Narodil se 9. ledna 1898 v polském Krakově, kde jeho otec sloužil v rakouské armádě (Polsko bylo rozděleno mezi Prusko, Rusko a Rakousko-Uhersko). Když se rodina odstěhovala do Prahy, Otakar studoval reálné gymnázium v Dušní ulici a sportoval. Cvičiteli v Sokole neunikl jeho atletický talent a doporučil mu, ať zkusí štěstí na letenských hřištích. Ve svých vzpomínkách Jandera líčil, že nejdřív šel na Spartu. Tam několik hochů skákalo do výšky, ale jemu, hubenému čahounovi, se smáli. Zamířil tedy na Slavii, kde se mu nikdo nesmál, dokonce mu půjčili tretry.
POHNUTÉ OSUDY: Těžká cesta Věry Čáslavské. Ze zlatého deště k rodinné tragédii |
Přepis Janderových vzpomínek nepostrádá půvab: „Došli jsme k jámě, pan atlet dal laťku na 130 a velel: Skoč! Skočil jsem. Dal tedy laťku na 140 a to už kroutil hlavou. Pak na 150 a 160. Potom řekl: ,Dost. Zítra ve čtyři přijdeš, to bude legrace.‘ Po nevalném přijetí na Spartě jsem ovšem nevěděl, jakého druhu junda to bude, jestli ze mne, nebo z jeho kamarádů. Druhý den jsem přišel a vypravili jsme se na Spartu, prý na nějaké mistrovství juniorů. Můj zjev budil smích, po každém skoku lítaly vtipy, například: ,Mají s sebou prostěradlo, aby jich dali dohromady, až se rozsypou?‘ Po pravdě řečeno, byly to hrozné skoky. Ale vyhrál jsem.“
Zasažen střepinou granátu
Sedmnáctiletý Otakar skočil 165 centimetrů a poprvé poznal opojení z vítězství. Zakrátko, brzy po maturitě, se však ocitl v Haliči, na bojišti I. světové války. Bojoval jen pár týdnů, protože ho zasáhla střepina granátu. „Smiř se s tím, že budeš mrzák!“ uslyšel po operaci zraněné nohy. Smířit se s tím nehodlal, cvičil jógu a brzy se vrátil na hřiště. Skákal do výšky i do dálky, měl osobní rekordy 185 a 672 cm, běhal sprinty a až do roku 1922 vůbec netušil, že jeho životní disciplínou bude běh na 110 metrů překážek.
Rozhodla náhoda: při utkání Praha–Brno neměli Pražané druhého borce na tuto trať, jako náhradník nejenže vyhrál, ale časem 17,4 vteřiny vyrovnal československý rekord. Od té chvíle až do roku 1934 na krátkých překážkách doma kraloval: dvanáctkrát se stal mistrem republiky a devětkrát překonal rekord, naposledy časem 15,2. Kromě toho byl čtyřikrát mistrem ČSR v trojskoku, jednou v dálce i výšce. V letech 1922 až 1933 reprezentoval v 16 tehdy populárních mezistátních utkáních, z toho si připsal čtrnáct vítězství. Jako většina sportovců oné doby byl amatérem. Jinak by nemohl startovat na olympijských hrách. Běžel na dvou – v Paříži 1924 (vypadl v meziběhu) a v Amsterdamu 1928 (vyřazen v semifinále).
Legendární atlet Otakar Jandera.
Závodil za Slavii, byť se pak odstěhoval do Opatovic u Pardubic, kde pracoval jako zástupce ředitele v Ústavu na převýchovu mládeže. Protože se mu po Praze a jejím sportovním životě stýskalo, do metropole se vrátil, stal se účetním v tiskárně a ve Slavii působil jako trenér. Byl výraznou osobností s pevným názorem, neměl daleko k rázným rozhodnutím. Třeba když klub v roce 1935 přijal amerického trenéra Mereditha. „Bylo to za zbytečně těžké peníze!“ řekl. Urazil se a druhý den už trénoval na Spartě.
V dalším roce jel na zájezd do SSSR. V sovětském Rusku ho oslnila podpora státu tělovýchově mládeže i sportovní náplň odznaku GTO (Gotov k trudu a oboroně). Když o tom pak nadšeně vyprávěl, noviny profašistického politika Stříbrného uvedly, že „bláznivý Jandera kazí atlety rudým nebezpečím“. Od samého začátku německé okupace spolupracoval s odbojovou organizací Obrana národa a z atletických dorostenců Sparty a Slavie vytvořil oddíl 70 dobrovolníků. V jeho bytě se rozmnožovaly letáky pro skupinu popraveného Evžena Rošického, známého atleta a komunistického novináře.
Jeden z pětatřiceti, kteří přežili
Němci Janderovu skupinu odhalili, jeho 14. ledna 1942 zatkli a koncem téhož roku v Drážďanech odsoudili k čtyřletému vězení. Z Pankráce se dostal do Drážďan, Ludwigsburgu a Hannoveru. Odtud se v únoru 1945 vydal s tisícem dalších vězňů na pochod smrti. Přežilo jich jen pětatřicet. Jandera po návratu vyprávěl, že mu ve vězení pomáhalo každodenní cvičení, mytí ve studené vodě a šachové partie s chlebovými figurkami. Do Prahy se vrátil začátkem června 1945 – při výšce 183 cm vážil jen 39 kg. Z posledních sil došel z nádraží k příbuzným v Revoluční třídě, omdlel a několik dní se nepostavil na nohy. „Moji rodiče ho pak pozvali na dva týdny na náš statek v Kališti u Brandýsa nad Orlicí, aby se trochu vykrmil,“ vzpomínal po letech Jaroslav Fikejz, tehdy začínající a později známý skokan do dálky.
POHNUTÉ OSUDY: Tragický odchod brankáře Oplta. Smrt po něm sáhla přímo na hřišti |
Do KSČ vstoupil ilegálně v německém vězení. Po válce pracoval na ministerstvu školství, v tělovýchovném sektoru, poté přešel na Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport. V pracovní náplni měl celostátní organizování Tyršova odznaku zdatnosti (TOZ) a později dalších odznaků – Připraven k práci a obraně vlasti (PPOV) a Buď připraven k práci a obraně vlasti (BPPOV). Plnění jejich podmínek mělo zocelit mládež. Jandera byl považován za jejich „vynálezce“, ale spíš lze říci, že v době, kdy Sovětský svaz musel být zemím ve východní Evropě vzorem ve všem, okopíroval sovětský odznak GTO, jenž mu před lety učaroval. A protože komunistickému režimu připomínal Tyršův odznak sokolskou éru, brzy existovaly jen odznaky PPOV a BPPOV. Oba pochopitelně kladly důraz na ideologii KSČ, přičemž plnění sportovních limitů bylo poměrně snadné, pro mládež či pracovní kolektivy ale „dobrovolně povinné“.
Školy a podniky, okresy i kraje soutěžily, kdo jich získá víc. Šlo o klasickou ukázku formálnosti té doby. Jandera s tím ale nemohl nic dělat. A protože mu bylo nejlíp na hřišti, trénoval po práci atlety Sparty, mj. později slavné rekordmany – výškaře Lánského a koulaře Skoblu. Když počátkem 50. let přicházel do módy silový trénink s činkami, odmítal jej tak nekompromisně, že ze Sparty odešel. Bez atletiky však nedokázal žít, a tak si vzpomněl na opuštěné a zarostlé hřiště ve Stromovce. Jako muž činu tam vyhlásil nábor atletické mládeže a v sobotu 15. dubna 1952 přišla na hřiště první stovka dejvických školáků. Atletika byla v roce helsinské olympiády nesmírně populární, do školy „Otce“ Jandery, jak se oddílu začalo říkat, přicházely desítky mladých závodníků a závodnic; mimochodem „Otec“ byla vlastně zkratka jména Otakar.
Vládl tu školní systém: každou třídu (přípravka, žáci, dorost a dospělí) vedli zkušení trenéři. Nejmladší atleti se věnovali všestrannosti, speciální trénink začínal až od dorostu a ve skupinách – sprinty, běhy, skoky a vrhy. Krátce poté se do Stromovky přestěhovali z Karlína atleti čerstvě vzniklé Rudé hvězdy, nynějšího Olympu, a „Janderovy děti“ byly začleněny pod její křídla.
Spartakiáda? Vyhozené peníze!
Jandera přicházel s novinkami: třeba pro nácvik hodu oštěpu vymyslel trenažér – dvacetimetrové lano ukotvil v optimálním úhlu hodu a na ně navlékl trubku, tady mohl oštěpař opakovaně trénovat. V klubovně stála skříň s mnoha zásuvkami, v nichž se archivovaly články a fotografie z novin. Byla to databanka trenérů i závodníků. Janderovi vadilo, že nelze trénovat v zimě, a proto přišel ještě v 50. letech letech s nápadem – vybudovat ve Stromovce krytý běžecký tunel a halu. V tomhle směru byl průkopníkem evropského formátu. Přestože začínal v Sokole, nesnášel sokolské cviky, považoval je za nepřirozené pohyby. I proto kritizoval spartakiády. „Jsou to vyhozené peníze, pro zdraví mládeže nic neznamenají. Za ty miliony by vznikly stovky hřišť!“ tvrdil bez obalu. Takový postoj se mu stal osudným: ze „své“ školy v Rudé hvězdě musel odejít. Psát se o tom ovšem nesmělo.
Jeho novým hřištěm se stal Stadion mládeže na Kotlářce kousek od Julisky, trénink atletických nadějí mu přece nikdo vzít nemohl. Do konce života jezdil náruživě na kole, a proto se rozšířila fáma, že zemřel po pádu z bicyklu. Pravda je však jiná, porazila jej tramvaj na Letné – pospíchal a nerozhlédl se, ale nic se mu vlastně nestalo. S velkou krevní sraženinou ležel v nemocnici, když se mu krátce před propuštěním uvolnil zrádný trombus... Zemřel 25. března 1977 v devětasedmdesáti letech.
