Nevíme, co vše o mozku nevíme, říká jeden z předních světových neurochirurgů

Neurochirurg Vladimír Beneš má za svou čtyřicetiletou kariéru tolik zážitků a zkušeností, že témat k hovoru se nabízí daleko více než „jen“ o onom exkluzivním orgánu – mozku. Novinář a vedoucí Magazínu DNES Martin Moravec se známým lékařem rozmlouval celé hodiny, až z jejich debat vznikl knižní rozhovor o mozku, pacientech, doktorech, o životě a smrti, ale i o vášni pro lov brouků a o přátelství s Oldřichem Kaiserem, jenž knihu Mé cesty do hlubin mozku v říjnu pokřtil.

LN: Jaké změny jste během těch čtyřiceti let v oboru neurochirurgie zažil?
Vystřídaly se tři neurochirurgické generace, můj táta reprezentoval tu první, a změnilo se úplně všechno! Zásadní byly zobrazovací metody. Ze začátku jsme operovali podle klasických rentgenologických technik, otevřeli tvrdou plenu mozku a teprve tehdy poznali, jestli tam je nádor, nebo ne. Příchod CT a magnetické rezonance znamenal revoluci. Ne nadarmo byly za oboje uděleny Nobelovy ceny. Tím začala v 70. letech zlatá éra neurochirurgie a přišlo období velkých operací. Kolem roku 2000 se objevily alternativní metody, jako radiochirurgie nebo endovaskulární léčba, a rozhoduje se, která bude pro pacienta nejlepší. Neurochirurgii sice konkurují, v důsledku je ale chirurgie dnes mnohem bezpečnější. Zásadně však změnily neurochirurgické uvažování, to je ta třetí generace.

LN: Kolik z kapacity mozku využíváme?
Nevím, protože nevím, jak velká ta kapacita je. Nevíme, co vše o mozku nevíme. Mozek lze svou nekonečností a gigantičností přirovnat k vesmíru. Je to neuvěřitelné zařízení, které umí neskutečné věci. O většině, co dělá, nás ani neinformuje.

LN: Takže další generace budou mít stále co objevovat?
Ano, pořád to bude vzrušující. Poznat mozek úplně ale asi nikdy nedokážeme.

LN: Máte vy nějakou otázku, na kterou byste rád znal odpověď?
Jak řešit poranění míchy? Neumíme nahradit ztracené funkce po těžkém úrazu nebo mrtvici. A zatím to bohužel nevypadá, že to někdy umět budeme.

LN: Liší se ženský a mužský mozek? Platí, že muži používají více levou hemisféru, zatímco ženy pravou, a proto je třeba více fyziků než fyziček?
Ženy mají mozek lehčí, ale anatomicky to nepoznáte. Pravá hemisféra se soustředí na symbol, emoce a říká se, že ženy jsou emotivnější a umí problém analyzovat. Muži jsou lepší na syntézu a jsou více racionální, což jsou atributy levé, dominantní hemisféry u praváků. Možná proto se muži častěji rozhodují studovat exaktní obory. My jsme mezi sebou vždycky měli málo neurochirurgyní.

LN: Lékařek je ale mnoho…
To ano. Je to profese, která vyžaduje empatii. Chirurgyní ale moc není, protože ženy většinou nemívají rády rizika. Operace se v podstatě podobá lovu, který muži dělali v minulosti. Chirurgická činnost se soustředí na jednu věc, jako pračlověk na mamuta. Ženy byly vždycky lepší v tom, že dokázaly dělat více věcí najednou.

LN: Neurochirurg byl i váš tatínek, bylo proto jasné, že se jím stanete také vy?
Nějaký podvědomý vliv tam určitě byl. Táta o práci hodně mluvil, máma byla lékárnice, takže jsem v lékařském prostředí byl neustále. Věděl jsem, že až vystuduji medicínu, chci být chirurg. Pro neurochirurgii jsem se rozhodl ve čtvrtém ročníku. A díky tátovi jsem měl na začátku ohromný náskok.

LN: Co vás na mozku nejvíce fascinuje?
Exkluzivita. Bude to znít sobecky, ale pro mě je mozek to nejexkluzivnější, co jde v medicíně dělat. A je to pestrý obor s velkým množstvím chorob, které postihují celou populaci od narození až do smrti.

LN: Snad mi odpustíte otázku spíše pro neurology a ta se týká Alzheimerovy choroby. Je to onemocnění 21. století?
To, že se tak rozmohla, je kvůli tomu, že se dnes lidé dožívají podstatně vyššího věku než dříve. Pozitivní na tom je, že čím je onemocnění častější, tím je vyšší pravděpodobnost, že se podaří vyřešit, protože okamžitě reaguje výzkum a farmaceutické společnosti. Výzkumů se nyní provádí opravdu hodně, tak se snad v dohledné době dočkáme výsledků.

LN: V jaké jsme nyní fázi?
Léky dokážeme nástup trochu oddálit a zpomalit. Kdyby se podařilo ho oddálit třeba o patnáct let, byl by to úspěch.

LN: Mimo léky může mít na výskyt choroby vliv i náš životní styl?
Podle mě je mozek natolik exkluzivní, že ho příliš ovlivnit nedokážeme. Poškodit, například alkoholem, to ano. Ale pomoct mu? Na to já moc nevěřím.

LN: Nedávno jsem ale zrovna četla, že pohyb, zdravá strava a kvalitní spánek můžou značně prospět? Nebo se doporučuje cvičení paměti...
Inaktivita samozřejmě dobrá není, funkci mozku ale neovlivní. Neviděl jsem zatím žádnou studii, která by tato tvrzení prokázala. Totéž je s tréninkem paměti. Mozku neuškodíte, ale že by vám luštění křížovek mohlo nějak pomoci, to si nemyslím.

LN: Jakými problémy se ve své praxi nejčastěji zabýváte?
Nádory a cévními onemocněními.

LN: Pokud se přijde na nezhoubný nádor, je nutné jej vždy operovat?
Není. Rozhodně to neznamená, že když přijde pacient s malým nezhoubným nádorem, a to je poměrně časté, hned ho pošlu na sál. K operaci se uchýlíme až ve chvíli, kdy začne dělat potíže nebo roste. A i v tomto případě zvažujeme, jestli operovat, nebo raději radiochirurgicky ozářit. Chirurgie není všemocná.

LN: Jsou operace časté?
Neurochirurgie je v podstatě preventivní obor. Jde o to, co je pro pacienta nejlepší a jak mu můžeme zachránit kus života. Když vím, že za pět až deset let by ho nádor mohl stát život, začnu to aktivně řešit. Vždycky se ptám, jestli jsem pacientovi ještě prospěšný. U třicátníka je to jiné než u starých lidí. Je důležité znát přirozený průběh a podle toho rozhodujeme, co pacientovi můžeme nabídnout.

LN: Lidé si spoustu věcí dohledávají na internetu. Musíte pacienty přesvědčovat, že nemají správné informace?
Takovým říkám ,,absolventi ČVUT“. (smích) Dokonale si nastudují konkrétní nemoc, neumí ji ale kriticky zhodnotit. Myslí si, že A vede k B. V přírodních vědách ale A může vést k B, ale i C nebo D. To je třeba hodně vysvětlování. S internetem je to ošemetné. Je to nejlepší nástroj, jak pacienta vystrašit. Najdete tam všechno, ale nevíte, jak se v tom orientovat, co je pravda, a co ne. Nejlepší je proto něco si nastudovat, nenechat se tím ale unést.

LN: Spousta lidí má z lékařů hrůzu. Chápete je?
Naprosto. Já k doktorovi nejdu ani náhodou! Ne že bych doktorům nevěřil, já se prostě bojím. Přijdete a první, co udělají, je, že vás někam píchnou. Děsí mě, když se ke mně blíží někdo s jehlou. (smích)

LN: Učili vás na studiích nejen operovat, ale i jak s pacienty komunikovat?
Vůbec. A podle mě je to zbytečné. Buď s lidmi jednat umíte, nebo ne. Povahu člověka nezměníte.

LN: Dnešní medicína už je na takové úrovni, že si dokáže poradit skoro s čímkoli. Po lidské stránce jako by ale pořád zaostávala.
Většina stížností ve zdravotnictví je o komunikaci. Málokdy jde o samotný zásah. To má pacient za sebou třeba excelentní operaci, ale byla na něj nepříjemná sestra, a už je zle. Naštěstí na naši nemocnici mám skvělé ohlasy.

LN: Jak vnímáte roli lékaře?
Nejdůležitější lidská vlastnost je poctivost. K sobě i k pacientům. Dále empatie. Umět s nimi jednat a srozumitelně jim vše vysvětlit, aby to pochopili. Zásadní je ale umět skloubit medicínu založenou na důkazech s personalizovanou medicínou, tedy fakta s konkrétním pacientem. Nejvíce času mi zabere to, že koukám na snímky a rozmýšlím, co udělat. Operace je pro mě vyvrcholení celého procesu. Svým způsobem by to měla být otrava, protože pak je bezpečná. Operování by nikdy nemělo být dobrodružství.

LN: Současná medicína často dokáže udržet pacienta při životě, nezapomíná ale někdy, že neméně důležitá je i jeho kvalita?
Ano, k dystanazii neboli udržování člověka při životě, když už to nemá smysl, dochází poměrně často a považuji to za velký problém. Musíme si uvědomit, že medicína není jen o léčení, ale také o milosrdenství, a je třeba vědět, kdy je lepší člověka nechat odejít.

LN: Jste zastáncem eutanazie?
Ani náhodou! Něco takového do našeho kulturního prostředí vůbec nepatří, a to nemluvím o riziku zneužití. Otázka eutanazie není pro doktory, ale pro politiky, právníky, populaci. I kdyby se ale něco takového odhlasovalo, pochybuji, že se najde někdo, kdo bude dobrovolně popravovat lidi. Nestal jsem se přece lékařem, abych někoho zabil!

LN: Co ale v případě, kdy je kvalita života opravdu již mizivá?
Nechat člověk přirozeně zemřít, ne mu s tím pomáhat. Jsou možnosti vysadit nebo nerozšiřovat léčbu, přestat s ozařováním nebo nepodstoupit operaci. Česká společnost anesteziologie na to má přesná nařízení. Záleží ale na konkrétním případu. Lékař činí odhad na základě svých zkušeností, komunikuje s pacientem a jeho rodinou a podle toho dochází k rozhodnutí.

LN: Jistě pracujete s mnoha mladými lékaři. Jsou jiní, než když jste v oboru začínal vy?
Jsou dobří nebo špatní, jinak jsou ale stejní. Jen nejsou tolik zapálení, jako jsme byli my. Systém to ani neumožňuje. Podle evropských nařízení o pracovní době nesmí pracovat déle než 42,5 hodiny týdně. Já jako mladý býval v nemocnici přes sto. Aby se medik stal neurochirurgem, dříve potřeboval odpracovat dvaatřicet tisíc hodin, dnes je to asi polovina. Za tu dobu nemá šanci se to naučit a odoperovat, co by měl. Takže produkujeme nedouky, kteří jsou ale výborně odpočatí s mnoha zájmy a zážitky s rodinou.

LN: Patří neurochirurgie mezi populární obory?
Už to není jako dřív. Jako chirurg máte hodně práce, rizik, ale málo peněz. Soukromou kliniku si neotevřete. To jedině s plastickou chirurgií, chirurgie jako taková už tolik netáhne. Zas tolik to ale nevadí. U nás není regulace podle odbornosti a máme zhruba dvakrát více neurochirurgů, než kolik jich skutečně potřebujeme. Mezi mladými je dnes hodně oblíbená dětská nebo praktická medicína a podle mě to je dobré rozhodnutí.

LN: Příští rok předáváte kliniku svému nástupci. Jaký je to pocit?
Tím, že na klinice nadále zůstanu, tak dobrý. Dvaadvacet let je přece jen dlouhá doba a je potřeba změna, aby se mohla posunout zase dál. Po čtyřicítce má už člověk dost zkušeností, aby kliniku vedl, a tak do šedesátky i dostatek energie.

LN: Máme v Česku nějaký věkový limit, dokdy může lékař operovat?
Nemáme, o tom si doktor rozhoduje sám. Například v Německu v pětašedesáti všichni odcházejí do důchodu. Pro spoustu doktorů je to katastrofa. Oboru obětovali vše a najednou musejí odejít.

LN: Jak lékař sám pozná, že už je čas odejít?
Můj táta to třeba poznal. Nechal toho, když to dělal ještě dobře, sám ale cítil, že už to není, co to bývalo. Ostatní si toho ale ještě nevšimli. Znám pár osmdesátníků, co to táhnou dál, smysl to má ale jen u jednoho. Je přitom tolik jiných věcí, které jde dělat.

LN: Kde se vidíte vy, až přestanete operovat?
Hrozně rád jezdím po světě vyučovat. Teď jsem například dělal kurz v Argentině. Přednášíme, učíme, jak operovat nebo operujeme přímo na místě. Vyjedeme tak desetkrát za rok. Nejraději jezdím do Afriky a jihovýchodní Asie, kde má naše práce opravdu smysl.