K Picassovým vlastnostem patřila laskavost, nápadná v obvyklém výrazu jeho obličeje. Ve skutečnosti v sobě měl více protikladů než většina ostatních lidí. Byl zábavným hostitelem, žárlivým mužem, egocentrickým umělcem. Uvnitř jej pronásledovaly občasné tvůrčí i osobní pochybnosti, byl panovačný, bál se samoty, pomíjivosti i smrti. Zdá se, že na jednu bytost toho bylo až příliš. Takový nezvyklý přetlak jej hnal stále kupředu až do vysokého věku.
  |
„Osobně jej spíše než za génia považuji za fenomén moderní doby. Není to génius jako Leonardo da Vinci nebo Raffael. Picasso je pro mě fenomenální monstrum… typické pro 20. století. Charakterizuje všechno, co je v něm přehnané. Je ho všude plno… Což je pochopitelně fascinující. Ale všimněte si, že většinou nedokáže být dojemný. Málokdy máte při kontaktu s jeho dílem onen zvláštní pocit, že vás vzalo opravdu za city… Šel v dekonstrukci a zároveň manipulaci se vším tak daleko… Je hrozně těžké být malířem po Picassovi,“ to jsou možná překvapivá slova Jeana Claira, teoretika umění a bývalého ředitele Picassova muzea v Paříži.
