Pohřební mši sloužil biskup Václav Malý, jehož s Paloušem pojí předlistopadové angažmá v disentu. Vedle rodiny v lavicích zasedli současní i minulí rektoři tuzemských vysokých škol, předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, psycholožka Dana Němcová a další přátelé z dob před rokem 1989 a pozdější politici, třeba Jan Ruml, Karel Schwarzenberg či Alexandr Vondra. Rakev před oltářem zdobily věnce od mnoha českých akademických institucí a sdružení reprezentujících občanskou společnost.
  |
Po společném zpěvu písně Jesu Kriste, štědrý kněže, jedné z nejstarších duchovních písní, se četlo ze starozákonní Knihy moudrosti. Václav Malý pak připomněl, že vědění či poznání člověka znamená především vztah k moudrosti - a to bylo podle něj charakteristické i pro Palouše.
Radost z objevování a poznání
„Neutápět se v maličkostech, jít ke kořenu věci, vidět souvislosti. (...) Svět je dnes plný analýz, ale v duchovním i vědeckém světě chybí syntéza, uvědomění si, že jsme součástí celku. Radim hořel pro moudrost, pro šíři poznání, měl radost z objevování a hořel zájmem to, co získal, předávat dál,“ řekl a připomněl jeho konverzi k víře, která mu podle něj dávala svobodu „od výhod, od výsluní, jehož mohl nadmíru užívat, ale neužíval“.
Radim Palouš po válce studoval filozofii na FF UK, kde byl mimo jiné žákem Jana Patočky. Zabýval se dílem Jana Amose Komenského a moderní vyučovací technikou. Za své politické přesvědčení byl pronásledován a postihován v 50. letech a pak znovu v období po sovětské vojenské okupaci v roce 1968.
V době normalizace pořádal domácí filozofické semináře, vydával samizdat a stal se jedním z prvních signatářů Charty 77, v letech 1982 a 1983 byl jejím mluvčím. Palouš patřil k blízkým spolupracovníkům prvního českého prezidenta Václava Havla.
Za normalizace musel Palouš opustit pedagogickou práci. Živil se pak jako topič nebo soustružník. Po sametové revoluci se na čtyři roky stal rektorem Univerzity Karlovy a podílel se na její obnově.
Kondolenční řeč kněze Tomáše HalíkaDrahá Aničko, Martine, Honzo, všichni milí společní přátelé a kolegové, kteří jste se dnes přišli s Radimem rozloučit do našeho kostela, kde se i on leckdy účastnil bohoslužeb. Přišli jste poděkovat za jeho dlouhý, plodný a požehnaný život, za jeho přesvědčivé svědectví věrnosti víře, pravdě, svobodě, za jeho odpovědnou péči, věnovanou naší kultuře a naší Alma Mater, Univerzitě Karlově. Jsem v tuto chvíli fyzicky daleko od Vás, na americké univerzitě Notre Dame, ale duchovně jsem tu s Vámi. S Radimem Paloušem mne spojovalo po desítky let srdečné přátelství, myšlenková blízkost a úzká spolupráce jak v dobách kulturního a náboženského disentu, při "bytových seminářích" a samizdatové publikační činnost, tak v dobách nesnadné obnovy vážnosti Univerzity Karlovy po půlstoletí nesvobody. Ano byl pro mne i něčím víc: po smrti mého otce se pro mne stal v jistém smyslu otcovskou postavou. Vzpomínám na snad stovky pondělních večerů v jeho krásném bytě na Kampě, kde se konaly diskuse našeho kroužku "Kampademie", kam také jezdili přednášet v dobách normalizace i významní filozofové ze Západu - jako soukromí turisté, konspiračně, s riziky, někdy i s dramatickým koncem po zásahu tajné policie - , aby narušili snahy komunistického režimu zahnat nás do kulturní izolace, proměnit naši zem v "Biafru ducha". Vzpomínám na večer, kdy právě do jednoho pondělního semináře, kdy jsme pod vánočním stromkem oslavovali návrat svobody, zatelefonoval (záhy po své volbě) Václav Havel - občasný návštěvník našich seminářů jak v době své disidentské, tak i prezidentské kapitoly svého života - s návrhem, aby se Radim ucházel o úřad rektora Karlovy univerzity. Jsem vděčný za to, že jsem Radimovi směl kněžsky posloužit v posledních týdnech jeho života a nikdy nezapomenu na jeho pohled a vroucí pevný hlas, jimž potvrzoval své vyznání víry při udělování svátosti pomazání nemocných. Radim vynikal laskavou moudrostí učitele, statečností obránce duchovní i politické svobody, byl to ušlechtilý gentleman, spojující filozofickou a lidskou zralost s upřímnou, hlubokou a neokázalou křesťanskou zbožností. Velká část jeho díla je spojena s Komenským a s jeho blízkým přítelem a naším společným učitelem Janem Patočkou. Věřím, že zůstane v kulturní paměti českého národa jako obránce a pokračovatel tohoto proudu české intelektuální tradice a morální orientace. Zvláště v dnešním době si potřebujeme připomínat tuto tradici a její zastánce a statečně se k ní hlásit a pokračovat v ní. Edmund Husserl napsal: Ti, které jsme milovali, vlastně neumírají. Cítíme, jak se nám dívají přes rameno, zda schvalují či neschvalují naše jednání. Drahý Radime, slibujeme Ti, že budeme pokračovat v Tvém díle, abychom mohli vždy cítit tvůj souhlasný a povzbuzující pohled. Díky za všechno. Tvůj Tomáš Halík |
