MLADÍ A NEKLIDNÍ: Divadelní premiéry, kocovina a pugét pro režisérku

Nezbytnou rekvizitou k tomuto adrenalinovému sportu je spolehlivý budík a hlavně zodpovědná osoba, která vám jej nařídí. Já zariskoval a šel spát sám (samozřejmě jsem se snažil, aby tomu tak nebylo, ale to je jiná story). Varovat mě měli policajti, kterým jsem v půl šesté ráno vysvětloval, že za půl hoďky přece noční klid končí, tak ať to nehrotí. Zapsali si mě do systému a všichni s hrůzou zjistili, že nežiju, nebydlím a neexistuju v databázi. Když jsem si konečně vzpomněl, že som Slovák, tudíž cizinec mimo jejich seznam, třicet minut uběhlo a páni policajti si nechali zahrát oblíbený song. Take me to church od Hoziera – bomba.

V poledne mě vzbudilo zvonění tramvaje pod barákem. Po zjištění, že mám krásné dvě hodiny zpoždění, jsem den započal nepěkným, ale fakt ošklivým slovíčkem. Všechny peníze jsem v noci nechal na baru a tak s taxikářem hledáme bankomat a pak i květinářství, protože to že jsem hovado, mi nebrání si před režisérkou zahrát na Hugha Granta. V rychlosti vymýšlím výmluvu, že se ranní mše krapet protáhla a nořím se do sklepního divadla Rubín. Všichni se tvářej fest nasraně, ale snažej se ovládat, protože nikdo přece nechce, abychom se tejden před premiérou (!) rozhádali. A tak oddrmolím svůj text a utíkám do divadla Komedie, kde dnes hrajeme špíl, který se nehrál rok, tudíž před tím potřebujeme oprašovací zkoušku. A sakra. V Komedii dnes nefunguje klíma, pod reflektorama je takový vedro, že se kluci začínají svlíkat do půl těla. Já jsem ale statečný a přijímám víc a víc svršků, aby se z mého odéru kolegové neotrávili. Naštěstí nejsem sám, kdo byl včera na večírku. Hehe. Hrát něco po roce je peklo. Nepamatujeme si text, aranžmá, songy. Navíc to vypadá, že jsem byl jediný, kdo se včera nekouknul na video záznam, který nám z produkce poslali. Trapas.

Po třech hodinách se dostáváme na vzduch, světlo a telefonní signál. Volala Z., jestli nedáme večeři. A jo, jídlo, jak jsem mohl zapomenout. Tak do sebe nahážeme špagety a jdu rozdávat radost a krásu. Divadlo je psycho-somatický lék. No, možná je jenom psycho. Každopádně po představení jsem čerstvej a s čistou hlavou můžu vyrazit na jiný popremiérový večírek, který se odehrával na druhý straně Vltavy. Uprostřed prázdného Jiráskova mostu jsem se však zastavil, doširoka se rozkročil a pustil si do sluchátek soundtrack z La La Landu. Pípla mi MMSka od režisérky. Byla to ta kytička z rána, vystavila si ji do okna. Milá.

Kolem jedoucí auta přibržďovala a já si představoval, že mi ty řidiči hrozně záviděj, že nějak cítí, že se mám dobře. Ale třeba se jen báli, že chci skočit. Najednou zhasnul hrad a pochopil jsem, že lepší bude jít domů, učit se texty. Už budu hodnej. SLIBUJU! Zítra je pondělí. A lidi, co nemají rádi pondělí, nemají rádi svou práci (to jsem četl internetu, přece bychom tomu nevěřili, asi nějaká propagandistická stránka). A navíc, za týden je další premiéra. Au, to zas zabolí.