My děti jsme totiž musely sedět spořádaně, nevrtět se, nekopat nožičkama a už vůbec jsme se nesměly pro nic z připraveného pohoštění natahovat, takže jsme většinou raději nic nesnědly a teta pak kroutila hlavou, proč to teda chystala.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
Jednou jsem byl ze všech těch tetiných opatření tak vystresovaný, že jsem převrátil vázičku s chryzantémou, z níž se vylila voda, a teta začala okamžitě sundávat ze stolu ubrus, něco si pro sebe rozčíleně brebentila a já jsem měl provinilý pocit, že jsem jí nadobro zničil domácnost.
Nebylo proto divu, že když rodiče další týden rozhodli, že k tetě vyrazíme znovu, protože jí potřebovali něco důležitého předat, začalo mi cukat levé víčko, budil jsem se zpocený ze spaní a umínil jsem si, že musím všechno zvládnout bez karambolu, protože to je zkouška do života.
Když nás teta po příchodu k ní vyzvala, ať se usadíme, a připomněla, že má nový, světle béžový koberec, bylo mi jasné, že je to varování, a tak jsem zůstal v němé hrůze raději stát a odmítl jsem se hnout se slovy, že to je v pořádku, že postojím.
Pak jsem dostal do ruky sklenici s colou a díval jsem se na rodiče se sestrou a na tetu, jak konverzují, a v duchu viděl, jak někdo převrhne talíř s chlebíčky nebo nadrobí bábovkou na pohovku a teta vyletí z kůže. Podvědomě jsem proto začal od stolu couvat, abych od něj byl na co největší vzdálenost a neměl s případnou kalamitou nic společného. A couval jsem po malých krůčcích tak dlouho, až jsem docouval do rohu pokoje a spadl najednou po zádech do květináče s palmou.
Nepamatuji si, co se dělo pak, protože hrůzné zážitky mozek evidentně vytěsňuje, ale od té doby jsem už k tetě nikdy na návštěvu nešel a teď jsem i rád, že mě na ní nemůže ani pozvat.
A tak bych vám chtěl po téhle vzpomínce, kdy mi už zase cuká levé víčko, popřát, abyste na všem blbém, co teď prožíváme, našli něco hezkého. A pokud to moc nejde, což chápu, protože sám už toho mám plné zuby, tak vám držím palce, ať se držíte a všechno zvládnete, abychom zase brzo měli, jak říkala moje babička, dušu v péří.
