky jsem měl teď ve vysílání říct, že borovice „vysadil sám zakladatel Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu,“ což není nic těžkého, ale když spojení „z Lichtenštějna Kastelkornu“ nevyslovujete denně, tak se jej samozřejmě dopředu bojíte. A i když si ho před živým vstupem desetkrát nahlas přečtete, tak se rozsvítí červená, vy čtete celý text a říkáte si: „Ještě dva řádky a přijde obávané ‚z Lichtenštejna Kastelkornu‘ a v tu chvíli z obavy z té blízké budoucnosti nejste schopní vyslovit slovo ‚dřevokazná‘ a když se s tím hlasitě poperete, tak si v duchu říkáte „Tak to je konec, když neumím říct dřevokazná, jak pak řeknu ‚z Lichtenštejna Kastelkornu‘“ a to už vidíte, že vám zbývá jeden řádek a na něm je i slovo ‚předchůdkyně‘, které pokazíte samozřejmě také a to už jste úplně zpocení a je vám jasné, že když k tomu přidáte i špatně vyslovené ‚z Lichtenštejna Kastelkornu‘, můžete si rovnou balit fidlátka, ale nakonec to vyslovíte bravurně, což je vhledem k těm dvěma předchozím breptům úplně jedno.
A pak si rezignovaně myslíte, že už vás nic překvapit nemůže, a když chcete posluchačům na rozloučenou říct, že jim něco prozradí naše reportérka, která čeká v chorvatském Záhřebu, tak řeknete, že čeká v Zábřehu a vy čekáte výpověď.
Tím chci říct, že se vzpomínkou na rozhlasové legendy obdivuji všechny, kteří ovládají práci s mikrofonem a že se budu snažit, abych byl Českému rozhlasu k něčemu platný i já. Do té doby, než se to naučím, vám všem přeji pevné zdraví a jak říkala moje babička, dušu v péří.
Musím být férový a napsat, že některé osobnosti se omluvily, ale jiné mé pozvání přijaly a díky nim vznikly krásné rozhovory například s Radkinem Honzákem, Danem Bártou, Olgou Sommerovou, Simonou Stašovou, Táňou Medveckou, panem profesorem Pirkem, dcerou paní Fialové a pana Háši Zuzanou Hášovou a mnohými dalšími, za což Českému rozhlasu upřímně děkuji.
