Ali odmítl otrocké jméno i válku ve Vietnamu. Olympijské zlato hodil do řeky

Odešel ‚Ten největší’. Legendární Muhammad Ali zemřel, bylo mu 74 let

Když jsem v roce 2014 navštívil boxerský galavečer ve Washingtonu, na počest hlavní hvězdy akce Bernarda Hopkinse si organizátoři pozvali významného hosta. Marvise Fraziera, syna legendárního „Smokie Joe“ Fraziera.

Proč tato zmínka? Možnost pořídit společnou fotku a získat podpis Marvise Fraziera jsem považoval za obrovskou čest. Vždy jsem měl jeho otce za největšího boxera své doby, ve které se třikrát utkal právě s Muhammadem Alim. Dvakrát z těchto bitev odešel Frazier poražený a potupený.

Legenda byla vyhlášena Sportovcem století

Křivdu cítil především při jejich legendárním setkání v Manile, kdy v přestávce mezi čtrnáctým a patnáctým kolem roh Fraziera duel ukončil. Ten, ač byl na pokraji smrti, chtěl pokračovat v boji dál. Jeho soupeř nikoliv.

Místo tradičních velkolepých oslav vítězství jen zvedl jednu paži a poté se sesunul na stoličku ve svém rohu. Ač to Ali nikdy nepřiznal, mnozí tuší, že pokud by se Frazier tehdy postavil připravený boxovat i patnácté kolo, jeho rival by do něj nenastoupil.

Právě příběh těchto dvou mužů nejlépe vystihuje osobnost boxera, který sám sobě dal přezdívku „Ten Největší“ a který byl prestižním časopisem Sports Illustrated vyhlášen v roce 1999 Sportovcem století.

Cassius Marcellus Clay se narodil do chudé jižanské rodiny v době, kdy rozhodně ještě za velkou louží nemohla být řeč o nějaké rovnoprávnosti, přestože otroctví bylo zrušeno o téměř sto let dříve.

Muhammad Ali knokautoval v roce 1965 Sonnyho Listona.

Do školy musel běhat, protože jeho rodina neměla na autobus, ovšem možná právě toto období mu pomohlo následně v jeho boxerské kariéře, kdy proslul nejen skvělým postřehem, ale především neskutečným pohybem na nohou.

Clay se stal národním šampionem v polotěžké váze, v roce 1960 poté v této váze dobyl olympijské zlato v Římě. Byl čas vstoupit do světa plného peněz, pokrytectví a ostrých loktů - profesionálního boxu.

Cassius Clay je otrocké jméno

Když se o čtyři roky později stal v té době nejmladším světovým šampionem těžké váhy, už jej všichni znali jako toho výřečného a sebestředného černošského mladíka, kolem kterého ale už nějakou dobu kroužili muslimové z černošského hnutí Islámský národ.

„Cassius Clay je otrocké jméno. Nevybral jsem si ho a nechtěl jsem ho. Já jsem Muhammad Ali, svobodný člověk, to znamená člověk milovaný Bohem a trvám na tom, aby toto jméno lidé používali, mluví-li ke mně a o mně,“ okomentoval svoji následnou konverzi k této víře.

O Aliho povaze ostatně svědčí i historka ze 70. let. Když ho začal provokovat gang bílých motorkářů na mostě v Jefferson County, mladý boxer vypěnil. Nenechal si nadávat do negrů, pustil se do rvačky a bílé křiklouny vypráskal. Srdce se mu sevřelo, z kapsy vytáhl zlatou medaili z Říma a zahodil ji do řeky. Náhradní medaili dostal až v roce 1996 na olympiádě v Atlantě, kde zapaloval oheň nad stadionem.

A právě v této divoké době začíná rozpor ve vnímání fenomenálního boxera, který „bodal jako včela a létal jako motýl“. To když v roce 1967 odmítl nastoupit do války ve Vietnamu se slovy, že „nemám nic proti Viet Congu, protože nikdo z nich mě nenazval negrem“.

Přišel na tři roky o boxerskou licenci, velká část americké společnosti jej odsoudila. On se ještě více uzavřel mezi své nejbližší z Islámského národa. Zvenčí mu nabídl pomoc jediný muž. Byl to již zmíněný Joe Frazier. Už legendární jsou jejich setkání, kdy jej Frazier vozil ve svém autě, bavili se o boxu a dokonce mu půjčoval peníze.

Když Aliho v roce 1970 vzal na milost sám prezident Richard Nixon, bylo to právě na popud Fraziera. Jenže jakmile vstoupil rodák z Lousville zpět mezi šestnáct provazů, na jeho pomoc zapomněl. „Je to zaprodanec bílé většiny. Je to opice,“ začal vyřvávat Ali.

„Není nic horšího a potupnějšího než když černoch přirovná černocha k opici. Nechápu, kde se v něm vzala ta nenávist,“ kroutil Frazier hlavou i po třiceti letech.

Ali se chvástal, i když už neboxoval

A v jednom z mnoha dokumentů pak Frazier, v té době už coby unavený stařík s neuhasínající jiskrou v oku, vždy vykřikl nadšením pokaždé, když zasáhl svého rivala do hlavy v jednom ze tří jejich památných soubojů. „Vidíte, jak vypadám já a jak on? To jsem mu udělal já,“ chvástal se poté ve své tělocvičně.

S Alim a třetím velikánem do party – Georgem Foremanem – se kterým oba vycházeli skvěle, se po roce 1990 sešli několikrát, odpuštění se Alimu z úst hrdého Fraziera dostalo – na dálku – ale až dlouho poté.

Když ten v listopadu 2011 zemřel, byl „Ten největší“ mezi prvními, který přispěchal se slovy upřímné soustrasti o hrdinovi z Philadelphie: „Byl výjimečný. Vždycky na něj budu vzpomínat s úctou a respektem.“

Bitva Cassius Clay versus Henry Cooper

Ali nejen těmito slovy, ale i výše popsaným ukázal, že si obdiv mnoha generací nejen boxerů, ale i obyčejných lidí zaslouží. Ostatně mimo jiné také jeho přístup k válce ve Vietnamu pomohl změnit pohled Američanů na války a povinnou vojenskou službu.

Že si umí jít za svým, dokázal mimo ring i v něm. Nikdo z jeho soupeřů ho nedokázal knokautovat. Jedinou jeho porážku před limitem způsobil jeho roh, který se 2. října 1980 už nemohl po desátém kole dívat na to, jak obtloustlý a nemocný Ali dostává nakládačku od Larryho Holmese.

Již v té době zřejmě trpěl legendární bijec Parkinsonovou chorobou, kterou mu oficiálně diagnostikovali až v roce 1984. Právě proto se uskutečnila jeho derniéra mezi šestnácti provazy, kterou byla desetikolová prohra od Trevora Berbicka, na Bahamách. V zámoří by totiž Ali licenci k zápasení nedostal.

Muhammad Ali se zapsal do srdcí fanoušků, obyčejných lidí, stejně jako do politických a sportovních kronik. Na onen svět odešel jako obdivovaný bojovník a hrdina obklopený svými nejbližšími po boji trvajícím oficiálně 32 let.

Ali nikdy nezemře. Jeho duše žije dál

Z vlny emocí v pátek i v sobotu na sociálních sítích je jasné, že jeho odkaz bude žít dál. Odkaz muže, který se dokázal vzepřít systému, který měl ale i svoje temné já.

„Ali nikdy nezemře. Tak jako Martin Luther King. Jeho duše bude žít dál,“ příznačně jej doprovodil na poslední cestu bývalý promotér Don King. „Bůh k sobě povolal svého šampiona. Brzy na viděnou, Největší,“ přidal se Mike Tyson.

„Velká část mne samého zemřela, když odešel. Považuju ji za největší část,“ dodal George Foreman taktéž s odkazem na Aliho přezdívku „Ten největší“.