Ale dobře, máme tu pátek. Co tedy s víkendem?
Konečně bude zase chvilka času na návštěvu mé milované roční neteře. Když se narodila, slíbil jsem jí, že budu jejím nejlepším strejdou (naštěstí má kromě mě jen jednoho dalšího strýce a ten bydlí celkem daleko). Jsem zvyklý zkoušet děti z anglických nepravidelných sloves, z vyjmenovaných slov či z větného rozboru. O víkendu ověřuji daleko důležitější znalosti: Jak dělá kravička? Jak dělá ovečka? Jak je Madlenka veliká? Ještě, že ty víkendy máme, přes týden se k takovému zkoušení obvykle nedostanu.
Konečně dostavím to londýnské 3D puzzle, které jsem dostal od dětí ze své třídy k Vánocům. Co na tom, že jsem ho od nich dostal již v sedmé třídě? Co na tom, že jsou z nich již deváťáci? Co na tom, že si toto říkám téměř před každým víkendem. Teď to už opravdu vyjde! A kdyby ne… slibuji vám, moje 9. A, že než odejdete na střední školy, puzzle vám ukážu postavené! (I kdybych vás měl všechny nechat propadnout, abych na skládání měl ještě jeden rok.)
DAY: Konečně pátek? Dává mi lehkost bytí a schopnost zapomenout na blbce |
Konečně se o víkendu snad naučím taneční kroky k naší školní květnové akademii. V nějaké slabé chvilce jsem dětem slíbil, že v tanečním čísle na motivy Hříšného tance vystoupím spolu s nimi. Míša vymyslela choreografii – prý lehkou, abychom to všichni zvládli. Asi měla pravdu, všichni žáci tyto kroky zvládají poměrně snadno. Žáci ano. Já ne! Pokládám sám sebe za člověka, který nemá paměť zcela děravou. Jak je tedy možné, že nejsem schopný zapamatovat si, že na začátku přendávám levou nohu zadem za pravou? Možná proto, že o pár vteřin dál, při „vánočce“, se zase přendává předem. Nebo je to naopak? Promiň, Míšo! Stydím se a běžím se učit kroky. Do akademie zbývá ještě 14 víkendů, nějak to doženu…
Autor je laureátem ocenění Zlatý Ámos za rok 2017. Finále letošního ročníku proběhne 23. března.
