Něha jako protijed na krutost kriminálu

Dagmar Šimková (1929– 1995) byla dcerou píseckého bankéře. Po únoru 1948 se zapojila do protikomunistických aktivit, rozmnožovala letáky, skrývala přátele, kteří zběhli z vojny.

Odplata režimu byla nelítostná: v roce 1952 byla odsouzena na 15 let, později dostala ještě tři roky navíc za neúspěšný pokus z vězení utéct. V kriminálech strávila celkem 14 let, od svých třiadvaceti do sedmatřiceti let. K jedenácti letům byla odsouzena i její matka, starší sestře se podařilo odejít do zahraničí.

Dagmar Šimková v australském exilu s maminkou a se sestrou, s níž se setkaly po 18. letech (1969).

Dagmar Šimková byla propuštěna v roce 1966. Po srpnové invazi odešla s matkou do zahraničí za sestrou. Šťastnější část svého života prožila v Západní Austrálii. Známou se stala v roce 1980 – v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých vyšla její útlá knížka Byly jsme tam taky. Kniha vyšla v Praze poprvé v roce 1991 a od té doby v několika dalších vydáních. Nedávno ji ministerstvo školství doporučilo jako pomůcku pro výuku dějin 20. století.

„Jsme dámy“
Dagmar Šimková napsala své vzpomínky bez patosu a velkých slov, s obrovským smyslem pro detaily a malé příběhy „všedního dne“ vězeňkyň. Popisuje základní strategii přežití vězněných žen: „Pro referenty jsme svině, smradlavý hnůj, kurvy, bestie. Náš protijed je vzájemná něha a pozornost. Oslovujeme se zdrobnělinami. (...) Chováme se podle Gutha-Jarkovského. Jsme dámy. Střežíme své pohyby, vyjadřování, intonaci, je to stálá kontrola sebe sama, která pomáhá udržet důstojnost. Říkáme tomu,šustit hedvábím‘.“

Všudypřítomné šikanování sadistických dozorců líčí Šimková klidně a s odstupem: „Tupými motykami okopáváme řepu, po kolenou se plazíme a vytrháváme plevel, slunce praží, ve stínu pod akáty pokojně sedí dozorci, ukrajují z bílého chleba a špeku a zapíjejí vínem z čutory. (...) Velitel Ratlík se na nás konečně dopálil a žene nás na jiné pole. Je celé zarostlé bodláčím. Nařídil četařce, aby nám odebrala motyky, a musíme teď vytrhávat bodláky holýma rukama. Večer naše četa musí zůstat stát na dvoře dlouho po nástupu. Když nás konečně pustili na celu, byla světla už zhasnutá. Rozsvítily jsem svíčky a viděly tu spoušť. Slamníky jsou rozřezané, sláma vysypaná po zemi, do té je vylitá voda z kbelíků, kterou vždy ráno nanosíme, abychom se večer mohly umýt. (...) Bylo skoro ráno, než se nám podařilo všechno urovnat, uklidit, protože jinak bychom byly druhý den potrestány za nepořádek.“

Dagmar Šimková na vězeňské fotografii po zatčení.

Šimková se ve své knížce nevyhýbá ani choulostivým otázkám erotiky a sexu: „Mladé dívky i babizny šeredy se líbají v jídelně, na chodbách, na dvoře, v umývárně, všude, kam oko dohlédne. Nedá se jít na záchod, kdy potřebuješ, musíš počkat, až milenci vystoupí ven.“ Lesbičanky, jak jim Šimková říká, se ve vězení objevily zejména v 60. letech, kdy začaly díky amnestiím z let 1960 a 1962 převažovat kriminální vězeňkyně. Uniknout jejich choutkám bylo někdy velmi obtížné: „Přeložili mě do dílny mezi samé lesbičanky. Bezmocně se snažím odvrátit jejich pozornost od věčného myšlení na soulož. (...) Babice kuplířky ťukají teď za večerů na okno mé cely. Ráno na dílně otevřu krabičku s nářadím a je v ní milostné psaníčko. Vzkazy jsou v kapsách mého kabátu, pod slamníkem, v ešusu, kam se pohnu, tam mne sleduje neslyšně Anděla.“

Bytostný optimismus
Vzpomínky Dagmar Šimkové se vyznačují jakýmsi bytostným optimismem autorky. Zůstala nezlomena, přestože dennodenně zažívala hrůzy, které si dnes umíme jen obtížně představit. Kniha je poselstvím o tom, že lidskou důstojnost je možno si uchovat i v podmínkách, které jsou totálně nelidské.

Výstava provází celým životem Dagmar Šimkové. Návštěvníci si budou moci prohlédnout unikátní fotografie, dopisy i vězeňské dokumenty.