KLAUS: Některé mýty o euru stále přetrvávají |
V polovině minulého desetiletí utrpěl vážnou mozkovou mrtvici, která mu značně omezila život, ale nebránila tomu, aby ve svém půvabném toskánském zámečku každoročně v červenci nepořádal svou sice malou, ale velmi prestižní konferenci, které se zúčastňovali slavní ekonomové a bankéři z celého světa. Měl jsem tu čest být opakovaně mezi nimi.
Konferenci organizoval od roku 1976, nejdříve na různých italských místech (já byl prvně v Boloni) a od okamžiku, kdy dostal peníze za Nobelovu cenu, které použil na koupi chátrajícího toskánského zámečku, se tato konference konala tam. O přestávkách jsme chodívali „nadýchat se“ do zámeckého parku a obdivovali tamní květenu a spousty koček. Mundellova žena mi napsala, že minulou středu naposledy sešel do parku, obdivoval kvetoucí keře a květiny, na slunci usnul a do nedělního rána se neprobudil. Nezemřel na covid, ale na nádorové onemocnění.
Optimální měnové zóny
Robert Mundell byl u nás poměrně dobře znám. Setkal se s ním každý student ekonomie, který se zabýval makroekonomickými tématy. Když jsem v Praze v lednu 2000 pořádal seminář na téma Robert Mundell – laureát Nobelovy ceny za ekonomii 1999, řekl jsem, že dostal nejvyšší ocenění, jaké ekonom může dostat, za „analýzu měnové a fiskální politiky při různých režimech měnových kursů a za analýzu optimálních měnových zón“.
Když v březnu 2001 dostal na pražské Vysoké škole ekonomické čestný doktorát, řekl jsem ve svém laudaciu, že si ekonomové se jménem Mundell spojují slova: „otevřená ekonomika, makroekonomie, fixní a flexibilní měnové kurzy, stabilizační politika státu, zahraniční obchod a mezinárodní pohyby kapitálu, monetární pohled na platební bilanci a optimální měnové zóny“. Teď nemá smysl všechny tyto věci v krátkosti analyzovat. Vyberu si proto jen jedno téma, kterým se stal nejvíce známým, a tím je problematika optimálních měnových zón.
Klaus vydal ‚provolání nespokojených občanů‘. Chce volební spojení stran, Piráty má za radikální levici |
Mundell, Kanaďan, který vystudoval ekonomii na univerzitě ve Vancouveru, se ve svém nejslavnějším článku A Theory of Optimum Currency Areas (z roku 1961) zamýšlel nad tím, jak vznikají měnové zóny a kdy mají smysl. Tento článek je kánonický. Asi jsem necitoval častěji žádný jiný než ten.
Mundell v něm jako klíčový rozlišující faktor uvádí aspekt mobility výrobních faktorů. Optimální měnovou zónou je taková geografická oblast, která má vysokou mobilitu faktorů uvnitř a nízkou mobilitu faktorů navenek. Jen ta má mít společnou měnu a navenek flexibilní měnový kurz. Již před 45 lety s vysokou předvídavostí napsal: „Otázka se zužuje na to, zda může být západní Evropa označována za jeden region.“ Proto ho citují jak přívrženci jednotné evropské měny, tak její odpůrci. Jde však o to, je-li dnešní Evropská unie regionem ve smyslu jím definované optimální měnové zóny, či nikoli.
V roce 1996 napsal Robert Mundell ke svému původnímu článku jistý dodatek, který nazval Updating the Agenda for Monetary Union. Mimo jiné v něm dovysvětluje genezi svých názorů. Pro něho to vždy bylo součástí debaty o fixních a flexibilních kurzech. Proto zkoumat téma: když je tolik dobrých důvodů pro flexibilní kurzy, proč je např. nemá mít i jeho rodná Britská Kolumbie vůči zbytku Kanady? Nebyla v tom ambice v Britské Kolumbii propagovat samostatnou měnu, byl v tom teoretický zájem hledat podmínky, kdy platí a kdy neplatí známé argumenty ve prospěch flexibilních kurzů.
Srozumitelné myšlenky
V sedmdesátých letech Robert Mundell předvídal, že systém flexibilních kurzů povede ke vzniku měnových unií a že právě z tohoto důvodu budou v budoucnu fixní kurzy dočasnou výjimkou, nikoli pravidlem.
Pro nás mají tyto myšlenky velmi srozumitelný rozměr. Prožili jsme rozpad jedné měnové zóny, Československa, a sledovali jsme vznik jiné měnové zóny, Německa. Neméně pozorně musíme sledovat evropskou diskusi o jednotné měně.
Troufám si říci, že v této oblasti ekonomie byl Robert Mundell nejkreativnějším ekonomem celé druhé poloviny dvacátého století.
