Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Nepřemýšlím kalkulačkou. Vydávat knihy mě baví, říká nakladatel Joachim Dvořák

Lidé

  6:41
„Někdo vydává knížky, aby vydělal, někdo zas, aby byl slavný, a jiný proto, že ho to baví. Mě to baví, “ říká majitel nakladatelství Labyrint Joachim Dvořák (51), který pro malé i velké čtenáře objevuje neznámé autory.

Joachim Dvořák foto: Salim Issa a Štěpánka Stein

Co rozhodlo o tom, že budete vydávat knížky pro děti?
Ty zásadní momenty většinou neřídíme sami. Na podzim 1995 jsem do kulturní revue Labyrint, kterou jsem už pár let vydával, udělal rozhovor s Petrem Sísem. Potkali jsme se na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem. Pak jsem ho dlouho neviděl. Téměř o deset let později na mezinárodním veletrhu dětské knihy v Boloni vyhrál zlatou medaili s knihou Strom života. Jeho kreslený životopis Charlese Darwina získal hlavní cenu jako nejlepší non-fiction kniha na světě. Nakladatel v Čechách ji tehdy ale odmítl s tím, že Sísovy knihy jsou příliš „intelektuální“ a málo se prodávají. Jeho literární agentka, noblesní starší dáma ze Švýcarska, se urazila a obrátila se na mne. Pamatovala si, že jsem byl slušný kluk.

Teď už nejste?
Pořád jsem slušný kluk. Jenom starší. Naplánoval jsem si tenkrát, že pod nakladatelstvím Labyrint otevřu malý „label“ Raketa, vydám tři knížky pro děti a pak se uvidí. Kvik pluje na jih byla srdcovka o alce, která uteče rodičům. Dostala ji moje maminka od svého táty. My jsme ji celou převyprávěli a Michal Cihlář nově ilustroval barevnými linoryty. Jenže já vůbec netušil, zda se bude prodávat. Sísův Strom života byl výrobně hodně náročný titul a tiskl se v mezinárodní koedici. A tak jsem měl vymyšlenou „zálohu“ – hokejový životopis malého tučňáka, co má na dresu číslo 68, který celý nakreslil Karel Jerie. Když mi to nevyjde, říkal jsem si, touhle knihou vydělám peníze, zaplatím dluhy a dětskou edici zase zavřu.

Dětské knížky jste nakonec neopustil a Petr Sís se stal jedním z vašich kmenových autorů.
Ano – a moc si toho vážím. Právě mu vydáváme jeho nejnovější knihu, v níž proplétá legendární příběh Robinsona Crusoea se zážitkem z vlastního dětství. Nedávno mi volal z Denveru, uvízl na letišti při propagačním turné americké verze Robinsona, která vyšla u obrovského nakladatelství Scholastic.

Hýčkáte si autory?
Petr mi jednou věnoval knihu o zakladateli prestižního newyorského nakladatelství Farrar, Straus and Giroux, kde sám vydal několik knih. Charismatický šéf Roger W. Straus, „oldschoolový“ frajer z bohaté rodiny Guggenheimů, vždy upřednostňoval kvalitu před komerčním úspěchem a „svým“ autorům vyplácel velké zálohy, i když věděl, že se to firmě nevrátí. Takový typ nakladatelů je mi blízký, ale bohužel téměř vymizeli. Na vaši otázku musím odpovědět, že s většinou našich autorů mám bližší vztahy a některé i hýčkám.

Chodíte s nimi i na kávu?
No jasně, třeba s Lenkou Reinerovou – vydali jsme společně sedm knih – si popovídám často. Ona sedí v té své nebeské kavárně nad Prahou a vidí, jak to tady vedeme od desíti k pěti. Když potřebuji nebo si nevím rady, zavřu oči a zeptám se na její názor… Ale taky s nimi piju pivo. V roce 2002 jsme vydali Rudišovu prvotinu Nebe pod Berlínem a v průběhu roku a půl absolvovali asi osmdesát vystoupení s fiktivní kapelou U-Bahn. A museli jsme dodržovat pitný režim… Mám štěstí, že moje nakladatelství je tak malé, že si můžu vybírat, s kým se „zapletu“. Důležité je mít k autorům respekt, ale i pochopení, když je třeba opustí múzy a mají slabší období. Nakladatel samozřejmě chce, aby mu autor dodával nové a dobré rukopisy, ale když přeladíte na přátelskou frekvenci a budete se na ně dívat jako můj oblíbený židovský nakladatel Straus, tak prostě počkáte. Fungujete jako psycholog, kouč a sparing partner. Pracuju s lidmi, jejichž nálady občas podléhají stejným výkyvům jako počasí a jejich výkonnost kopíruje okluzní fronty.

„Koukej to dopsat!“ od vás neuslyší?
Ale jo.

Co právě dopisuje Jaroslav Rudiš?
Jarda píše teď hlavně německy, pro noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung, pro divadlo v Brémách, pak dva filmové scénáře, on se neumí soustředit jen na jedno. Ale jestli se ptáte na nový román, pojede na půlroční stipendium do Amsterdamu a tam ho — věřím — napíše. Česky, nebo německy, to je jedno.

Navštívíte ho, abyste ho zkontroloval?
Tak určitě. Další reportáž v časopise Raketa bude z Amsterdamu.

Joachim Dvořák

Raketu vydáváte čtyřikrát ročně s podtitulem časopis pro děti chytrých rodičů.
To je pochopitelně v nadsázce, ale definici „chytrého rodiče“ mám – to je ten, kdo přemýšlí, co jeho děti dělají ve volném čase, a sám to chce aktivně ovlivňovat, protože nemíní vše nechat jen na školních institucích. Témata a obsah jednotlivých čísel Rakety, která je určená zejména dětem od pěti do deseti let, mají v kompetenci její dvě šéfredaktorky Radana Litošová a Johana Švejdíková, kamarádky z Letné. Naučil jsem se jim do práce nezasahovat. Holky to dělají skvěle a já se starám pouze o to, aby Raketa měla palivo a byla na oběžné dráze vidět. A obhospodařuji si pouze jednu rubriku s výlety.

Pan šéf si ponechal cestování?
Kdo by necestoval rád… Jezdíme samozřejmě po Čechách, ale do Rakety připravujeme pravidelně reportáže ze zahraničí. Barcelona, Benátky, Split, Budapešť, New York…

Mluvíte v množném čísle. Proč?
Cestuji se svou malou dcerou Miou.

Díváte se na cestách očima dítěte?
Vždy hledáme recept, jak si během pár dnů užít to, co nás baví a zajímá. Když cestujete se sedmiletým dítětem, pohybujete se po městě nejen odlišnou rychlostí, ale musíte ho sledovat z jiné perspektivy. Baví mě to a zároveň inspiruje.

Láká vás objevovat nové tvůrce?
To je DNA Labyrintu i Rakety, tím jsme docela známí, často vydáváme neznámá a nová jména. Nalezení takového autora je někdy směsicí náhody, štěstí a intuice. Podstatné při rozhodování, zda něco vydat, je, že jste ochotni s novým autorem a jeho rukopisem trávit čas.

Proč jste chtěl kus života prožít s ilustrovanou knihou Pikunikku, která má podtitul Japonský piknik?
Cítím se trošku jako Karel May, už jsem pracoval na několika publikacích o Japonsku, ale nikdy jsem tam nebyl… Mladá grafická designérka Monika Baudišová žila půl roku v jedné rodině v Tokiu a učila se japonsky. Po celou dobu kreslila a psala si deník o všem, co ji bavilo i překvapovalo. A její sestra jí poradila, ať se nebojí tomu Dvořákovi napsat. Když mi svůj „sketchbook“ ukázala, měla v něm spoustu malých obrázků, které ale nic nedrželo pohromadě. Kolegům v nakladatelství se to moc nelíbilo, ale já si dokážu vždycky představit, jak kniha bude vypadat, až bude hotová. Přišlo mi, že kdyby se tomu věnovala větší energie, může vzniknout něco výjimečného. Když Monika přinesla asi pátou verzi a stále z ní čišelo nadšení, radost, ale i cílevědomost, rozhodl jsem se, že to zkusíme dotáhnout do konce. Zajímá mě tvořivá spolupráce s autory, to období, kdy kniha vzniká. A Monika do knihy vložila ještě víc úsilí, než bývá u autorů obvyklé. Proto mám rád debutanty. Když někomu vydáváte pátou knihu, není to už tolik vzrušující jako na počátku, autor vyžaduje patřičný servis a někdy si vymýšlí…

Je rozmazlený?
Trošku jo, to je přirozené.

Pikunikku chtěla autorka vydat pro dospělé čtenáře. Z jakého důvodu jste ji nakonec vydali pro děti?
Usoudil jsem, že když ji představíme jako knihu pro děti a jejich rodiče, vzbudí větší zájem. Takže jsme akcentovali větší srozumitelnost a dva obrázky museli vyhodit.

Se sexem?
Ano. Japonci jim říkají šunga.

Je pro vás nějaké téma pro děti tabu?
Jako otec vidím limity, co nechci s dítětem probírat. Jako nakladatel tabu nemám, ale často říkám, že profil a charakter ukážete tím, co nevydáte, s kým nespolupracujete. A koneckonců i tím, koho byste nikdy nevolila. Před rokem jsme se v Raketě věnovali handicapům, jinakosti a toleranci. Žádný dětský časopis u nás nikdy takhle téma inkluze nepředstavil. Když jsme číslo připravovali, zrovna se zveřejnil čerstvý výzkum o inkluzi ve školách – více než polovina rodičů byla zásadně proti. Čekali jsme, že nám někteří pak vrátí předplatné. Ale máme skvělé čtenáře. Tahle „jiná“ Raketa měla naopak mimořádně pozitivní ohlas.

Proč se vaše edice pro děti a časopis jmenují Raketa?
V sedmnácti jsem vedl pionýrský oddíl na Žižkově. Skupina se jmenovala 147. Galaxie a název jí posvětil doktor Jiří Grygar. Celý rok se hrála meziplanetární hra a cestovalo se časem. Ale nevím, proč mne napadla Raketa…Zní to hezky, že? Stačí trocha fantazie, vlezete si do skafandru, a můžete letět, kam se vám zachce…

Pomáhá vám, že jste vystudoval speciální pedagogiku?
Já mám od dětství zvýšenou empatii, takže asi ne. Na gymnáziu mi nešly exaktní vědy, a i když jsem hrál na violoncello a také kreslil a maloval, na uměleckou školu to nebylo. Nechtěl jsem na vojnu, tak kam jít? Pedagogická fakulta byla trochu z nouze ctnost, hlásil jsem se na úplně jiný obor, ale skončil na speciální pedagogice. Moc nás tam netrápili, předpokládalo se, že z postižených dětí, které na nás čekají, stejně vzorného socialistického občana nevychováme. A chodili tam zajímaví spolužáci, třeba budoucí filmový scenárista a skvělý novinář Ondřej Štindl nebo spisovatelka Kateřina Sidonová. 

Naproti nakladatelství máte pobočku Městské knihovny v Praze. Nedalo mi, abych se v ní nezeptala, zda mají v dětském oddělení nějakou knihu z nakladatelství Labyrint. Knihy Petra Síse byly vypůjčené, jiné neměli. A Raketu snad od příštího roku začnou po několikaletém úsilí odebírat. Nemrzí vás to?
To je, jako byste se ptala, zda mne nemrzí, že v Bulharsku na dovolené nesvítilo sluníčko. Neovlivním to. Při různých akcích jsem měl možnost mluvit s knihovníky, někteří nás milují, ale většinou oni sami nákup knih neovlivní. Jde o veřejnou službu – a ta vychází vstříc zájmu většinového čtenáře. Regály v malých knihovnách nejsou nafukovací, tak holt nekupují vše, co by za to stálo, ale vezmou raději více kusů od nového Viewegha či severské detektivky, protože se budou hodně půjčovat. Ve spoustě knihoven ale naši produkci samozřejmě najdete.

Umíte předvídat, zda kniha bude úspěšná?
Jestli si na sebe vydělá? V Labyrintu přemýšlíme hlavou a srdcem, ne kalkulačkou. Samozřejmě že se nemohu chovat nezodpovědně, musím racionálně uvažovat, zda vydání titulu dává finanční smysl, nebo ne. Ale často se rozhoduji podle intuice, nikoli podle čísel. Když mám zajímavý námět, text i obraz, a autor je ještě navíc sympatický, tak to jsou důvody, proč knihu vydat, třebaže kalkulačka v ruce ukazuje záporná čísla.

Myslela jsem, nakolik zaujme čtenáře.
Tohle moc předjímat nejde – ani kolik lidí si knihu koupí. Pokaždé vás něco překvapí. Třeba román Davida Jana Žáka o převaděči Hasilovi Návrat Krále Šumavy byl na začátku nenápadný titul a vyšel v malém nákladu. Ale pak se ho prodalo přes třicet tisíc výtisků a stal se z něho bestseller.

Stalo se vám, že některá kniha „propadla“?
Prvotina Martina Juna Doživotí s podtitulem „román, kde není ani slovo míněno vážně“. Původně se jmenovala Smrt spisovatele K. Mně i kolegovi Ondřejovi Kavalírovi, který ji editoval, se velmi líbila. Splňovala podle nás všechna kritéria, podle nichž se dalo usuzovat, že se bude prodávat a získá i pěkné recenze. Suverénně napsaný román plný ironie a humoru. Ale spletli jsme se. Autor byl při jejím psaní ovlivněn Milanem Kunderou – a my mu do Francie rukopis poslali. Doufali jsme, že ho třeba zaujme – Martin Jun mimo jiné v textu elegantním způsobem vysvětloval, jak se mohlo v minulosti přihodit, že jste někoho „omylem nahlásili“… Byli jsme s Kunderou léta v nepravidelném korespondenčním, ale vřelém kontaktu. Místo odpovědi se nám však ozvali právníci s požadavky na rozsáhlé změny. A pokud nevyhovíme, spisovatel z Paříže nás jejich prostřednictvím zažaluje. Změnili jsme nakonec název, obálku a upravili několik pasáží s citacemi, za původní verzí jsme ale stáli. Když kniha vyšla, způsobilo to poprask. Neznámý debutant se otírá o stín velkého romanopisce… Všechny recenze byly negativní a kniha se přestala prodávat. Tu elektrizující lavinu už ničím nešlo zastavit. Kdo si ale Doživotí přečetl – a měl současně slušné povědomí o Kunderově tvorbě –, knihu ocenil. Víc bych k tomu říkat nechtěl. Pro nakladatele zvláštní zkušenost, pro začínajícího autora devastující zážitek.

Přestal psát?’
Dva roky se nedotkl klávesnice. Ale už od něho máme čerstvý rukopis.

Vydáte ho?
Asi ano. Těšte se.

Na druhou stranu, nemálo vašich knih posbíralo nejrůznější ocenění.
Máme radost, ale znáte to, diplomy a medaile… Ceny v Čechách vypovídají spíše o vkusu porot v daných kategoriích, někdy stačí jiné složení hodnotitelů – a výsledek je zcela jiný. Nepřeceňoval bych to. Je mnoho knih, na které reflektory neposvítily, i tak jsou oblíbené a kvalitní. Občas se ovšem podaří vydat titul, který je bez diskuze unikátní – takovým se stala naučná kniha pro děti Hlava v hlavě od Davida Böhma a Ondřeje Buddeuse. Posbírala všechny ceny, které lze u nás získat, a teď vyšla německy.

Z vydaných knih – ať už pro děti, nebo dospělé – se dá usuzovat, že obraz je pro vás stejně důležitý jako slovo.
Existují knihy, které slova nepotřebují, stejně jako obrazy, které fungují bez komentáře. Mám dokonalou vizuální paměť – ta běžná mi moc nefunguje –, proto se rád dívám na obrazy a v nich si „čtu“. Před pár lety jsme vydali úžasné album Nový svět. Autor Shaun Tan, syn přistěhovalců do Austrálie, vystudoval animovanou tvorbu, a když v Paříži navštívil výstavu ilustrací Petra Síse z knihy o Praze Tři zlaté klíče, rozhodl se, že začne dělat knížky. Nový svět je příběh o rodině, emigraci, naději a touze, o tom, co přiměje lidi, aby opustili domov a sami se vydali na cestu do tajemné ciziny, v níž je vše bezejmenné a budoucnost nejistá. Je to umělecký komiks beze slov. Kdo se naučí v obrazech číst, je neskonale odměněn.

Jak jste se dostal ke komiksu?
Stejně jako pověstný Dalibor k houslím… Jednou mi zavolal Jára Rudiš, že s kamarádem Jaromírem Švejdíkem z kapely Priessnitz mají nápad na komiks o málomluvném nádražákovi ze Sudet. Prý mu haraší v hlavě, zdají se mu různé sny... a jestli bych se na to nechtěl podívat. Sešli jsme se v kavárně Slavia, ukázali mi asi pět nakreslených stran a já se rozhodl, že do toho půjdu. Tenkrát jsem si řekl: Když jsem do toho Jarina vložil tolik energie a času s předchozí knihou Nebe pod Berlínem, tak ho nenechám odejít ke konkurenci. A za rok jsme vydali první svazek budoucí kreslené trilogie Alois Nebel. Začátky ale nebyly jednoduché, nové české komiksy nikdo nevydával, a když jsme s prvním dílem přišli do knihkupectví na Václavském náměstí, odmítli ho se slovy, že skripta pro železničářská učiliště neprodávají. I proto, aby se v Čechách zvedlo povědomí o komiksu jako svébytném a atraktivním médiu nejen pro děti, jsem později spoluzaložil mezinárodní festival KomiksFEST!. Organizovali jsme ho deset let a dodnes se díky němu uděluji komiksové ceny Muriel.

Na počátku bylo slovo, na počátku nakladatelství Labyrint byl časopis Labyrint, později přejmenovaný na Labyrint revue. Kam zmizel?
Nezmizel, jenom spí jako Sněhurka. Dělat dnes tištěný tematický časopis pro náročného čtenáře, zabývající se literaturou, výtvarným umění, filmem, divadlem, navíc s ambicí, že by se prodával ve vysokém nákladu po celé republice, je finančně nejen svízelné, ale mám pocit, že už trochu překonané. Zatím poslední číslo vyšlo v roce 2015 s tématem „Nový voyeurismus“. Od loňského roku pracujeme na The best of Labyrint revue, speciální edici nejzajímavějších textů od prvního čísla vydaného v prosinci 1990. Zatím má sedm set stran, a až seženu dost peněz, ten „tlustý almanach“ vydám. Časopisecké choutky si bohatě uspokojuji Raketou a také už sedmou sezonu magazínem Magnus. V něm mohu jako editor zúročit vše, co jsem se dosud naučil a co mě zajímá. Poprvé v životě práce, u níž nemusím řešit finance. Na tenhle „dream job“ mě oslovil marketingový stratég Robert Peňažka, když pro J&T Banku hledal někoho, s kým by mohl realizovat časopis, který u nás nemá obdobu.

Jeho „tajný“ podtitul je prý výchova milionářů v Čechách a na Slovensku. Funguje to?
Ano, dá se říct, že to má smysl a magazín Magnus inspiruje i samotnou banku. Vedle všech jiných aktivit začala postupně podporovat například Cenu Jindřicha Chalupeckého, stala se partnerem Galerie Rudolfinum, na Slovensku je partnerem Slovenské národní galerie a podporuje i vydávání knih.

Všimla jsem si, že na předloktí máte vytetované jméno dcery. Proč?
Proč ne? Chtěl jsem, aby byla se mnou – byť symbolicky – vždycky, když se mnou není.

Máte dceru ve střídavé péči. Proto jste přijal „roli“ v dokumentárním filmu Nerodič?
Režisérka Jana Počtová je moje kamarádka, a když hledala „celkem normálního muže“ s dítětem ve střídavé péči, tak jsem jí chtěl pomoci. Dnes u nás vyrůstá víc než polovina dětí v neúplných, rozvedených nebo jinak sestavených rodinách. Snad v tom dokumentu srozumitelně vysílám vzkaz, že pokud se někomu vztah rozpadne a na cestě mezi bývalými partnery zůstanou děti, nemusí to a priori cítit jako handicap. Ve filmu doslova říkám, že Mia má štěstí, že má rodiče, kteří ji oba mají rádi a dokážou se domluvit, že má dvakrát tolik zážitků než ostatní děti, a tak to, že se její máma a táta rozešli, je pro ni vlastně bonus. Na druhou stranu nevím, co bude třeba v pětadvaceti o tom neustálém pendlování v dětství s batůžkem na zádech vyprávět na sofa u psychologa. Co vím určitě, je, že jedno z budoucích témat Rakety bude o rodině.

A víte, co je těhovec hvězdovitý?
Asi nějaká rostlina?

Hedwigia čili hedvidovka. Mech, který roste na skalách. Vzpomněla jsem si na to, protože jste si prý jako dítě četl v Ottově slovníku naučném. A měli jste ho jen po výklad slova Hedwigia.
To je pravda! Rodina mé maminky měla na konci 19. století předplatné, pak jim došly peníze, přišla válka, někdo padl na frontě a má teta Eliška to nechala před půl stoletím svázat do kůže. Další díly se nikdy nedokoupily… Jako malej kluk jsem si z Oťáka dělal pořád dokola výpisky a ilustroval je. Těch deset původních svazků mám dnes doma a jejich černá kůže pořád voní. Mám pocit, že to torzo slovníku je symbolické, že i mně něco celoživotně chybí. Ale dávno také vím, i kdybych si to moc přál, že svět kolem nás nikdy nebude dokonalý.

Autor: