Má Havlová hrát, nebo sloužit bulváru?

Jenže se okamžitě začalo zkoumat, co se skrývá za právnickou řečí, že se strany nedohodly na finálním znění smlouvy a důvodem nebyly finanční podmínky, ale nároky na užití jména a jiných osobnostních práv.

Ale vždyť to napadne každého – komerční televize žijí ve svorné symbióze s bulvárem, jejich seriály dodávají bulvárnímu tisku tučnou potravu. Tyto stanice samy nabízejí své hvězdy Blesku a spol. a tím si také obratně zvyšují sledovanost. No a každý herec na to nemusí mít žaludek a může se svobodně rozhodnout, že na takový cirkus nepřistoupí. Dagmar Havlová je herečka, a tudíž chce hrát, ale jak vidno, ne za každou cenu. Nepotřebuje být tváří Primy a předvádět se na jejích akcích. A hlavně požaduje ochranu před bulvárem – to je ten pro někoho tak tajuplně znějící nárok na jiná osobnostní práva.

 
Prima překvapivě na rozdíl od České televize nebyla schopna takovou ochranu zajistit, a tak přišla o hvězdu, na které chtěla stavět. Postoj Dagmar Havlové se zdá pochopitelný, s bulvárem má ty nejhorší zkušenosti. Při představě, co by se také mohlo začít dít mimo samotné hraní a co by v žádném případě nemohla ovlivnit, jí to prostě nestálo za to. Jistěže si to mohla uvědomit dřív, ale třeba chtěla věřit, že se seriózně domluví. Pořídit si angažmá v komerční televizi znamená vstoupit do vod, jež nemusí příjemně vonět, zvlášť těm hercům, kteří si chtějí uchovat nějaký umělecký kredit.

Rychlost, s jakou po roli skočila Veronika Žilková, je ale docela zvláštní. Ani ona a jako paní ministrová zvlášť nemá zapotřebí dávat se v plen. Vždyť si s bulvárem také užila dost. V každém případě má ale Prima reklamu zadarmo, i když jim Dagmar Havlová uprchla. Takže účelu bylo bezbolestně dosaženo, každý se aspoň podívá, jak „paní ministrová hraje paní exprezidentovou“. Možná Primě ani o nic jiného než o takové rozvíření vod nešlo, protože se nechce věřit, že její management není s to splnit triviální požadavky slavné herečky, o kterou usiluje.