Lidovky.cz: Ráda pracujete i se starými fotografiemi, ze kterých do určité míry čerpáte. Co je vám bližší, krajina, či portrét?
V poslední době pracuji v cyklech, kdy vzniká vždy několik obrazů současně. Většinou mám potřebu v rámci jednoho takového období střídat malé a velké formáty, stejně jako krajinné motivy s figurálními. Ve skutečnosti mi nejde ani o jedno z toho, jako spíše o zachycení atmosféry či pocitu, a krajina nebo portrét jsou jen takovými nosiči. Proto se na většině mých obrazů obojí prolíná.
Lidovky.cz: Kdy jste začala malovat?
Malovat jsem začala jako malá. Můj táta maloval a kreslil a já to chtěla umět taky. Byla to taková přirozená činnost, někde si něco kreslit. Nikdy jsem ale nechtěla být malířka.
Představovala jsem si, že napíšu knihu nebo budu dělat divadlo, hudbu, jenomže nic z toho mi nešlo tak lehce a samo. Když jsem se pak nedostala na gympl a nevěděla co, tak mi kamarádka Jana našla střední školu, kde se podle všeho mělo jen malovat, což se mi líbilo.
Lidovky.cz: Jakou techniku používáte nejčastěji? Nebo je kombinujete?
Už delší dobu používám olejové barvy, které občas kombinuji s akrylovými. Vedle maleb vznikají i kresby tužkou, uhlem nebo pastelkami. Nejsem zrovna experimentátor, co se médií týče. Baví mě spíš stav, kdy se něčemu věnujete dlouho a opakovaně a tím se vám začnou otvírat další možnosti, kterých je u olejových barev nepřeberně.
Lidovky.cz: Je dnes těžké uživit se uměním?
Myslím, že ano. Já mám to štěstí, že maluji obrazy. V jiných médiích je to myslím daleko těžší. Navíc je moje práce založena primárně na emocích, ke kterým se může vztáhnout téměř každý, proto je přístupnější širšímu spektru diváků.
Ale většina umělců, alespoň v mém blízkém okolí, si ještě mimo umění musí přivydělávat jinou prací. Proto je skvělé, že vznikají takové projekty jako 100ks, které ale zároveň nejsou jen nějakým komerčním výběrem líbivých a prodejných věcí. Autory i jednotlivá díla vybíral renomovaný kurátor Petr Vaňous. Bez takové záruky bych do toho ani nešla.
Lidovky.cz: Když malujete, přemýšlíte o tom, kdo se bude dívat? Máte potřebu vyprávět svými obrazy příběh, který lidé pochopí, nebo tvorba vychází pouze z vás?
Nepřemýšlím. Obrazy maluji já, takže jediným kritériem, jestli je například obraz hotový nebo co na obraze bude, je můj pocit nebo moje potřeba. Bylo pro mě poměrně obtížné zbavit se tlaku, který jsem si v sobě vytvořila především na škole, kde jsem chtěla podvědomě vyhovět všem autoritám, což samozřejmě nebylo možné.
Je to dlouhý proces osvobozování, který asi nikdy neskončí, ale myslím, že je pro jakoukoli autorskou tvorbu zásadní. Když se ale třeba povede, že obraz někoho osloví, něco v něm vyvolá, i když to může být úplně rozdílná věc, než jaká byla moje představa, je to veliká satisfakce.
Lidovky.cz: Máte umělecký vzor?
Když se řekne slovo vzor, vybaví se mi spíš někdo, kdo mě ovlivnil celkově, v pohledu na svět a v přemýšlení. Mám ale samozřejmě spoustu umělců, kteří mě něčím fascinují nebo mě nějak ovlivnili.
Třeba setkání na živo s obrazy Petera Doiga pro mě bylo zásadní. Má neuvěřitelnou schopnost diváka vtáhnout do atmosféry. Když od obrazu odcházíte, máte pocit, jako byste právě dokoukali film.
Z českých umělců je to třeba Josef Bolf. Jeho obrazy znám od střední školy a nikdy mě nepřestaly bavit, protože je to, jak když posloucháte nějaké dlouhé vyprávění a těšíte se na každou další kapitolu.
Lidovky.cz: Co zdobí stěny vašeho bytu?
Stěny mi zdobí moje malá, pomalu se rozrůstající sbírka z věcí, co jsem vyměnila s kamarády. Momentálně koukám na obrazy od Jakuba Sýkory, Anny Štefaničové, Katky Ondruškové, Daniely Kožmínové, Tomáše Kinga, grafiky od Antonína Sondeje nebo Martina Salajky, koláže od Jakuba Janovského, Klaudie Hlavaté nebo Jiřího Kovandy.
Posledním přírůstkem jsou dvě fotografie od Ivana Pinkavy, jedna z nich se jmenuje Ve štěstí létáme a nemůžu se na ni vynadívat.
Lidovky.cz: V jakou denní či noční dobu nejraději malujete?
Bohužel se mi zatím nepodařilo mít nějaký jasný režim, takže se to každý den odvíjí od dalších okolností, ale většinou maluji odpoledne, někdy večer.
Lidovky.cz: Vysvětlujete laikům ráda své umělecké záměry?
Nevím, jestli existuje vyloženě něco jako laik, co se týče vnímání obrazů. Pokud umění k životu potřebujete, ať už v jakékoli formě, budujete si určitou citlivost a jste tím pádem otevření vnímat ho.
Samozřejmě, že lidé, kteří viděli velké množství výstav, mají větší schopnost chápat věci v určitém kontextu a mají tím pádem i odvahu vést o nich dialog. Někdy je paradoxně těžší vysvětlovat obsah své práce někomu, kdo také maluje, protože už je někde hluboko ve svém problému a našel si svoji pravdu.
Většinou své umělecké záměry ale ráda nevysvětluji, protože to neumím a nejsem si jistá, jestli je to u povahy mé práce úplně potřeba. Raději poslouchám od okolí, co v nich obrazy vyvolaly. Nakonec ale stejně nejvíc záleží na tom, jestli jste s konkrétním člověkem podobně nastaveni, to se pak ani nic vysvětlovat nemusí.
Lidovky.cz: Když je člověk malíř, představuji si, že pracuje o samotě. Necítíte se někdy izolovaná?
Jsem převážně introvert, takže i v tomto ohledu jsem ráda, že jsem si nakonec zvolila tuhle cestu. Jsou různé druhy samoty a tahle, která mě potkává při práci, je jedna z těch, které dávají smysl. Zároveň to může být i hodně nepříjemné a musím si dávat někdy i delší pauzy, kdy nemaluji vůbec, a naopak se potkávám s blízkými lidmi.
Lidovky.cz: Kde čerpáte inspiraci? Která témata na plátnech nejraději zpracováváte?
Inspiraci čerpám převážně z dětství. Ze silných prožitků, z míst, kde jsem vyrůstala, ze vztahu k přírodě, kterého už nejsem v takové míře schopná, ale který mi zároveň hrozně chybí. Můžou to být i místa z knížek, které jsem četla a představila si je tak silně, že začala existovat.
Tohle je taková kostra, která tam asi bude vždy obsažená. Ta se ale samozřejmě mísí s tím, co se mi v životě momentálně děje, co mi kdo vypráví, co jsem viděla za film, slyšela za hudbu, jaké fotografie si prohlížím nebo jaké je roční období. Asi jako se to míchá ve snech.
Ester Knapová
Lidovky.cz: Kde jste získala nejvíc zkušeností a znalostí o malování?
To je složitá otázka. Na střední škole jsem získala nějaké základní povědomí o různých malířských technikách a schopnost alespoň do nějaké míry realisticky malovat a kreslit.
To jsem se následně na AVU snažila tak nějak odbourat, protože taková schopnost člověka sice obohatí, ale taky hodně svazuje. Je pak těžké se oprostit od zajetých mechanismů, které už člověk vzal za platné.
Nastoupila jsem do ateliéru Vladimíra Skrepla, kde bylo všechno jinak a člověk se s tím musel vypořádat. Vladimír nedával žádné úkoly ani zadání, a už vůbec nemluvil o nějakých formálních záležitostech malby. Trousil ale různé poznámky, otázky a připomínky, které alespoň mě, často docházely až po několika týdnech i měsících. Proto ale možná působily ještě silněji.
No a pak nastalo období po škole, kdy jsem se zase dostávala z tohohle vlivu a učila se pracovat v úplné svobodě, což se učím doteď.
Lidovky.cz: Co je podle vás potřeba více – nadání, nebo štěstí?
Záleží k čemu. K dosažení něčeho, jako je komerční úspěch, je důležitější z těchto dvou aspektů asi štěstí. Nadání může zajistit lehkost, se kterou dosahujete toho, co chcete vyjádřit, ale samo o sobě nic nezmůže.
Ještě více je ale myslím potřeba vnitřní přesvědčení, že to, co děláte, má nějaký smysl. A s tím souvisí i určitá vytrvalost. Hlavně pokud ten smysl najdete, úspěch už není to nejpodstatnější.
Lidovky.cz: Svá díla prodáváte i jako umělecké tisky. Myslíte, že je důležité žít v prostoru, kde je na co se dívat? Utváří se tím například dětem vkus?
O tom, jak je to důležité, hezky píše Alain de Botton v knize Architektura štěstí. Pamatuji si tři obrazy od mého táty, které doma visely. Růžoví hroši koupající se v moři, temně zelené zátiší s jehlanem koulí a kvádrem a podivná prosluněná ulice s postavou, která vrhá stín. Když si je vybavím, vidím zároveň i zelený pokoj, flekaté lino v kuchyni nebo zahradu na jaře.
Obrazy mají nejrůznější vlastnosti, ale schopnost propojit najednou několik míst a časů mi pořád přijde fascinující. Představa, že moje obrazy budou pro někoho takovým přenašečem, je jedním z důvodů, proč maluji.
Když prodám obraz, jsem hrozně ráda, když vím, že bude někde viset, což se ale ne vždy podaří. Díky sérii tisků bude viset dokonce na více místech. I když to samozřejmě není to samé jako originál, ta reprodukce je natolik podařená, že z toho mám opravdu radost.
