Koukám, že máte fotoaparát pořád při ruce…
Když jdu ven, mám ho přes rameno. Když něco vidím, tak jsem připravený kdykoliv udělat fotku. Jak říkal můj učitel Miroslav Hucek (český fotograf, který byl v letech 1960–1975 fotoreportérem časopisu Mladý svět – pozn. red.) musíme být připraveni. Než bych fotoaparát vytáhl, tak ta situace zmizí.
Jak jste se k focení dostal?
Jsem samouk. Fotit jsem začal na své misi v Kosovu v roce 2003. Digitály téměř nebyly, tak jsem udělal pár fotek na černobílý film. Vždy jsem v knížkách a časopisech sledoval fotky a měl je rád. Když jsem viděl fotky od Šibíka (Jan Šibík je český fotoreportér, dlouhá léta fotil pro časopis Reflex. Je známý focením válečných konfliktů – pozn. red.), tak jsem si říkal, že sám v takovém prostředí jsem neustále, tak proč to nevyfotit. Napráskal jsem pár fotek, se kterými jsem šel do fotoklubu do Svitav, kde byli i kolegové z Lanškrouna. Ti mi vysvětlili, co dělám špatně a co mám dělat, aby fotka mluvila. Měl jsem snímek z exotické země, ale bez kompozice a fotka nikomu nic neřekla. Základy řemesla jsem získal při focení knihy vydané k 750. výročí založení města Svitavy. Tu také redigoval Miroslav Hucek. Fotilo nás tehdy několik. Hucek nám ty fotky omlátil o hlavu, ale pak třeba k jedné řekl: „Tahle je dobrá!“ Pak už jsem věděl, co mám dělat, snažil jsem se zachytit chvíle a okamžiky, které něco vypovídají. Studoval jsem fotky v časopisech a knížkách. Ta záliba se rozvíjela.
  |
Než přišly první výstavy…
První výstavu tvořily fotky z Kosova, které jsem fotil v roce 2005. Tu výstavu jsem chystal před odjezdem na svou pátou misi do Afghánistánu v roce 2007. Výstava se konala ve Svitavách. V roce 2007 jsem misi nafotil a z toho vznikla největší výstava, jakou jsem měl. Uspořádal ji tehdejší kaplan 4. brigády rychlého nasazení Miroslav Jordanek. Shodou okolností tam byl bratr ze Strahovského kláštera a domluvil mi nádherné prostory v klášteře. Výstava měla největší ohlas. Tehdy jsem získal i první ocenění na Czech Press Photo, byl jsem třetí v kategorii týkající se každodenního života.
Výstava se přesunula i do Bruselu do sídla NATO. V roce 2009 jsem byl na šesté misi, soubor deseti fotografií z této mise získal druhé místo na Czech Press Photo v kategorii reportáž. A v roce 2014 jsem získal čestné uznání za fotky z míst, kde zahynuli moji kamarádi při neštěstí u základny Bagram. Ta tragédie se stala v červenci a já jsem tam jel v září. Ministerstvo obrany chtělo nafotit a napsat reportáž o tom, jak fungují čeští vojáci v Afghánistánu. Navštívili jsme místa, kde se pohybovali kamarádi, kteří zde položili svůj život. Za ty fotky jsem dostal čestné uznání poroty.
Kde jste byl v té době, kdy došlo k tragédii?
Byl jsem v Chrudimi. Ale všechny jsem znal výborně. V roce 2012 jsem začal dělat vysokou školu a o dva roky později jsem sice chtěl jet na misi, ale studoval jsem, tak jsem nakonec celou situaci přehodnotil. Pamatuji si ten okamžik, kdy jsem se dozvěděl, že k tragédii došlo. Ten den jsme měli seskoky do vody na Seči ve východních Čechách. Já jsem si den předtím zvrtl kotník, a když jsem se vrátil z letiště na rotu, tak mi pomocník výkonného praporčíka povídal, že v rádiu mluví o tom, co se stalo, a že je těžce zraněný nějaký rotmistr, který to přežil. To byl Jarda Lieskovan (přezdívaný Lesy – pozn. red.), můj kamarád a fotomodel. Měl charisma a dobře se fotil. Hodně fotek mám právě s ním. Ale znal jsem všechny, všichni byli z 2. výsadkové roty, kde sloužím. S některými jsem absolvoval jiné mise. I Benyho jsem znal, ten byl ze 41. mechanizovaného praporu ze Žatce, ale znal jsem ho z mise roku 2009 v Lógaru. Hned jak se to stalo, volal mi velitel praporu, že z ministerstva obrany by potřebovali fotky kluků a abych na fotkách udělal černou pásku a tak dále.
  |
To muselo být velmi bolestné.
Hrozné. Probíral jsem tisíce fotek, na kterých byli ti kluci. Vzpomínal jsem na chvíle, které jsme spolu prožívali. Bylo mi pořád do breku, protože jsem věděl, že takové chvíle už se nevrátí. Uvědomil jsem si, že už si s nimi nikdy nedám pivo, nikdy je nevyfotím. Díky těm fotkám jsem se vrátil do historie, kdy nám bylo spolu dobře.
Máte fotku, kterou máte nejradši?
Je jich několik. Hodně fotek s Lesym. On se hrozně dobře fotil. Nezapomenu na fotku, kterou jsem udělal dalšímu kamarádovi od nás z praporu, ten se tehdy ženil. Vyvolával jsem to v černé komoře doma na barytový papír, ve velkém formátu. On také sloužil s Lesym, fotka je z mise, z kopce v distriktu Khoshi v Afghánistánu, na kterém jsme byli a obsluhovali jako družstvo automatický granátomet. Já jsem byl střelec, nosil jsem tělo granátometu a zaměřovač, ten ženich tahal podstavec, kterému se říká krab, a šneka, tedy zásobník s granáty. Když ženich viděl tu fotku, tak se rozbrečel a úplně ho to vykolejilo. Měl z ní obrovskou radost.
Nepřemýšlel jste o tom, že byste se fotografováním živil?
Ne a řeknu vám proč. Já jsem měl velké štěstí. Miroslav Hucek nám říkal, ať si najdeme téma a toho ať se držíme. Já jsem si našel válečnou reportážní fotografii a ta se mi daří. Kluci se mi nejdřív smáli, že vypadám jako japonský turista, ale časem si zvykli a nikdy jim to nevadilo. Už vědí, že mám fotoaparát pořád na krku.
Na co fotíte?
Mám fotoaparát značky Fujifilm. Potřebuji pořádný kus železa, aby něco vydržel. Teď jsem potkal kluka, co fotí na podobný Fujifilm a divil se, jak ho mám otlučený. Jenže když máte na sobě neprůstřelnou vestu se zásobníky, zbraně a další vybavení a na krku fotoaparát a s tím vším přelézáte různé zídky a další překážky a chodíte všude možně, tak se tomu nedá vyhnout.
Proč jste vstoupil do armády?
Po vyučení jsem šel na vojnu a byl jsem u výsadkářů v Chrudimi u 71. praporu rychlého nasazení, kam jsem vždycky chtěl. Už tehdy mi nabídli místo v armádě, ale já jsem chtěl hned jet na zahraniční misi. Takže jsem armádu odmítl a šel jsem na lékařské vyšetření, kde jsem neudělal psychotesty. Bylo mi devatenáct a potřeboval jsem dozrát a pochopit některé souvislosti. Do roku 1998 jsem dělal seřizovače tkalcovských stavů. V tom roce jsem zašel na OVS (okresní vojenská správa – pozn. red.), tam mě poslali na lékařské vyšetření a pak jsem dostal pozvánku na tělesné přezkoušení do Českého Krumlova. Byl jsem sportovně založený, takže mě vybrali. Když jsme po měsíční přípravě odlétali na první misi, startovali jsme z Budějovic, nad Záhřebem se letadlo obrátilo a letělo domů. Ten den začala Amerika bombardovat Srbsko, takže jsme museli jet autobusem. Tehdy mi bylo 24 let. Na misi v Bosně a Hercegovině jsem pochopil, kde je moje místo, a stal jsem se profesionálním výsadkářem v Chrudimi.
Jaká byla ta první mise?
Bylo na ní hodně kluků z civilu, kteří třeba diskutovali s velitelem, nelíbil se jim rozkaz atd. Což se nemá, protože rozkaz je třeba splnit a potom je možné diskutovat o tom, co šlo udělat lépe. Dělali jsme patroly, kontrolovali jsme odlehlé vesnice, ptali se, jestli není něco potřeba, pomáhali jsme. Největší problém byl, že Bosna byla v té době hodně zaminovaná. Vystoupit z auta a jít na malou ke stromečku bylo hodně nebezpečné. Byl tam takový neviditelný plot. Místní o těch minách věděli, tak si dávali značky, kde je nebezpečí. Některé jsme i viděli. Byl jsem tam sedm měsíců. Rok nato jsem vyjel na to samé místo s tím samým úkolem. Dohlíželi jsme na budování nových projektů. Bylo to lépe organizované. Už tam nebyli civilisti. Tam jsem už také vyrazil s Lesym.
Máte odtud nějaký zásadní zážitek?
Dohlíželi jsme třeba na vykopávání masových hrobů. Hlídali jsme tu exhumaci, i tam jsem udělal nějaké fotky, ale to jsem se focení ještě úplně nevěnoval. Pak jsem byl na misi v Kosovu, jezdili jsme podél hranic se Srbskem a Bosnou, hlídali jsme hranice, jestli je tam vše v pořádku a nedějí se tam nějaké záškodnické akce. Načerno se tam například těžilo dřevo. V roce 2005 tam tehdy došlo k nějaké přestřelce a kolegu z jiné roty tam postřelili.
Kolikrát jste byl v Afghánistánu?
Na čtyřech misích, v roce 2007, 2009, 2011 a 2016.
Jaký máte nejsilnější zážitek z misí?
Je jich hrozně moc. Rád bych jednou napsal a vydal svou knížku, v níž bych všechno popsal. Vzpomínám si teď na jednu věc, která se stala v roce 1999 na mé první misi v Bosně. Jeli jsme na noční patrolu. Tehdy se jezdilo pouze jedním autem, ve třech. Řidič, velitel patroly a já. Byl jsem vzadu jako jediný člen posádky. Dojeli jsme ke skupině domů, auto zastavilo a řekl jsem, že jdu na záchod. Vylezl jsem ven a vykonával potřebu. Najednou se auto otočilo a odjíždělo pomalu pryč. Říkal jsem si, že je to strašně dětský vtip a že počkají pod kopcem. Jenže jsem došel pod kopec a auto nikde. Neměl jsem vůbec nic, ani zbraň, byl jsem jen tak, jak jsem si odskočil ven. Vůbec jsem nevěděl, jak se dostanu 30 kilometrů na základnu, oni evidentně nevěděli, že jsem pryč.
Schoval jsem se v nedalekém rozpadlém domku a čekal. Hodinky mi asi měsíc před touto patrolou vypověděly službu a já neměl ponětí o čase. Jediným měřitelným zařízením, které jsem měl u sebe, byl walkman s devadesátiminutovou páskou. Na jednom uchu walkmana, na kterém jsem poslouchal ubíhající čas, a druhým uchem jsem poslouchal okolí. Dvaapůlkrát jsem tu kazetu slyšel a najednou slyším, jak přijíždí to naše auto. Zase kolem mě projeli, vyběhl jsem ven, už svítalo a oni si vůbec neuvědomili, že jsem vystoupil a nejsem s nimi v autě. „Hele, voják a hele, má českou uniformu, vždyť to je Hlavson (přezdívka Daniela Hlaváče – pozn. red.)!“ říkali podle svého vyprávění ti dva v autě. Vůbec nezachytili, když jsem vystoupil a řekl jim, že jdu na malou, a mysleli si celou dobu, že vzadu spím.
Ocitl jste se v ohrožení života?
Kniha o českých vojácích Ten druhý život ukazuje, jak to vypadá v první linii |
To je těžká otázka. To jste na misi pořád. Vzpomínám, že jednou v Afghánistánu jsem byl součástí patroly s Američany, když pod námi vybuchla mina. Čtyři hodiny se válčilo. Fotil jsem a zároveň střílel.
  |
Jaké jste měl vztahy s místními?
Na misích v Bosně a Hercegovině jsem každé ráno s úsměvem každého zdravil „dobré ráno“, protože se snažím být optimistický člověk. Od rána jsem rozdával úsměvy a byl veselý, i když to někdy bylo těžké. Když jsme někam jeli, tak jsem vyhrnul plachtu a místní lidi zdravil v jejich řeči. Když odpověděli na půl huby, tak o nás neměli dobré mínění, když odpovídali radostně, tak mělo smysl se s nimi bavit. To samé jsem dělal v Afghánistánu a hned jsme měli obrázek, kdo bude chtít spolupracovat a kdo nás nemá rád. Ve většině případů to byla radostná odpověď.
V čem vám těch osm misí prospělo?
Pro českého vojáka je to zkušenost v tom, že uplatní, co se tady učí na cvičišti. Ta mise je realita, to není žádný cvičák. Je to takový vrchol výcviku. To, na co jste trénoval, uplatníte v praxi. Když se olympionik připravuje na olympiádu a někdo by ho na ni nepustil, tak by to pro něj také byla tragédie.
