Úterý 26. října 2021, svátek má Erik
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Mám ráda nepohodlí. Líbí se mi, že to nakonec zvládnu a že nejsem rozmazlená holka, říká fotografka

Magazín

  5:40
Potápěla se spolu se žraloky, putovala až za polární kruh se psím spřežením, na kánoi cestovala po řece Sepik za domorodými papuánskými kmeny. Jako jediná žena mohla fotografovat krokodýlí rituál. A tento rok ji vyšla nová kniha, ve které fotografka, cestovatelka a dokumentaristka Petra Doležalová přináší sbírku okamžiků a náhodných setkání na nádherných místech naší planety.

Petra Doležalová foto: Libor Špaček

Na svých cestách zaznamenává Petra Doležalová prastaré rituály papuánských...
Na svých cestách zaznamenává Petra Doležalová prastaré rituály papuánských...


Lidovky.cz: Jak dlouho jste na poslední knize Doteky okamžiku pracovala a jak dlouho jste přemýšlela, že ji vydáte?
Psala jsem ji asi rok po večerech a o víkendech, ale zrála řadu let. Už když jsem vydala knihu Doteky severu, tušila jsem, že nezůstane jen u ní. Během natáčení Útěků do přírody jsem se těšila na to, až jednou z harddisku vyberu fotky a budu psát příběhy, které ve filmech nedostaly prostor. Ten čas nadešel až po dokončení kostarické trilogie před dvěma lety. Když jsme natočili první z Útěků, k našemu překvapení měl velký úspěch u nás i v zahraničí. Tak jsme se pustili do dalšího a dalšího a po třetím jsme se dohodli s Českou televizí, že by nám místo koupě práv filmy koprodukovala. A k tomu jsem samozřejmě měla svou práci, hezkou, ale časově taky náročnou pro Volvo. 

Petra Doležalová

Petra Doležalová vystudovala ekonomii v Česku a media relations v Kalifornii. Pro Dámský investiční klub České spořitelny léta připravovala lifestylový časopis a 18 let coby šéfredaktorka vedla prestižní Volvo magazín. Pro automobilku Volvo již dvě desetiletí zajišťuje public relations. Vedle toho je fotografkou, cestovatelkou a spisovatelkou. Na svém kontě má výstavu a stejnojmennou knihu Doteky severu, která zachycuje její dojmy z nejsevernějších míst Skandinávie a nespočet textů a fotografií uveřejněných v českých i zahraničních periodikách. Je spoluautorkou a spolutvůrkyní rozsáhlého projektu Escape to Nature. Filmové dokumenty Petry a Libora Špačka z posledních panenských míst na Zemi se promítají u nás i za hranicemi, pravidelně je uvádí jejich koproducent Česká televize a získaly přes 80 cen z mezinárodních festivalů a soutěžních přehlídek. Letos Petře vyšel v nakladatelství CPress (Albatros Media) rozsáhlý fotografický „pocitopis“ Doteky okamžiku.

Lidovky.cz: To musí být ale opravdu propastný rozdíl – práce pro známou značku a fotografování a natáčení na cestách...
Určitě. Bavilo mě poznávat oba světy. Na cestách jsem mohla prožívat úplně jiný život, přizpůsobit se podmínkám na moři, v džungli, a to nejen fyzicky. Až mě samotnou překvapilo, jak se mi dařilo zvládat nepohodlí. A pak jste doma a jedete na akci, kde představujete nové auto … Myslím, že je to výhoda, člověk si toho, co může zažít, více váží. Z obou světů si vezmete něco a neztratíte nadhled.

Lidovky.cz: V tom, co děláte, jste úspěšná, na kontě máte přes 80 cen, podnikla jste mnoho cest, naučila se potápět, fotila jste jako první žena krokodýlí rituál na Papui Nové Guineji. Vnímáte ten úspěch?
Občas ano, ale neusínám na vavřínech a taky na nich nestavím… Zmínila jste krokodýlí rituál. Musím přiznat, že právě ten jsem vnímala jako životní dar. Byla pro mě čest být první ženou, kterou k sobě papuánští muži během tak intimního a bolestivého obřadu pustili. Myslím, že nám pomohlo nejen to, že jsme byli dva a měli jsme dobrého průvodce, kterému v tamní vesnici důvěřovali, ale i to, jak nás místní vnímali. Lidé, kteří žijí v přírodě, jsou daleko citlivější. Dokážou velmi dobře číst, jaké máte úmysly a jak na ně nazíráte.

Prastaré rituály.

Lidovky.cz: Jak toto natáčení a focení probíhalo?
Bylo to velmi drsné. Zúčastnili jsme se nejnáročnější části iniciace, během níž se chlapci i díky prožité bolesti stávají opravdovými muži. Věří, že když bolest zvládnou a překonají týdny, kdy jim hrozí nákaza z infekce, už je v životě nic nepoloží. Se zjizvenou kůží svého těla získají sílu krokodýla. Obřadu předcházely rituální tance a psychická příprava statečných chlapců. Těm pak během asi dvou hodin vždy čtyři muži vyřezávali do kůže hluboké řezy tak, aby připomínaly kůži krokodýla. Chlapci jsou celou dobu úplně nazí a strašně trpí. O to víc jsem si vážila toho, že tam s nimi mohu být. Shodou okolností jsem v té době sama bojovala se zánětem, který jsem měla od korálu v noze, moc jsem nemohla chodit, navíc mám za sebou mnoho náročných operací. I já musela překonávat bolest – a to, myslím, oni věděli a asi cítili, že jsme tak trochu na jedné lodi.

Lidovky.cz: Vaše fotografie jsou krásné, ale když si je člověk prohlíží, uvědomí si, že místa, která fotíte, jsou v ohrožení západní civilizací, že možná brzy zmizí. Snažíte se upozorňovat i na toto?
Toto si intenzivně uvědomuji a upozorňovat na to vhodnou formou vnímám skoro jako povinnost. Ale snažím se to dělat tak, abych lidi příliš nepolekala. Stejně jako jsme o to usilovali v našich filmech. Zachytit krásno a křehké vazby, které můžeme ztratit. Už na začátku jsme si uvědomili, že zaznamenáváme to, jak ta místa vypadají a jednou třeba vypadat nebudou. Píšu a točili jsme i o lidech, kteří na ostrovech pomáhají. Většinou jsou to cizinci, kteří se snaží něco změnit. Nebo místní, kteří odjeli studovat a vrátili se, aby pomohli svému ostrovu. Našlapujeme po hraně, kdy se svět mění. Ten, který byl, skončil skoro včera a místa a události, které jsme měli možnost vidět bez turistů, dnes patří k vyhledávaným atrakcím. I to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěla, aby kniha vyšla. Přála bych si, aby lidé vnímali to, co se děje a co mohou sami ovlivnit, v hlubších souvislostech.

Papua Nová Guinea

Lidovky.cz: Jednou jste vyprávěla o projektu, který se uskutečnil, kdy domorodí náčelníci z kmenů na Papui Nové Guineji odjeli do Anglie. Co na něm bylo podle vás nejzajímavější?
To byl ohromně zajímavý projekt. Ti náčelníci se dostali do mnoha rodin – různě finančně situovaných. Od normální rodiny po takovou, která žila na panství. Samozřejmě se to všechno natáčelo a reakce byly různé. Pro náčelníky to byl střet s naprosto neznámým světem, který jim poskytoval mnohá lákadla. Fascinovaly je hmotné věci, léky, teplá voda, už v letadle byli u vytržení. Mnozí z nich ale byli rozčarováni, v jakých „divných“ vztazích to žijeme, jak to, že jsou na ulici lidé bez domova, jak to, že se nestaráme o rodiče. Potkala jsem ale i náčelníka, kterého náš hmotný svět uhranul a nevzpamatoval se z toho. Žil na nádherném místě na Papui Nové Guineji a stále opakoval, že „to“ v Anglii je ráj. Snažila jsem se mu vysvětlit, že my jako ráj vnímáme jeho domov, protože žije obklopen dobrými vztahy, panenskou přírodou, dokonce – a to je tedy vzácné – žil v místě, kde byla tekoucí voda. On byl ale mrzutý. Zůstal v něm smutek a vnímal sám sebe a svůj kmen jako chudáky.

Lidovky.cz: Když se vrátíme k vám a cestování, jak je to pro vás náročné? Přece jen na cestách čelíte nepohodlí, hygiena také asi není nic moc. Jaké to je?
Mě to, přiznám se, velmi baví. Když jsem byla na jedné ze svých prvních cest v Norsku s Jirkou Kolbabou, tak mi říkal, že si užívá nepohodlí, které zažíváme. Pršelo, měli jsme mokré oblečení, pořád byla zima a já to nechápala. Byly to na focení tak nekonformní podmínky. A teď jsem zjistila, že je to fajn. Že je to dobrodružství. Začala jsem si užívat. I mráz nebo čekání. Dodalo mi to velkou vnitřní sílu. Baví mě to, protože je to změna, protože to zkouším poprvé, líbí se mi, že to nakonec zvládnu a že nejsem rozmazlená holka. A pak si naopak užívám to, když se vrátím domů.

Tahiťanky

Lidovky.cz: Když se bavíme o nepohodlí, hygieně, nemocech. V tomto ohledu je asi složitější cestovat do tropických oblastí než na sever.
Určitě ano. Hrozí vám tam větší „nebezpečí“. Jak už jsem říkala, stačí se škrábnout o korál a může z toho být průšvih. Samozřejmě si vozíme výbavu, lékárničku, ale velmi důležité je se na to psychicky nastavit. Obrnit se, nepřipouštět si to. Pracovat s psychikou. To hodně pomáhá. Navíc je dobré vědět, že tělo má samoléčitelské schopnosti, a nebránit mu v tom někdy přílišným strachem.

Lidovky.cz: Ráda bych se ještě dostala k vaší vášni – potápění a podmořský život. V knize popisujete například potápění se žraloky a strach, který jste měla… Jak toto focení probíhalo?
Potápění se žraloky je pro každého potápěče radost a odměna. Ale taky nesmíte ztratit respekt, přece jen jsou to predátoři vybavení miliony let vybroušenými smysly a my jsme návštěvníci jejich teritoria. Při prvním natáčeních mezi hejnem žraloků mi pomáhal fotoaparát. Soustředila jsem se na ladné pohyby, dokázala se zklidnit a užít si fantastické setkání, aniž bych dovolila rozehrát podvědomé obavy v hlavě. Až v záběrech z kamery jsem si všimla, že si mě dokonce během natáčení asi třímetrová samice nenápadně ochutnala. V těle mají totiž chuťové pohárky, a když se o vás otřou, tak si vás ochutnávají. A toho si v proudech ani nevšimnete…

Lidovky.cz: Jaký máte pod hladinou pocit?
Připadám si silnější. Možná je to paradox. Zkusím to vysvětlit. V oceánu se cítím velmi dobře, už odmalička miluju vodu. Svět pod vodou je nádherný. Cítím se tam jako na návštěvě a mám ohromný respekt a někdy i strach. A současně pocit, že mě to zoceluje.

Lidovky.cz: Překonávání strachu je o odvaze. Myslíte si, že jste odvážná?
Někdy ano a někdy vůbec. Strach je velké téma, a jen když ho překonáte, můžete si věřit. Pak přijde další zkouška.

Lidovky.cz: Fotografujete, píšete a začala jste také malovat. Kdybyste měla srovnat malování a fotografování, jaký prožitek vám dávají?
Asi to vezmu spíš z pohledu přístupu, to je možná zajímavější. Když vkročím do přírody, která ve mně probouzí nejintenzivnější pocity, tak se na ni naladím a vnímám ji celistvě. Pozoruji světlo, a čím víc chci vidět krásno, tím víc se mi zjevuje. Když v přírodě maluji, už nelze tak snadno zachytit pouhé okamžiky, krajina se stává sledem jeho proměn. Myslím, že mě to učí ještě větší pokoře. Během toho času, který prožiju v tichosti na jednom místě, vnímám, jak neuvěřitelně rychle se mění. A kromě krásy začínám vnímat také jednotlivé struktury, jemnost a esenci jejich částí.

Lidovky.cz: Když malujete, jdete tedy ven, nebo si nejdříve to místo vyfotíte a malujete podle fotografie?
Zatím jsem na začátku… Začínala jsem podle fotek, které jsem měla už hotové, ale pak jsem vyrazila ven. To je mnohem lepší. Nikdy s sebou ale nezapomenu vzít i foťák. Vždycky je fajn zachytit danou chvíli dvojím způsobem. I o tom bude možná příští kniha.

Velká želva

Otužování podle Wima Hofa je nebezpečné. Hrozí zástava, říká kardiolog Táborský

Premium Otužování je nejlepší prevence proti těžkému průběhu nemoci covid-19. Lidé mají větší šanci, že neskončí v nemocnici,...

Dětem, kterým pomáháte moc, mozek nepracuje správně, říká speciální pedagožka

Premium „Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Generální finanční ředitelství
odborný rada v Oddělení daňového procesu (280717)

Generální finanční ředitelství
Pardubický kraj
nabízený plat: 22 980 - 33 790 Kč

Mohlo by vás zajímat