Lidovky.cz: Co vás baví nejvíc? Film, seriál, či divadlo?
Na tuto otázku neumím asi úplně zasvěceně odpovědět. Opravdu jsem toho nenatočil tolik, abych mohl soudit. Snad jen, že při práci před kamerou se musím víc hlídat a volit subtilnější výrazové prostředky než v divadle. Je to ale vždy hledání. S hereckým partnerem, s režisérem. Naproti tomu v divadle je asi tím nejmagičtějším divák. Divák, který vám věří a společně přistupujete na tu hru na hlediště a jeviště. Je to pro mě další herecký kolega. A každé představení je jiné, i když se opakuje stejný text, stejné aranžmá. Prostě všichni zúčastnění přináší nějakou svou energii, své emoce, a to všechno se potom smíchá a výsledek může být pokaždé trochu jiný.
Případy 1. oddělení. Kdo je kdo v pražské mordpartě a proč se kriminalistovi nelíbí Polívka? |
Lidovky.cz: Jak byste se popsal několika větami? Které své vlastnosti máte rád?
To by asi nejlépe zodpověděl někdo jiný. Vím o sobě, že umím být dost vzteklý a cholerický. Někdy je to vnitřní motor a někdy je to na obtíž. Naopak bych se pochválil za vytrvalost. Myslím si, že když se pro něco rozhodnu, umím být paličatý a jít si za tím. Ale jak se říká, každá sebechvála smrdí...
Lidovky.cz: V Divadle Ungelt měla premiéru hra Smrt a dívka. Jak se vám hraje v divadle, kde stojíte v podstatě tváří v tvář divákovi?
Divadlo Ungelt je skutečně specifický prostor a já obdivuji pana Heina, že to divadlo vydupal ze země. Že mu tam hrají opravdu skvělí herci zvučných jmen, že to divadlo dokáže naplnit už tolik let. A je pro mě ctí, že jsem mohl do zákulisí Ungeltu vstoupit a stát se na chvíli jeho součástí. Co se hraní v tomto prostoru týče, tak jak už jsem říkal, divák umí, aniž by to věděl, ovlivnit herce a tím celé představení. V Ungeltu to, myslím, platí dvojnásob. Každá faleš a prázdné gesto je hned vidět. Jsou to pro mě pokaždé nervy, jestli to vyjde.
  |
Lidovky.cz: Kdybyste chtěl na hru někoho nalákat, co byste o ni řekl?
Téma té hry není lehké. A já skutečně obdivuji svou kolegyni Lucku Štěpánkovou za to, s jakým vnitřním zápalem se do postavy Pauliny dokázala vcítit, položit, dát jí vnitřní pravdu. Hra to asi není pro každého, není to komedie. Ale myslím, že vnímavého a přemýšlivého diváka může dovést k zajímavým otázkám. K otázkám viny, odpuštění, práva na trest.
Lidovky.cz: Smrt a dívka je psychologické drama. Jak byste popsal svou roli?
Nerad bych úplně prozrazoval, co je moje postava doktora Mirandy zač. Byla by to škoda. Snad jen, že je to postava nejednoznačná, vnitřně temná a zoufale hledající sebeospravedlnění se.
Lidovky.cz: Vraťme se k seriálu. Jak vnímáte popularitu. Poznávají vás lidé na ulici?
Nemám pocit, že bych byl nějak zvlášť populární. Nebo to nevnímám. Samozřejmě po mě občas někdo koukne, někomu jsem povědomý, tak mi řekne čau a pak si láme hlavu, odkud že mě to zná. Ale jakápak já jsem, prosím, celebrita? Jezdím normálně tramvají do práce jako 90 % lidí. Skutečně nežiju v Hollywoodu. Nedávno se mi stala i úsměvná věc, kdy jsem si kupoval zmrzlinu a když jsem chtěl platit, tak na mě paní prodavačka spiklenecky mrkla a řekla: „To nechte bejt, určitě zase někam spěcháte vyšetřovat.“ Na druhou stranu mě zaskočil zájem novinářů a to nejen těch seriózních. Nejsem na to zvyklý a nemile mě i překvapilo, když se nějaký můj výrok poté objevil v jiném kontextu, s jiným významem. Jinak skutečně nemám touhu obtěžovat národ nějakými svými intimními záležitostmi.
Lidovky.cz: Po úspěchu, který měl seriál Případy 1. oddělení, změnilo se něco ve vašem životě?
Práce na Případech pro mě bylo setkání s mnoha profesionály a skutečnými mistry a to nejen z branže umělecké, ale i policejní. Byla to pro mě příležitost se hodně učit a koukat zkušeným kolegům pod ruku. Jsem rád, že byl seriál tak divácky úspěšný a za to patří dík všem, kdo se na něm podíleli. Všem lidem před kamerou i za ní.
Lidovky.cz: Jaké jsou vaše zkušenosti s policisty?
Naštěstí jen pokuta za špatné parkování. A doufám, že to tak i zůstane.
