Odpoledne máme vždy v pátky seminář s kolegou a kolegyněmi, diskutujeme nad novinkami a vyměňujeme si vzájemně zkušenosti. Po semináři se dostavuje klid na práci, v pátek odpoledne nezvoní telefony, takže se mohu soustředit na připravované přednášky, články nebo likviduji nashromážděné resty za celý týden.
Klidně vydržím v kanceláři i do pozdějších odpoledních hodin, pokud si práci nechci nést domů a většinou si ji nenosím (tedy pokud nehoří), chci si užít víkend jinou než duševní prací.
Konečně pátek? S přáteli a trochou alkoholu se budou volební výsledky lépe snášet |
Už chci vnoučata, ale zatím ani jedna dcera na moje žádosti nereagují, spíše mě odkazují do příslušných mezí. Proto musím čistou dětskou duši vyhledávat ve svém okolí. Naštěstí mám kde. Půjčuji si malé děti mojí neteře a s nimi objevuji jejich dětský svět.
Musím si je zarezervovat hodně dopředu, je o ně rvačka. Zrovna tento pátek mám plánovaně dovolenou. Jedu s osmiletým Martinem vlakem na výlet. Slíbila jsem mu, že se pojedeme podívat, jak se vyrábí pistole. Sice tomu vůbec nerozumím, zbraně obecně nemám ráda, ale těším se, že se i přes můj postoj něco nového dozvím a že hlavně si užijeme den spolu.
V sobotu ráno pojedeme na chalupu, kterou mám na Vysočině. Jedu vlastně domů, protože odtud pocházím. Kromě setkání s mými blízkými mě čeká spousta práce na zahradě. Většinou jí mám naplánováno víc, než jsem schopná stihnout. To ve mně vyvolává pocity nevýkonnosti, navzdory únavě, kterou pociťuji. V neděli večer doma mám v plánu opakovat si francouzštinu, do které jsem se pustila před několika lety v rámci mého osobního programu „prevence demence“. Vůbec mi to nejde, ale nevzdávám to, snažím se a paradoxně se těším do práce.
