Miluji individualismus. Myslím, že tradice jsou nátlakem mrtvých lidí, říká Anna Thu Nguyenová

Lidovky.cz: Málokdo píše knihu o svých zážitcích před třicítkou. Co vás k tomu vedlo?
Když jsem poprvé vycestovala, tak jsem si všimla, že mě lidé vnímají jinak a bylo to vždy podle toho, v jaké bublině jsem se zrovna pohybovala (v Americe, v Evropě a v Asii). Chtěla jsem popsat nejen zážitky, ale i to, jak jsem cestování a země vnímala já. Chtěla jsem psát o tom, co jsem začala považovat za důležité, co vnímám, když se poprvé setkám s cizím člověkem. Jednou z hlavních myšlenek v knize Outsider je právě to, že by věk neměl být faktorem při rozhodování, zda se od někoho můžeme něco naučit, nebo ne. Také by to neměl být důvod, proč se k někomu chovat jinak.

Zároveň mě také inspirovala kniha Fresh Off the Boat od jednoho Američana, který se v Americe narodil čínským přistěhovalcům. V Americe se řeší běloši a černoši, ale média moc nemluví o Asiatech, protože jsou považováni za bezproblémové, a tedy do určité míry neviditelné. On napsal: Jsem Asiat, mluvím sprostě, mám rád hip hop a basketbal. Přesně popsal, jaké to je být jiný, než se očekává, a byl z toho bestseller. Chtěl být producentem a to se mu po knize povedlo.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Lidovky.cz: Máte za sebou pestrý životopis, jakou kapitolu z něj považujete za nejdůležitější?
Tu poslední, kde shrnuji všechny své postřehy a poučení. Docházím tam k názoru, že by si každý měl v životě dělat to, co opravdu chce a nenechat se tolik ovlivňovat společností.

Lidovky.cz: Studovala jste v několika různých zemích. Jak byste srovnala školství ve Vietnamu, Česku a USA?
Ve Vietnamu jsem studovala v mezinárodní škole, kde byla výuka v angličtině a učitelé pocházeli z anglosaských zemí, takže to nebylo přímo vietnamské vzdělání. Ale měli jsme vietnamštinu jako předmět a samozřejmě jsem měla asijské spolužáky. Bylo to opravdu jiné než v Praze. Spolužáci mezi sebou dost soutěží, kdo má lepší známky, kdo je víc v kurzu. Byla jsem v Praze zvyklá na to, že ten, kdo chodí za školu, je největší borec a všude ho pak zvou. Najednou jsem se musela víc šprtat, abych nebyla úplně “trapná”. V Česku jsem byla zvyklá na to, že se hodně věcí musí zapamatovat: kdo, co, kdy a který rok co napsal, co se v tom roce stalo... Souvislosti v historii. 

V USA jsem si naopak nemusela kromě hodin jako učetnictví nebo ekonomie pamatovat skoro nic (studovala jsem ekonomku). Za prvé se tam takto historie neučí, za druhé je většina předmětů o kritickém myšlení. Například v hodině sociologie jsme debatovali o systematickém rasismu, v hodině komunikace jsme se učili psát životopis a v byznys hodinách jsme řešili, jak bychom založili firmu, nebo co si myslíme o nejnovější úrokové sazbě, kterou vydal Federální rezervní systém. 

Ale ten největší rozdíl byl v autoritách. Ve Vietnamu má učitel poslední slovo, tam žádná debata neexistuje, protože i když učitelé byli cizinci, tak moji asijští spolužáci neměli nutkání zvedat ruce a debatovat. V Česku to tak samozřejmě není, ale pořád zde respekt k učiteli funguje. V Americe to tak není, učitele jsem vnímala jako jednoho z nás. 

Lidovky.cz: Zahrála jste si v několika českých seriálech, ale pak jste tuto dráhu opustila. Proč?
Moc mě to baví, ale musela jsem si vybrat. Když se na to podíváte, moc rolí pro Asiaty v české televizi není. Takže to bych si vybrala život, ve kterém dost času prosedím doma na gauči. Musela bych si u toho asi i přivydělávat jinou prací. A pak jsem si mohla vybrat byznys a startupy, které mě baví stejně jako hraní. Ve startupech mám věci více pod kontrolou. Buď si založím něco vlastního, nebo pracuji pro nějaký startup, který je na úplném začátku.

V mém ideálním světě hraju ve filmech a seriálech a mám možnost aplikovat to, co jsem se naučila v herecké škole v Los Angeles, abych se neustále zlepšovala v hraní. Zároveň mám svůj startup, který je úspěšný i v Americe. To úplně dohromady nejde, ale snad si jednou najdu nějaký kreativní způsob, jak se vyřádit v obou branžích.

Zkoušejte to stokrát, stačí když to vyjde jednou

Lidovky.cz: Jak se Češka s vietnamskými kořeny dostane do startupové scény v Kalifornii?
Určitě to bylo hlavně o štěstí, nemyslím si, že jsem nějaký génius. Miluji startupovou scénu, takže jsem se už ve škole soustředila na to, abych se bavila s lidmi, co na tom jsou podobně, a nechtějí se po škole tolik hlásit o práci do korporátu. 

Všechny hodiny ve škole, které jsem si mohla vybrat, měly co do činění se startupama. Tím, že jsem byla v Los Angeles, jsem měla možnost hodně pracovat se zajímavými lidmi. Zbytek je o tom to nevzdat. Poslala jsem asi 150 přihlášek do různých firem a startupů, když jsem se začala hlásit o práci. Přidávala jsem si každého, koho jsem potkala na LinkedInu. Chodila jsem na networkové eventy a pak jsem psala těm samým lidem e-maily, aby nezapomněli, kdo jsem. Půlka těch eventů asi byla úplně zbytečná. Ale jde o to, že se nesmíte bát nebo se stydět a musíte neustále zkoušet a oslovovat cizí lidi. Hlavně protože jsem musela dokázat, že jsem lepší než místní, kteří mají lepší angličtinu a nemají problém s vízem. Je potřeba to zkoušet klidně stokrát, protože vlastně stačí, aby něco vyšlo jen jednou.

Lidovky.cz: Popište život tamních startupistů.
Všechno je na vyžádání. Nejen Uber, který se tam používá každý den. Ale také jídlo. Moji vrstevníci moc nevaří, klidně si přes aplikaci každé ráno domů objednají kafe, pak oběd a pak klidně i večeři. Můžete si objednat i léčebné konopí, které je v Kalifornii legální. Čas je opravdu cenný, takže je potřeba jim neplýtvat. Žádný nápad není moc šílený, všechno se tam zkouší a neúspěchy se oslavují, protože to znamená, že jste zkusila něco nového. Většinou se o jejich neúspěchu dozvíte na jejich Twitteru.

Anna Thu Nguyenová

Lidovky.cz: Které technologické trendy tam teď jsou nejvíc in a jak to vidíte do budoucna?
V Jižní Kalifornii je to jednoznačně content. Zábavní průmysl je tam teď trochu vzhůru nohama, protože nejenže velká studia už nějakou dobu soupeří se streaming společnostmi, jako je Netflix, ale pak tu jsou i sociální média. Influenceři se už dostali na level, kde je jejich filmové vybavení a content skoro stejně profesionální, jako to mají velké produkční firmy. A vznikla nová branže, takzvaný creator economy - zde influenceři prodávají své zboží a přebírají pozornost diváků, kteří zvyklí si doma pustit film nebo televizi. Teď koukají na TikTok a YouTube. Profesionální herci už nemají takovou ekonomickou hodnotu, jako mívávali. Myslím, že tento trend bude pokračovat.

V Severní Kalifornii je to zase krypto a blockchain. Od NFTs až po aplikace, které vznikají na blockchainu pomocí třeba Ethereum. Věřím, že jsme na úplném začátku revoluce, jako bývával internet před dvaceti lety a moc se na to těším.

Lidovky.cz: V Česku se čím dál častěji setkáváme s 2. generací vietnamských přistěhovalců. Co je pro ni typické, proč je často vidět třeba v gastronomii?
To je vážně dobrá otázka. Překvapuje mě, že mě to nenapadlo, abych si na tohle udělala nějaký research, když jsem psala knihu. Ale je pravda, že přistěhovalci a jejich potomci nejen v Česku si často otevírají restaurace. Řekla bych, že asijské prvky jako pracovitost a důraz na dobré vzdělání samozřejmě přetrvávají. A pak je tu obecně myšlení přistěhovalců, které se dost liší od místních. Jako je ta pracovitost, pocit nedostatku a vědomí, že nic v životě není zaručený, a proto je třeba makat. 

A pak tady jsou i traumata, o kterých se méně mluví, ale které vnímá 2. generace jakýkoliv přistěhovalců, protože přeci jenom ta první generace si musela projít nějakou nepřízní osudu, aby opustili svou rodnou zemi. To se pak projeví i na dětech. To mluvím hodně obecně. V knize právě píšu o tom, že se snažím tolik nevyjadřovat za velkou skupinu lidí, jako třeba 2. generace vietnamských přistěhovalců. Sama to nemám ráda, když za mě někdo mluví, a pak mě ostatní nějak vidí. A navíc v Česku tolik nejsem, tak by to nebylo fér za někoho mluvit.

Lidovky.cz: Vyzkoušela jste si život v Portugalsku, Mexiku, Anglii, Vietnamu či USA. Která země nejlépe ladí s vaší mentalitou?
Rozhodně ty západní. Geograficky bych řekla, že to začíná v Česku, tedy ve střední Evropě a pak to končí v Kalifornii. Miluji individualismus. Myslím, že tradice jsou nátlakem mrtvých lidí, kteří nám „říkají“, co máme dělat. Mám ráda evropskou praktičnost, mluvím často „bez filtru“ a kriticky. V USA jsem si oblíbila přistěhovaleckou mentalitu, kterou tam má skoro každý druhý. A také jejich tendenci se na všechny problémy koukat pozitivně. Kolektivismus je pro mě opravdu problém.

Lidovky.cz: Podtitul vaší knihy hovoří o “rebelce, která si plní své sny”. Jak se projevovala vaše rebelská stránka?
No asi to, že neumím moc fungovat v kolektivismu.