Člověk by musel mít životů jako kočka, aby přežil bez úhony vše, co v životě potkalo šlechtice Zdeňka Sternberga. Ovšem hrdina příběhu aspirujícího na hollywoodský trhák letos oslavil 95. narozeniny a lze ho definovat jen jediným slovem – noblesa. Ráno začíná oblečením do saka, košile, kravaty i dojemně ladícího kapesníčku.
Neexistuje, aby si za den nepřečetl hned několik výtisků novin. Má dokonalý přehled o potřebách svého hradu stejně jako o aktuálním dění ve světě. Přes všechny nesnáze, kterými si kvůli své modré krvi prošel, není zahořklý ani nespílá osudu. Je pánem na rodinném hradě Český Šternberk a pečuje o něj s vášní – tu ostatně věnoval i všem svým předchozím zaměstnáním.
To už je život
Když hraběte navštěvuji, je nádherný podzim. Stromy hrají tisícem odstínů žluté a výhled do okolí je ještě krásnější než obvykle. Člověk by hned zapomněl, že život tu není ani v 21. století velká romantika. Což o to, elektřinu a další moderní vymoženosti na hradě samozřejmě mají. Horší je to s udržením historické památky v dobré kondici. Každou chvíli je tu slyšet bouchání, vrtání a další stavební práce. Druhým rokem se třeba opravuje plášť hradu. „Bylo to velice náročné, protože to není normální fasáda. Byla tu spousta znalců, kteří analyzují omítky, ze kterého století pocházejí, která je ta původní, která se smí a která nemůže opravit... Musí se dodržet mnoho kritérií,“ vypráví hrabě se zaujetím.
Severní strana je již téměř dokončená, hrad ale ještě čeká oprava té východní, která prý zabere několik let. „Ještě je otázka, jestli na ni budeme mít finance, protože to jsou obrovské částky. Už jen postavit lešení. A pak – starou omítku nesmíte otloukat, to je úplně vyloučené, ale všelijak restaurovat po částech a vyplňovat vzniklé dutiny,“ dodává hradní pán, který se obává o financování oprav, neboť je ani zdaleka nepokryje vstupné. Dříve peníze získával z hospodaření na lesnickém majetku. Kvůli padající poptávce po dřevě má ale v tomto směru méně pokojné vyhlídky.
  |
Uvnitř je však památka v dobré kondici. „Když jsem získal hrad v restituci, byl v neutěšeném stavu. Dost se toho tady pokazilo. Nejenom stavebně, fasády, ale hlavně vnitřní zařízení a inventář. Bylo to zklamání, vidět staré známé prostory v takovém stavu. Ale to už je život,“ mávne rukou Zdeněk Sternberg a osladí si kávu dvěma cukry. Dnes už se mu na hradě žije znovu jako doma. „Je to bydlení podobné tomu modernímu v paneláku na kraji města,“ směje se šlechtic dotazu, jaké to je, žít na hradě založeném již ve 13. století.
Život tu ovšem majitelé erbu s osmicípou hvězdou neměli vždy jednoduchý. Během druhé světové války byl rodině na jejím hradě vymezen jen jeden byt. S devíti dětmi tak nesměla do dříve obývaných místností, jež se najednou ocitly pod pečetí. Peněz se nedostávalo, hospodaření s majetkem nebylo možné. A tak otec rodiny, Jiří Sternberg, pracoval jako hlídač na stavbě dálnice D1, která se vine nedaleko hradu.
Právě tehdy tu také přestala znít němčina, kterou používala maminka Kunhuta při rozhovoru se svými dětmi. „Rozhodl to můj otec, ale ne z nějakého oportunismu, abychom se ukázali jako čeští vlastenci, ale aby lidé a místní obyvatelé nebyli šokováni, že tu hraběcí mluví německy,“ vzpomíná hrabě. „Mluvit česky zůstalo tradicí i v pozdější době.“ Sám prý do německé školy nikdy nechodil. Jako dítě četl německy jen dvakrát týdně půl hodiny, od půl jedné do jedné, zbytek se naučil z doslechu.
Později vystudoval práva, kvůli třídnímu původu už ale nesměl být promován. „Zabýval jsem se tehdy různými protistátními činnostmi,“ usmívá se při vzpomínce na pražské holičství Ferkl–Mandl. „Měl jsem možnost přes něj zprostředkovaně převádět lidi přes hranice. Byli to významní lidé ze správy státu a církve, ale dospělo to tak daleko, že se o to začala zajímat Státní bezpečnost.“ Mladého hraběte tehdy varoval známý s radou „uteč za hranice radši dneska než zítra“. Zničehonic zmizet ale nepřicházelo v úvahu. V zahraničí už žili jeho dva bratři a sestra, ostatní sourozenci byli malí. A tatínek by byl ze Zdeňkova odchodu zoufalý.
„Řekl jsem tedy, že půjdu na vojnu, a tím se schovám před zájmem Bezpečnosti. Tak mě 1. října 1950 povolali do Litoměřic ke druhému pluku,“ vzpomíná šlechtic. Později jej odveleli do vznikajícího pomocného technického praporu neboli PTP do Hrdlovky u Duchcova s doly na hnědé uhlí. „To byla těžká práce. A se mnou tam byli samí postižení třídní nepřátelé,“ říká o době, která byla zachycena i ve filmu Černí baroni.
„Člověk si zvykne. To je jaksi dáno vůlí Boží,“ říká odevzdaně Sternberg a upíjí z šálku. Cítit vztek nebo naštvání ho prý tehdy ani nenapadlo. „Člověk měl jen snahu vyhnout se doléhajícímu tlaku a nějak proplout.“ Vojenskou službu si odpracoval dvěma roky a dvěma a půl měsíci. Další tři léta byl ale havířem v civilu, konkrétně na šachtě jako bagrista a předák na odvalu hlušiny. Pracovní normy tehdy plnil na pověstných 150 procent.
Pokud si někdo vybaví památnou větu ze snímku Černí baroni, „Poslyšte, Šternberk, nejste vy náhodou ňákej ten fón?“, měl by vědět, že hrabě není fanouškem tohoto snímku. „Ve filmu to byla taková mládežnická sranda, což mnohé kolegy z vojny naštvalo. Mrzelo je, že se z toho dělá legrace. My jsme byli v těžkém PTP, tedy jsme byli ti, kdo pracovali pod zemí za hrůzných podmínek,“ vysvětluje. „Já jsem se ale na filmaře nijak nerozčiloval. Řekl jsem si, kdyby to natočili tak, jak to skutečně bylo, a nedělali z důstojníků blbce, protože samozřejmě nebyli blbci, ale byli prostě svým přesvědčením jinak zaměření, tak by to nikoho nezajímalo.“
Ten z toho rodu
Ani naplněním pracovních norem Sternberg šlechtický titul nezametl. Když se tedy vrátil do Prahy a oženil se s Alžbětou z rodu Hrubý z Gelenj, najít zaměstnání pro něj nebylo jednoduché. „Chodil jsem od místa k místu. Všude jsem promluvil s kádrovým šéfem a ten se mě ptal: „A mluvíte nějakou zahraniční řečí?“ Říkám: „Německy perfektně, anglicky částečně“. – „No to je ohromné! A jaké je vaše jméno? Pan Sternberg? Nejste náhodou z toho rodu? No tak to nepůjde,“ vzpomíná. Na silvestrovském večírku ale narazil na předsedu závodní organizace ROH Hudebního divadla v Karlíně, který mu nabídl práci kulisáka. S přijetím místa prý neváhal ani vteřinu a v divadle pracoval dalších čtrnáct let.
„Začal jsem jako poslední kulisák, pak jsem se stal oponářem – a to už byla nějaká šarže. Později straním mistrem, což ale nemá nic společného s politickou stranou, ale s rozdělením jeviště na dvě půlky. Ke konci jsem byl dokonce zástupcem jevištního mistra. To už bylo obrovské,“ vypráví pyšně bývalý zaměstnanec divadla. „Inscenoval jsem všechna představení po technické stránce, což bylo na organizaci a na paměť ohromně náročné. Ale bavilo mě to, protože v každém představení bylo několik obrazů s různými dekoračními předměty – a ty se musely včas, v určité, až vteřinové lhůtě rozestavět.“
Později ale začala další hořká etapa Sternbergova života. Při vyprávění o ní se mu svraští čelo stejně, jako když mluví o letech na šachtě. „Začala mě otravovat Státní bezpečnost. Popadli mě na ulici, nastrkali do auta a odvezli na Zbraslav. Vyptávali se, musel jsem za nimi pravidelně docházet. Volali pořád do divadla. Byl jsem si ale vědom toho, že jim nesmím říct ani slovo, abych někomu neublížil.“
Úspěch s droždím
Když v roce 1968 přijela do Československa vojska Varšavské smlouvy, využil Sternberg se svou ženou a dvanáctiletým synem Filipem výjezdní doložky a odjel do Spolkové republiky Německo. Už dvacet let tam ostatně dva Sternbergovi bratři žili. „Zůstali jsme tam ale asi jen měsíc, protože severoněmecká atmosféra mi příliš nevyhovovala,“ ošívá se hrabě. „Ve východním Pomořansku je přeci jen jiná atmosféra – jak psychická, tak hlavně v němčině. Bavorsko nebo Rakousko je nám pochopitelně daleko bližší. Navíc moje němčina pochází z Rakouska-Uherska, protože otec byl ještě v první světové válce rakouským důstojníkem.“
Tříčlenná rodina se tak odstěhovala do Vídně, kde jí začal nový život v nuzných podmínkách. Paní Sternbergová se díky znalosti češtiny a němčiny uchytila v táboře pro československé utečence, kde pracovala jako zprostředkovatelka. Rodině tehdy muselo stačit sto šilinků na den. Díky švagrovi s dobrými kontakty se ale Sternberg dostal k místu v potravinářském koncernu. „Nastoupil jsem opět na nejnižší místečko. Za tři nebo čtyři roky jsem se stal prokuristou a pak se mi povedl obrovský úspěch,“ vypráví pyšně šlechtic. „Firma tehdy zásobovala celé Rakousko droždím. Všechny pekaře v každé vesnici. Zboží se odebíralo, zapisovalo a jednou za měsíc dostal odběratel účet. Já to převedl na bezprostřední placení. Dodavatel dodal třeba dvacet kilo droždí a dostal za ně hned peníze, které také byly večer v bance. Byl to obrovský zisk.“ A Sternbergovi pomohl v kariéře. Dál už mířil profesně jen výš. Stal se vedoucím resortu prodeje a ke konci dokonce náměstkem generálního ředitele. Z této pozice pak v 65 letech odešel do důchodu, a kdyby nedošlo v Československu k revoluci, byl by prý rakouským důchodcem dodnes.
„Když jsem měl nikoli možnost, ale povinnost se tady toho ujmout, tak jsem se samozřejmě vrátil,“ říká odhodlaně. „Jsem povinen se starat o to, co mi patří.“ Ačkoli je lidí jako Zdeněk Sternberg v politice málo a kdekomu by se právě on mohl zdát jako vynikající kandidát do Poslanecké sněmovny, či snad i na prezidentský post, jen dotaz na politickou dráhu okamžitě zavrhne. „Já na to asi nemám předpoklady. To není jen jaksi projevovat své subjektivní názory, ale znamená to také závazky a sliby. To mě nevábí.“
