Pátek 22. října 2021, svátek má Sabina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Laco Déczi: Nejtěžší je, když dohraješ a oni tě ojebou o peníze

Magazín

  6:02
Všichni mě před rozhovorem s Laco Déczim, čerstvě osmdesátiletým jazzovým trumpetistou, ale taky skladatelem, kapelníkem, malířem, recesistou, bohémem a pábitelem, varovali. Otázky, ty si ani nepiš, nedojde na ně. Bude mluvit sprostě. Zahrne tě brutálními historkami. Vypráví už léta ty samé. Nebude to žádná sranda. Něco jako krocení divé zvěře.

Laco Déczi foto: Tomáš JungvirthDavid NeffMAFRA

S tímhle v hlavě jedu na Zbraslav, kde v malém hotýlku Déczi při návštěvách Prahy přebývá. „Vy berete paní na pokoj?“ vyvalí oči recepční, čímž mě dorazí. Jasně. Budeme mít klid.

Rozestlaná postel, rozepsané noty, keyboard a škatule od bot, v ní legendární trumpeta (o ní ještě bude řeč). Hned v první vteřině rozhodl, že si budeme tykat. Možná proto, aby mi občas mohl říct „ty vole“. Mluví směsicí česko-slovensko-americkou, prokládanou sprostými slovy. Omlouvám se útlocitným čtenářkám, ale cenzurovat Décziho by bylo něco jako vykastrovat chovného býka. Vida, jak je jeho styl nakažlivý...

Pod tou hrubostí a nekorektností, když to vydržíte, však chvílemi zahlédnete jeho svobodnou, neuvěřitelně vitální a velkorysou duši. A mimochodem, sranda to nakonec dost byla.

LN: Jsou v něčem lepší Češi než Američani?
Těžko říct. Já to neberu, jako že je někdo Američan a někdo Čech. Buďto je to blb, alebo je to chytrej člověk. A o blbý tam není nouze – a tady taky ne.

LN: My si tu myslíme, že New York, to je ten velký svět. Jak tam snášejí takové neotesance, jako jsi ty?
V Americe je přes tři sta milionů lidí, takže si tě tam nikdo zas tak moc nevšímá. Kdyby sis tam měla každýho všímat, to by ses uvšímala. No a když tam žiješ tolik let jako já, už tam máš svoje kamarády, tu svou mafii. Ostatní tě moc nezajímaj’. A když jsi v průseru a potřebuješ pomoc, tak se ti ten okruh ještě strašně zmenší. Ale to je tady to samý.

Laco Déczi

Laco Déczi

LN: Když jsi v roce 1985 emigroval, bylo ti skoro padesát. To už se člověk hůř přesazuje, ne?
Padesát mi tenkrát ještě nebylo! Věk... to vůbec není v tom. Dělal jsem muziku a spával v New Yorku ve všelijakých dírách, různě se motal. Pro nás, co jsme vypadli z toho smradlavýho komunismu, to bylo vlastně jednodušší. Kdyby měl takhle žít někdo zvyklý na lepší poměry, tak se rozplače. My měli kamaráda Philipa, bezvadnej kluk, hrál s náma percussion. Měli drahou restauraci dole v Německu. Chtěl jít do Ameriky, tak šel, chvíli bydlel u mýho nejstaršího syna Vaica. Ale pořád plakal a nakonec se vrátil domů, protože nepočítal s tím, že dostane přes držku v metru, že bude vařit v nějaké polské restauraci, kde ho měli za úplnýho blba. Dělal tam asi měsíc a nedali mu ani vindru, že prej ho jenom testujou. Z toho se zvalil úplně. My byli z komunismu vytrénovaný.

LN: Co je nejtěžší na hře na trubku?
Nejtěžší je, když dohraješ a oni tě ojebou o peníze. Ty se tam dvě hodiny dusíš železem, když hraješ, nemůžeš dýchat normálně – a oni ti místo peněz naserou.

LN: Dá se hrát s oparem?
Nedá. To je strašný. To se mi stalo v Bratislavě na jazzovým festivalu, až pozdějc jsem přišel na to, že se mi opary dělají z vlašských ořechů. Na tom festivalu jsem to nějak odkrkal – a jeden vypatlanej novinář napsal, že jsem legenda! Taky nesmím rajčata, to jsem dřív nevěděl. Ale jednou jsem ráno vstal, rozehrál se, všecko dobrý, pak jsem se nažral a za hodinu jsem nemohl zahrát nic. Až pak mi vysvětlil náš soused Mike, farmacista, že to mám z rajčat, že je v tom nějaký olej, který ti umrtví svaly kolem pusy. Takže my máme zahrádku, tam rajčata pětimetrová, asi deset druhů – a já je jenom obírám.

Celý rozhovor s jazzmanem Lacem Déczim o sletu čarodějnic, českých prezidentech, zubním implantátu a Karlu Gottovi si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 27. dubna.

V magazínu dále najdete:

  • Čtveřici jogínských guru zastupujících nejrůznější proudy tohoto čím dál populárnějšího cvičení a jejich příběhy.
  • Rozhovor s ornitologem Tomášem Grimem o tom, proč ptáci zpívají tak proklatě brzy ráno a jak to, že se stále víc stahují do měst.
Autor:

Syndrom Petra Pana. Proč někteří muži nikdy nedospějí a žijí jako paraziti

Premium V každém chlapovi zůstává kousek kluka, ale musí to být právě jen ten kousek. Pokud muž nechce vyrůst a převzít...

Čína má Evropu v hrsti, za pár týdnů dojde hořčík. Auto bez něj nevyrobíte

Premium Vše nasvědčuje, že současná čipová krize v automobilovém průmyslu je jen zahřívacím kolem před tím, co se na Evropu...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Mohlo by vás zajímat