Lidovky.cz: Jste malířka, ilustrátorka, příležitostně navrhujete oblečení a šijete si kabáty, nově také tetujete. Jak to všechno stíháte?
Musím přiznat, je to v tuto chvíli trochu problém. Mám několik set zpráv, na které jsem ještě neodpověděla, a prosby o tetování se množí. Natočila jsem video, kde se všem hromadně omluvám. Jsem začátečník a kůže jako materiál je k pokreslení skvělá, ale je to materiál živý, stále si na něj zvykám. Udělala jsem dvě takové akce – zkouška ohněm – při kterých jsem tetovala veřejně. Jednou na Hollaru, podruhé v Kavárně co hledá jméno. Bylo to něco kolem 13 lidí za den, ale to fakt nejde. Snažím se ke každému přistupovat individuálně. Já tetování nemám a neumím si představit, že bych na sobě měla obrázky, navíc je to na celý život, a ačkoli nejsem srab a poslední, co by mi vadilo je bolest, přistupuji k tomu čistě racionálně a vím, že by mě to za chvíli nebavilo. Takže si myslím, že bych brzy skončila jako duhovka a byla bych obrazem mých vzpomínek. Myslím, že nahé tělo je nejkrásnější. Jizvy nasbírané za život jsou dostatečná ozdoba. Takže cítím obrovskou zodpovědnost, když ke mně přijde slečna, krásná jen tím, že je. Občas lidi přemlouvám, aby si to rozmysleli.
Lidovky.cz: Takže jste spíš tatérka?
Nejsem, protože já zatím vůbec netetuju. Nemám ještě hotový zdravotnický kurz, a lpím na to, abych měla všechno v pořádku, než s tím začnu. Bylo by naivní si myslet, že kdybych si začala tetovat jen tak, nenašel by se někdo, kdo by poukázal na to, že nemám splněnou alespoň elementární legislativní normu, kterou mít musím. Takže jsem hodila krok zpět. Ještě chvíli počkám.
Lidovky.cz: A na veřejných akcích, které jste pořádala, jste to dělala jak?
Tetovala jsem na reverz, ale zjistila jsem, jak lidé lehce podepíší něco, co není pravda a třeba si ani neuvědomují, co podepisují. Z toho důvodu jsem všechny další nabídky odmítla s tím, že nejdříve chci mít vše, co je k tetování nutné.
Lidovky.cz: Musíte být neuvěřitelně manuálně zručná. Víte, po kom jste to zdědila?
Jednoznačně po tátovi, je hrozně šikovný, jde mu všechno od truhlařiny, po šití kostýmů. Někdy se mu i stydím ukazovat věci, právě proto, že je tak šikovný. Tatínek je vše umělec. Dědeček mojí maminky byl profesionální malíř pokojů, ale maloval také, hlavně krajiny. Takže možná i po něm.
Lidovky.cz: Když se ale vrátíme k tomu, co vás proslavilo nejvíce. Kdy jste poprvé pocítila touhu malovat?
Touha malovat se u mě objevila úplně přirozeně. Jako dítě jsem měla psycho sny a noční můry, v malování jsem našla rituál, který mě z děsů dostával. Bylo mi asi pět nebo šest. Tehdy jsem objevila tah tužkou, to že za sebou zanechává tužka stopu, to mě fascinovalo. To, že mohu myšlenku přenést na papír i jinak než jen slovy. Potom jsem je v různých intervalech pálila. Postupem času, jak jsem dospívala jsem na truc nechtěla na konzervatoř, ve škole chtěli, abych šla na výtvarnou školu, tak to jsem také odmítla. Byla jsem prostě tvrdohlavá a nechtěla jsem dělat nic, co se po mě chtělo. Tak jsem si podala přihlášku na Waldorfské lyceum, ačkoli jsem vůbec nevěděla, o co jde. Musím říct, že mě škola moc bavila, ale protože vám tam neustále opakují, že se máte rozvíjet vnitřně a dělat jen to, co vy sami chcete, odešla jsem ze školy po dvou letech. Hrdě říkám, že mám vlastně jen základní vzdělání. V šestnácti jsem na Petříně prodala první obraz a udělala první výstavy. Rozstudovala jsem soukromou výtvarnou školu, celou jí procestovala a k maturitě nakonec ani nešla. Takže jsem nestudovaná malířka.
Lidovky.cz: Přemýšlela jste někdy nad tím, proč se jste měla neustále noční můry?
Tak teď ale zaběhnu trochu do esoteriky, ze které jsem si dlouhé roky utahovala, ale dnes už je mou součástí. Když mi bylo asi 17 let, dostalo se ke mně telefonní číslo. Ale ne jako telefonní číslo. Dostaly se ke mně tři trojčíslí. Jedno trojčíslí bylo na kartě, kterou mi dal bezdomovec, kterého jsem nechala sednout v tramvaji. Aby mi poděkoval, dal mi kartu – srdcovou sedmičku, na které byla tři čísla. Na další dvě trojčíslí jsem přišla následovně – koupila jsem si novou peněženku. To mám ráda! A je to pro mě rituál přeskládávat si ty důležité věci. No v té staré peněžence se mi sešla všechna trojčíslí. Tak jsem si říkala, co s nimi? Zavolám na to číslo. Na druhém konci se ozval velice seriozní pán, představil se jako Jiří Wolf a řekl mi, že náhody neexistují. Chvíli jsem si povídali a on mi pak navrhl, že se sejdeme za týden ve čtyři hodiny na určité adrese. Zvažovala jsem to a řekla jsem si, že to vyzkouším. Dorazila jsem před polikliniku Cordeus, po chvíli jsem si ale všimla takového motta centrum trvalého zdraví. Vešla jsem dovnitř a slečna na recepci se mě ptala za kým jdu, když jsem zmínila pana Wolfa, odpověděla mi, že je to ředitel polikliniky. Tak jsem čekala před kanceláří. Po chvíli přišel pán, plnovous, na míru šitý oblek. Krásné oči, ty mám v živé paměti. Bude to i tím, že za ním pravidelně docházím dodnes.
Lidovky.cz: A to vás přijal a na nic se neptal?
Ale jo, zeptal se. Prý, co mu chci o sobě říct. Jelikož jsem byla v pubertě, tak jsem mu řekla, že jsem Lenka Brabcová a dojíždím do Prahy z Brd a zpět. To bylo všechno. Nevěděla jsem, co bych mu měla říkat. Tak se mě zeptal na babičku a tvrdil mi, že s ní mám problém. To mě trochu nadzvedlo ze židle. Pak se posadil ke stolu vyndal křišťálové kyvadlo a začal provádět duchovní léčbu. Mými slovy je to něco jako srovnání duše s tělem, vypořádání se s minulostí, s minulými životy. Já jsem do těch 17 let strašně špatně spala, bála jsem se usínat a noční můry se mi zdály stále. On mi pomohl. Zbavil mě toho během našeho prvního setkání. Vracely se mi prý vzpomínky na minulé životy. Problémy se spaním ustaly.
Lidovky.cz: Změnila se tím i vaše tvorba či motivy?
Měla jsem úplnou tvůrčí krizi! Dokud jsem nemohla spát, malovala jsem noční démony, když jsem si konečně v tomto směru oddechla a spala klidně, začala jsem místo temných barev používat světlejší. I motivy se změnily, najednou jsem chtěla zachytit na plátně jiné pocity. Pozitivní.
Lidovky.cz: Když se dívám na vaše malby, jsou plné krásných žen. Mužů najde člověk opravdu pomálu. Máte k ženám silnější vztah?
Na tohle se mě asi nikdy nikdo nezeptal. Když se nad tím zamyslím, určitou fascinaci ženami přiznat musím. Ony toho tolik zvládnou. Chovám k ženě jako bytosti hlubokou úctu kvůli tomu, co všechno zastane a co vydrží. Už v době mamutů - chlap měl jeden úkol – ulovit mamuta, na ženách bylo všechno ostatní. Mám ráda mužský pohled na svět, do jisté míry, cítím silně i svou mužskou stránku, umím přepnout na mužské přemýšlení. Což jsem tedy neuměla ve svém prvním vztahu s manželem a některé věci jsem opravdu nechápala. Čím jsem starší, tím víc mi to jde. Chlapské přemýšlení je čisté. Zároveň ale vidím a chápu, že soužití muže a ženy je pro ženu někdy dost těžké. My jsme vážně dva samostatné druhy, jde o celý rámec přemýšlení, proto je to tak složité. Ale abych se vrátila k vaší otázce, musím s pravdou ven. Jsem čistý bisexuál, když se ohlédnu zpět, měla jsem daleko víc žen než mužů. Podle mě i to hraje roli, je to možná takový přesah do minulosti, že maluju převážně ženy.
  |
Lidovky.cz: A jak to máte teď?
Žiju jako klasický heterosexuál, mám dítě, partnera, se kterým dítě vychovávám a nepodvádím ho se ženami. Mám to jasně vyřešené, ženy jsou minulost. Možná se objevují právě prostřednictvím obrazů, jako taková nostalgie.
Lidovky.cz: A co ve vašem životě symbolizují lišky, i těch se objevuje na vašich plátnech větší množství?
Teď asi zklamu spoustu lidí. Před deseti lety jsem začala nosit liščí ocas a nosila jsem ho celkem dost dlouho. Abych se přiznala, byl to ode mě vlastně takový marketingový tah, lidé si mě začali všímat. Byla jsem pro ně ta s ocasem. Pak jsem začala více a víc malovat, tak jsem byla ta s ocasem, co maluje a teď jsem Léna Brauner. Na rovinu přiznávám, že jsem potřebovala, aby si mě pražská komunita Starého města všimla. No jo, ale všichni si začali myslet, že se vnitřně cítím být liškou, což tak opravdu není. Tak to nemám. Takže to bude možná trochu zklamání pro některé fanoušky. Liška má ale v mém životě výsostné místo, pomohla mi, líbí se mi, že je to šelma psovitá, ale podobná je kočce. Lišky mám ráda od dětství. Jako malá jsem bydlela v Brdech. Měla jsem v lese takové svoje místečko, kam jsem si hodila malovat, sedět, koukat a poslouchat les. A jak jsem tam tak seděla – ještě mládě – zvířata se ke mně postupně přibližovala. Nejdřív ta nejmenší, ale potom přišla i vysoká zvěř. Fascinovaně jsem koukala na jelena, to je majestátní tvor. Chodily za mnou i lišky. A ony byly schopné se přiblížit opravdu na maximum. V podstatě se mě dotýkaly a očuchávaly mě. Ke zvířatům jsem tedy měla blízko od dětství. Jenže když jsem začínala, tak třeba jeleni byli v kurzu a byli všude. A to já nedělám, nikdy nejdu s proudem. Tak to padlo na lišku.
