Tak jsem jí řekl, že to už trošku asi pobolívá, protože jsem si vybavil, jak jsem jednou odkládal upadnutý kousek plomby tak dlouho, až jsem tam dostal zánět a málem mi pak upadla celá hlava. Doktorka tedy svolila, že mám za týden přijít.
V den návštěvy stomatologie jsem si připadal jako za války. Nejdřív přišlo z ordinace do čekárny něco jako Gagarin. Sestřička v masce kosmonauta. Měla na sobě tak tři různé vrstvy oblečení, pláště, skafandr, štít, helmu, rukavice, sedm roušek. Ani nechodila, spíš se vznášela a odrážela se všemi těmi vzduchovými polštáři ode zdi ke zdi. Pak něco zahuhlala, je možné, že říkala moje jméno, ale pendrek jsem jí rozuměl, když z ní byla zvukotěsná kabina. Po několika minutách, kdy jsem se ke vstupu do ordinace neměl, vyšla osobně i paní doktorka a pozvala mě dál.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
Sedl jsem si do křesla a začala malá válečná přednáška. „Neteče nám voda do kelímku, tak si budete vyplachovat vodou z vodovodu, co mám tady ve džbánku, vždycky vám ji doleju. Taky nám tady to, co vyplivnete, hned tak neodteče, takže ten amalgám, který vám odvrtám, a všechen binec z dutiny ústní, se bude držet tady v té misce déle, nevšímejte si toho. Jo a neopírejte se moc hlavou, nedrží nám tady ta podpěrka. Technik se bojí koronaviru, a dokud prý nezmizí, on nepřijde a nic nám nespraví,“ oznámila mi paní doktorka.
Následoval zákrok, u kterého jsem si říkal, že tak asi vypadá zdravotnictví v rozvojových zemích. Vodu jsem ve stresu už po druhém „vypláchněte si“ vypil, všude jsem měl po sobě kousky amalgámu, jako bych byl od bábovky a hlava mi padala pořád dozadu, až jsem se jako správný herec bál, že vypadnu ze světla reflektoru a paní doktorka mi při té příležitosti vyvrtá i úplně jiný zub. Trvalo to dobrých 30 minut, byl jsem zpocený, jako když jsem na základce běhal dvanáctiminutovku, ale s vypětím všech sil jsem to zvládnul. Když to skončilo, oddechnul jsem si, zaplatil 500 korun za bílou plombu, nasadil si svoji elegantní tmavě modrou roušku a vyšel spokojeně ven. Tam jsem se s radostí, že mám svoji plombu zpátky, nadechl a vypadla mi druhá.
Přeji všem zdravý chrup, zdravý úsudek a jak říkala moje babička, dušu v péří.
