LN: Když mluvíte, nemáte takový chraplák, jako když zpíváte. Kde se ve vás při zpěvu bere taková barva hlasu?
To už mi řeklo víc lidí a mám pocit, že mají podezření, že se svým hlasem něco provádím. Ale ono se mi to děje, když mluvím anglicky. Prostě se mi hlas automaticky trochu sníží. Nerozumím úplně anatomii, ale mám pocit, že se mi nějak přešaltujou hlasivky. A to samé se mi děje i u zpěvu.
LN: Debutovou nahrávku jste nazvala All My Love, tedy všechna má láska. Co tenhle titul zahrnuje?
Všechna moje láska se momentálně obrací na muziku. Mám s ní teď plno práce, i když si nejsem jistá, jestli se to vůbec dá nazvat prací. Dělám to, co jsem vždycky chtěla dělat, čili to asi není práce, jako spíš plnění dětského snu. Takže všechna moje láska je hudba a samozřejmě taky kamarádi a rodina a všichni, kteří mě podporujou.
LN: Co všechno se muselo stát, abychom se teď tady bavili o vašem čtyřpísňovém EP? A proč jste rovnou nevydala celé album?
Pro tenhle formát jsem se rozhodla záměrně. Říkala jsem si, že zatím vypustím jen čtyři písničky, i když už pracuju na dalších. Kdybych možná chvíli počkala, mohla jsem nabídnout celou desku, ale byla jsem pro EP. Chtěla jsem, aby se lidi seznámili s mou tvorbou, zároveň jsem se ale chtěla vyhnout vydávání alba, kde bude pár dobrých písniček, a zbytek budou vycpávky. Dřív vycházely desky, kde největší hitovka byla až na konci, ale před ní bylo devět super pecek. Teď je to naopak, na začátku je nejlepší věc a zbytek jsou výplňky. Tomuhle jsem se tedy chtěla vyhnout – když už album, tak s delším odstupem. Takže jsem posbírala svoje vlastní tři věci a jednu převzatou, v Londýně jsem nafotila promofotky a výsledek teď tady před námi leží na stole.
LN: Když jsem vás hledal kvůli rozhovoru, řekli mi, že jste v Kanadě – kde tedy momentálně žijete?
Zatím žiju v Praze a doposud jsem vedla celkem normální studentský život. Pořád jsem to já, nic se na mě nezměnilo. Zanedlouho ale budu studovat v zahraniční, konkrétně právě v Londýně. Rozhodovala jsem se mezi dvěma školami, jednou v Londýně a druhou v Austrálii, na obě dvě jsem udělala zkoušky, dostala jsem se tam, a vybrala jsem si Anglii. V době, kdy jsem se rozhodovala, už se rozjížděla moje hudební kariéra tady v Česku, takže jsem si říkala, že to sem z Londýna budu mít přece jen blíž než z Austrálie. Anglii navíc miluju, přiznám se, že jsem uvažovala i o studiu v Americe, ale jestli mi pro nějakou zahraniční zemi bije srdce, pak pro Anglii.
LN: Čím si vás tak získala?
Mám hrozně ráda tamní atmosféru. Londýn je ohromné velkoměsto, přesto se tam ale nějakým způsobem cítím jako doma. A nejde jen o Londýn, podobně jsem si připadala i v Bristolu, Brightonu a na dalších místech. Kus svého srdce jsem tam zkrátka nechala. Asi to taky souvisí s tím, že jsem od malička chodila do anglické školy, byla jsem obklopená malými Brity a s jejich mentalitou jsem se nějak ztotožnila. Myslím si, že Velká Británie jde nahoru i společensky a o hudbě se vůbec nemusíme bavit.
LN: Sedí vám i britský humor?
No jasně, to miluju. Vyrůstala jsem na panu Beanovi, pravidelně sleduju jejich seriály, abych se procvičila v angličtině.
LN: Láska k hudbě má ve vašem případě jasné kořeny, když jste dcerou Lenky Filipové. Myslíte ale, že byste k ní zahořela i kdybyste vyrůstala v nemuzikantské rodině?
Moc si to nedovedu představit, ale představuju si, že ano. Je to ve mně nějak zakotvené, nevím, jestli je to věc genů, nebo je mi shůry dáno, ale občas mi prostě v hlavě vyskočí melodie a já si ji dokážu přehrát. Nedávno jsem se bavila s kamarádem, který krásně kreslí, a říkala jsem mu, že nechápu, jak může něco namalovat. Jak to vidí. Odpověděl mi: A já zase nechápu, jak můžeš něco zahrát, jak to slyšíš. Oba jsme se zarazili a došlo nám, že pokud to člověk v sobě má, dřív nebo později to samo vyplave na povrch. On taky do určitého věku moc hezky nemaloval, nešlo mu to a ten potenciál se projevil až později.
LN: Kdy k tomu došlo u vás?
Rodiče mi říkali, že jsem si už od malička prozpěvovala něco, co jim vůbec nic nepřipomínalo. Asi to už byly nějaké moje vlastní popěvky. Vůbec si to nepamatuju, ale prý jsem se takhle muzikálně projevovala velmi brzy. Už na základní škole si mě co chvíli vybírali, ať něco zahraju nebo zazpívám. Od šesti let jsem pak chodila do lidušky na klavír, kde jsem se učila hrát z not partitury. Nikdo mi ale nevysvětlil, že si taky můžu složit vlastní písničku. Stávalo se, že jsem hrála nějakou klasiku, najednou jsem jeden tón zahrála špatně a pokračovala jsem dál po svém. Rodičům se to líbilo, ti to registrovali, nechválili mě, ani nekritizovali, prostě to vzali na vědomí. Ale já jsem z toho měla strach, měla jsem pocit, že dělám něco špatně. V lidušce mi třeba rovnou řekli, že mrhám časem. Pak jsem naštěstí kápla na dobrou paní učitelku, která snesla, když jsem jí nesla desky Eltona Johna a Coldplay a ty jsem tam pak mezi všemi těmi Bachy přehrávala. Ale zprvu jsem si opravdu myslela, že není správné si zkoušet skládat vlastní muziku. Až kolem čtrnácti patnácti let si rodiče všimli, že tu a tam přijdu s nějakou melodií, která se až skoro podobá hotové písničce. Začala jsem se zajímat o skladbu, studovala jsem různé knížky, protože tohle na lidušce nevyučují. Ale když se ohlédnu zpátky, i ty stupnice byly k dobru – cvičím si prsty, čtení z not a podobně.
Celý rozhovor v magazínu Pátek LN
