Seriál LN - Neznámý T.G.M.
Nyní si můžete objednat předplatné seriálu s posunem = předplatné na 5 týdnů od nejbližšího možného termínu zahájení doručování. Přístup k prvním dílům seriálu získáte v rámci digitálního předplatného, které vám zašleme e-mailem. |
Srdce prvního československého prezidenta dotlouklo 14 .září 1937 ve 3 hodiny 29 minut. Tomáš Masaryk zesnul ve své ložnici v druhém patře lánského zámku. Jeho skonu byly přítomné jeho děti, vnučky Anna a Herberta, neteř Ludmila Lípová s manželem, prezident Edvard Beneš s manželkou, předseda vlády Milan Hodža, kancléř Přemysl Šámal, osobní tajemník Antonín Schenk a tým lékařů a ošetřovatelek.
Když Masarykův osobní lékař Adolf Maixner tiše konstatoval smrt, políbili členové rodiny a manželé Benešovi mrtvého na čelo, ostatní se hluboce uklonili. Maixner zatlačil mrtvému oči a podvázal bradu. Alice Masaryková otevřela okno ložnice. O půlhodinu později oznámil smutnou novinu Jan Masaryk přítomným novinářům. „Nezhasl, ale dohořel.“
Československo se zahalilo do týden trvajícího smutku, který vyvrcholil 21 .září uložením ostatků prezidenta osvoboditele do hrobu na lánském hřbitově. „Za sto let možná děti našich dětí svým dětem budou teskně vyprávěti o šedém ránu čtrnáctého září, navěky označeném v kalendáři,“ zveršoval tehdejší atmosféru Jaroslav Seifert. „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.“
Masarykova smrt se vzhledem k jeho věku dala očekávat, mnohé ale zaskočila. Svůj díl viny na tom měly i lékařské zprávy: 10. září měli Masarykovi lékaři za to, že se jeho stav tak zlepšil, že se rozhodli nevydávat informace pro tisk každý den. Již o dva dny později, v noci z 11. na 12 .září, však přišla finální krize: Masaryk upadl do bezvědomí, z něhož se již neprobral. Informace určené pro veřejnost Masarykovy zdravotní potíže umenšovaly a nenazývaly pravými jmény již od počátku května 1934, kdy utrpěl první záchvat mozkové mrtvice.
Lehký chrapot
První československý prezident byl i ve vysokém věku neobyčejně vitální muž. Chorobu ohrožující jej na životě prodělal v době své funkce jen jednou, na počátku 20. let. Z komplikované infekční endokarditidy se dokázal vyléčit, pomohlo mu několik ozdravných pobytů u Středozemního moře. V dalších letech prezidentovi komplikovaly život opakující se sezónní virózy. Na konci roku 1933 mohl nicméně Masarykův osobní lékař Adolf Maixner celkem popravdě konstatovat, že jeho pacient je zcela zdráv. Ještě 24 .března 1934 si čtyřiaosmdesátiletý prezident vyjel v Lánech na koni.
Masarykovo zdraví? Přísně důvěrné. Veřejnost nesměla vědět o jeho problémech |
První náznaky toho, že Masarykův zdravotní stav není úplně v pořádku, se objevily na přelomu dubna a května 1934 během návštěvy francouzského ministra zahraničních věcí Louise Barthoua v Praze. Prezident se s ním sešel celkem třikrát, při večeři u manželů Benešových však projevoval značnou roztržitost.
Večer pak při odchodu do své ložnice v lánském zámku zabloudil a druhý den si stěžoval na bolest v levém oku. Prezidenta 5. května vyšetřil jeho oftalmolog MUDr. Anton Elschnig, profesor pražské německé univerzity, který došel k závěru, že jde o „křeč cévy v sítnici, která vyřazuje část zorného pole“. Hned následující den si Alice Masaryková při obědě povšimla, že otec neudrží v pravé ruce lžíci. Prezidentův osobní lékař však došel k závěru, že věc s okem nesouvisí a je pravděpodobně revmatického původu.
Seriál LN
Protože se o zdraví hlavy státu již začalo spekulovat, vydal Maixner uklidňující lékařskou zprávu: „Prezident byl stižen v posledních dnech lehkým chrapotem, a proto nevycházel a nepřijímal návštěvy. Jinak je prezident zdráv.“ Přestože bylo ze symptomů celkem jasné, že prezident již v květnu 1934 prodělal lehkou mozkovou příhodu, později zřejmě opakovanou, dala se tato informace vyčíst teprve z lékařských zpráv vydávaných těsně před jeho smrtí.
Bagatelizování prezidentových zdravotních problémů mělo v květnu 1934 svou politickou logiku. Na 24. května byla naplánována prezidentská volba. Již řadu měsíců před tím bylo rozhodnuto, že Masaryk musí kandidovat počtvrté, protože k volbě jeho preferovaného nástupce Edvarda Beneše nebyla vhodná politická konstelace.
Volba se poprvé uskutečnila ve Vladislavském sále Pražského hradu. Slavnostnost okamžiku měla podtrhnout i další dramaturgická změna: zatímco dříve přednášel text přísahy předseda Poslanecké sněmovny a nově zvolený prezident jen replikoval slovem „slibuji“, tentokrát měla pronést celou formuli přímo nová hlava státu. Masaryk, který prakticky neviděl, chtěl slib odříkat spatra, ale paměť jej zradila. I posluchači přímého rádiového přenosu zaregistrovali, že se prezident v polovině zarazil a pokračoval teprve tehdy, když mu byl text napovídán.
Při přehlídce čestné roty na III. hradním nádvoří doprovázeli prezidenta kancléř Šámal a premiér Malypetr tak těsně, že se mohlo zdát, že jej vedou. Také při přijetí diplomatů akreditovaných v Praze se prezident při čtení díků za gratulaci ke zvolení uprostřed věty zarazil a nemohl dál. Později situaci trochu zachránil tím, že v neformálním rozhovoru diplomatům vysvětloval, že ho zlobí oko.
Razítko místo podpisu
Staronový prezident měl sice silnou politickou legitimitu – dostal 327 z celkem 418 hlasů –, ale jeho zdravotní stav výkon prezidentské funkce prakticky vylučoval. Nemohl číst, a jak se zjistilo v týdnech po volbě, ani psát. Fatální problém mu činil i vlastní podpis, úředníci mu jméno museli napovídat písmenko po písmenku. Situaci prezidentská kancelář vyřešila šalamounsky: v červenci diskrétně objednala u firmy Josef Kubias ve Spálené ulici razítkovací strojek s faksimile prezidentova podpisu. Včetně polštářku a barvy přišel erár na 137 korun. Od 21 .července pak Masaryk svou rukou již nic nepodepsal, zákony razítkovali jeho úředníci na místě, kam přiložil prst.
Masarykova fyzická invalidita – ke stávajícím problémům s očima a rukou se v červenci přidaly i bolesti levé nohy, kvůli nimž musel být vynesen z vozu – výrazně narušila jeho soukromý život.
Byl nucen ukončit vztah se svou přítelkyní, v Římě žijící sochařkou Helenou Železnou. Dopis, který jí poslal 28. června 1934, byl poslední, který v životě napsal, podle jeho tajemníka Antonína Schenka sestával jen z nečitelných klikyháků. Masarykova předchozí přítelkyně a literární spolupracovnice Oldra Sedlmayerová se domáhala schůzky s prezidentem marně – shodou okolností jí těsně před onemocněním slíbil poskytnout větší sumu peněz a nesplnění tohoto slibu ji přivedlo do zoufalé finanční situace.
Zatímco ještě v dubnu 1934 přijal Masaryk k audienci 37 osob, v dalších měsících to byli jen jednotlivci. Kromě premiéra Malypetra a ministra zahraničních věcí Beneše šlo v zásadě jen o nastupující vyslance cizích států. Výjimečně mohl prezidenta, který trvale přesídlil do Lán, navštívit nějaký spisovatel, intelektuál nebo umělec (např. Karel Čapek, historik Jaroslav Werstadt či novinář Bedřich Hlaváč). V roce 1935 se kromě členů rodiny a své kanceláře nejčastěji vídal s rakouským malířem Oskarem Kokoschkou, který během řady setkání vytvořil skici ke známému alegorickému obrazu, na němž prezident sedí v křesle před siluetou Hradčan. S Kokoschkou si Masaryk povídal také o Komenském, jehož byl malíř vyznavačem, a o kterém později napsal dokonce divadelní hru. „V našich důvěrných hovorech,“ píše Kokoschka ve svých vzpomínkách Můj život, „se vyjádřil v tom smyslu, že habsburská monarchie se podle jeho názoru neměla nikdy rozpadnout, ale měla být přetvořena ve federaci nezávislých národů.“
Zdravotní stav se nepochybně projevoval i v prezidentově mentální kondici, těžko však přesně říci, do jaké míry ovlivňoval schopnosti úsudku. Jeho osobní tajemník Antonín Schenk ve svých vzpomínkách píše, že jakmile se Masaryk „oprostil od deprese z příznaků fyzické invalidity, když totiž nemusel nic číst, nic podepisovat, nikomu podávat ruku, duševně nejevil známky choroby“. To však přestalo platit v polovině srpna 1934, kdy se pravděpodobně další záchvat mrtvice projevil v Masarykově řeči, která přestávala být souvislou. Na čas přestal úplně mluvit česky a mluvil jen anglicky, řečí své zesnulé manželky. V této době byl od smrti zřejmě jen krůček. Své dceři Alici šeptal nesouvisle jakýsi politický testament. „I might die – I am not afraid at all... You can trust Jenda and Beneš absolutely... I am very sick, Elisko, you know that – it may be the death... My wish is to have Beneš my successor.“
„Lékaře držet od něho“
Všechny tyto aspekty prezidentova zdravotního stavu zůstávaly známy jen úzkému okruhu jeho spolupracovníků, lékařů a politiků. Klíčovou roli hrál prezidentův osobní lékař Adolf Maixner (1877–1959), který byl paradoxně svou specializací gynekolog. Osobním lékařem hlavy státu se stal díky sérii náhod. Ještě před první světovou válkou, kdy působil jako lékař v Ústavu šlechtičen, se stal úředním lékařem pro zaměstnance hradní správy. Ve funkci setrval i po převratu.
Masarykova tajná láska Oldra. ‚A tam jsme ulehli na posteli...‘ |
Když se na počátku 20. let jednou udělalo Charlottě Masarykové špatně, zeptal se prezident, jestli je po ruce nějaký lékař. Komorník mu sdělil, že pouze doktor Maixner, který ordinuje pro zaměstnance. Maixner Charlottě předepsal medicínu, jež fungovala, a i jinak se dobře uvedl, takže pak doprovázel prezidenta na jeho zahraničních cestách. Za osobního lékaře byl zpočátku považován profesor Ladislav Syllaba, ten ale v roce 1930 zemřel. To již měl Maixner v rodině a kanceláři tak silnou pozici, že se mohl stát oficiálním lékařem hlavy státu.
Své zprávy o Masarykově zdravotním stavu určené pro veřejnost Maixner nepochybně lakoval na růžovo, zpočátku odmítal svolat konzilium a hlavně popíral, že by prezidentovy problémy měly původ v poškození mozku. „Dokud já budu moct, budu lékaře držet od něho,“ prohlásil prý někdy v létě 1934. Nakonec byl ale nucen souhlasit s tím, že se stálým konzultantem stal internista profesor Josef Pelnář. Pod jeho vlivem pak lékařská zpráva ze září 1934 konstatovala „změny drobounkých tepének“, zatímco ještě v červnu Maixner v rozporu s fakty tvrdil, že prezident je v podstatě zdráv, pouze unaven a problémy s okem byly způsobené „přílišnou četbou a psaním“.
O Maixnerových motivech se můžeme jen dohadovat, ale pravděpodobně ho těšila moc, kterou ošetřováním prezidenta získal. O Masarykově zdravotním stavu pravidelně referoval premiéru Malypetrovi i ministru zahraničí Benešovi a od toho, co jim říkal, se odvíjel další osud republiky. Utajovat skutečný fyzický a psychický stav prezidenta před veřejností bylo z jistého hlediska v zájmu státu, který nemohl navenek přiznat, že jeho hlava je vážně nemocná. A pokud chtěl Masaryk předat moc do rukou svému vyvolenému nástupci, musel trpět a čekat, než si Beneš připraví takovou pozici, v níž mu v cestě na vrchol nebude nikdo překážet.
Němci by mohli dělat větší ostudu
Jak se Masarykova nemoc projevila v politice? Nepochybně zvýšením moci dalších hráčů, především premiéra a ministra zahraničí. I v době, kdy se nedokázal ani podepsat, nepřestal ale prezident zasahovat do politického dění. Všeobecně se má za to, že na počátku roku 1935 zabránil zákazu Henleinovy Sudetoněmecké strany. „Je-li jich tolik, násilí nepomůže, spíše naopak. I zde jen rozumná, spravedlivá politika, jiné cesty nevidím. Vždyť oni, ti Němci, mohli by nám dělat mnohem větší ostudu, než dovedou,“ řekl na počátku dubna 1935 své osobní archivářce Anně Gašparíkové. Přestože měl stát důkazy o tom, že Sudetoněmecká strana funguje v rozporu s ústavou, nezasáhl. Díky tomu mohla tato menšinová strana budovaná na totalitních základech a vůdcovském principu vyhrát v květnu 1935 parlamentní volby ziskem 15,2 procenta hlasů (agrárníci získali jen o něco málo hlasů méně a díky volební aritmetice pak měli naopak o jednoho poslance více). Můžeme jen spekulovat o tom, jak by další vývoj Československa vypadal, kdyby byla Henleinova strana rozpuštěna. Hitler by tak přišel o legální nástroj svého tlaku na Československo, je ale otázka, zda by Sudetoněmecká strana působící v ilegalitě stát nerozložila ještě rychleji.
Jen mimochodem: parlamentní volby v květnu 1935 byly první, kterých se prezident neúčastnil. Tato absence u nepříliš namáhavého aktu je dalším dokladem vážnosti Masarykova tehdejšího zdravotního stavu.
Prezident na odpočinku
Poslední měsíce ve funkci byly pro prezidenta čirým utrpením a toužebně očekával, kdy bude moci abdikovat. Vhodná doba nastala až na sklonku roku 1935. Když mu bylo oznámeno datum, kdy premiér Hodža bude moci jeho rezignaci přijmout, pronesl podle svého osobního tajemníka Antonína Schenka téměř rozhořčeně: „To už se mělo stát dávno.“ A když jej vzápětí předseda nejsilnější vládní strany Rudolf Beran přesvědčoval, aby ve funkci ještě zůstal, odpověděl mu: „Již dříve jsem měl úřad složit, tak to nejde. Prosím vás, zprostěte mne té funkce. Nemohu dělat figuranta. Člověk nezdravý má nezavazet.“ Prezident abdikoval v pravé poledne 14. prosince 1935. O čtyři dny později byl novým prezidentem zvolen Edvard Beneš, a to většinou 340 hlasů ze 440, tedy takovou, jaké Masaryk v žádné volbě – nepočítáme-li tu první, jednomyslnou aklamační – nedosáhl.
Poslanecká sněmovna rozhodla nejen o tom, že exprezident bude do smrti pobírat prezidentský plat, ale také mu dala k doživotnímu užívání zámek v Lánech včetně veškerého personálu. Rok a tři čtvrtě svého politického důchodu strávil Masaryk v Lánech v kruhu své rodiny a nejbližších spolupracovníků. Pokud mu to zdravotní stav dovoloval, jezdil na vyjížďky v kočáru či autem nebo se procházel v parku. Občas přijímal hosty, zejména takové, s nimiž ho pojila pouta z minulosti. Na veřejnosti se naposled objevil na zborovských slavnostech 4. července 1937: legionáře, k nimž měl silné citové vazby, pozdravil z otevřeného vozu, v němž seděl po boku generála Jana Syrového.
Prvního září 1937 přijal svého bývalého tajemníka z doby exilu a prvních let republiky Jaroslava Císaře. V doprovodu Alice Masarykové si spolu vyjeli v kočáře. „Reagoval na řeč i na své okolí způsobem pro něho zcela normálním, zajímal se o své okolí a hovoru se účastnil kladením otázek, projevy zájmů a přání, souhlasu nebo nesouhlasu, často ovšem vyjádřeného obvyklým u něho způsobem – pouhým gestem,“ vzpomínal na poslední společnou vyjížďku Jaroslav Císař. „Na řeči byla obtížnost artikulace zřejmá, nikoli však obtížnost vybavování představ nebo pojmů...“ Svého hosta se Masaryk vyptával na rodinu a Lidové noviny, pro které Císař pracoval. Prudkým pohybem ruky jej upozornil na omyl v dataci Beckovského Poselkyně starých příběhů českých, kterou Císař kladl na konec 18. místo 17. století. „Odjížděl jsem v pevné víře, že mu budu ještě gratulovat k devadesátce,“ napsal Císař, který během odpoledne pořídil poslední známou fotografii bývalého prezidenta.
Neznámá mapa Československa. Masaryk v roce 1915 snil o hranicích se Srbskem |
Večer Masaryk poslouchal v rádiu Schumannův koncert a při hymně, která se hrála na konci vysílání, povstal. Spát šel po desáté hodině. K půlnoci zaslechla zdravotní sestra z ložnice chroptění. Okamžitě byl přivolán lánský lékař Svoboda a za hodinu se dostavil i Adolf Maixner a nad ránem i profesor Pelnář. Vše nasvědčovalo tomu, že jde o další atak mozkové mrtvice, přesto byla ráno vydána uklidňující tisková zpráva: „Prezidenta osvoboditele, jehož zdravotní stav byl poslední dobu velmi dobrý, stihla dnes o půlnoci těžká nevolnost, která však v několika hodinách opět ustoupila, takže ráno je stav uspokojivý.“ Druhá tisková zpráva vydaná téhož dne již konstatuje, že příčinou prezidentova stavu jsou „poruchy některých drobných tepen mozkových, jak tomu bylo v roce 1934“.
Doktor Maixner později detailně popsal vývoj Masarykova zdravotního stavu v posledních dvou týdnech jeho života ve spisku Poslední dnové života a skon T. G Masaryka, který mu ale exprezidentova rodina zakázala vydat a dodnes se dá číst jen v archivu. Zřejmě proto, že zde otevřeně píše o běžných projevech umírání, jakou je inkontinence, či o záchvatech zuřivosti, které umírajícího přepadaly hlavně od 4. do 6. září. Do 12 .září Masaryk se svými blízkými komunikoval, byť většinou jednoslabičně. 9. září, v době, kdy se jeho stav přechodně zlepšil, prý pronesl: „Chtěl bych zemřít. – Je všeobecně vhodná doba. – Co bude se mnou?“
Lány, nebo Hvězda?
Po Masarykově smrti dostal jeho ostatky k dispozici nejprve sochař Vincent Makovský, který během 14. září pořídil prezidentovu posmrtnou masku a otisk levé ruky. Večer téhož dne zahájil profesor patologické anatomie Heřman Šikl pitvu spojenou s balzamováním těla. V pitevním protokolu byla za příčinu smrti označena „hnisavá bronchopneumonie pravého dolního laloku plicního a oboustranná hypostáze plicní“. Lékaři konstatovali „povšechnou aterosklerózu senilního typu“ a v levém plicním hrotu nalezli zajizvené tuberkulózní ložisko. Od pitvy mozku bylo na přání rodiny upuštěno. Během balzamování, které bylo dokončeno 15. září ve 4 hodiny ráno, byly tepny a některé tkáně napuštěny konzervačním roztokem složeným z formolu, glycerinu, alkoholu, chloralhydrátu a arseniku. Lékaři použili tohoto roztoku skoro 10 kilogramů.
Masarykovo tělo bylo nejprve vystaveno v otevřené rakvi na zámku v Lánech. Přestože zpráva o tom nebyla nikde publikována, rychle se roznesla po blízkém a vzdálenějším okolí a zakladateli státu se během 24 hodin přišlo poklonit na 60 000 lidí. Večer 17. září byla rakev uzavřena a ostatky převezeny na Pražský hrad, odkud byl vypraven oficiální státní pohřeb.
Průběh pohřbu zakončený uložením do země na lánském hřbitově je dostatečně znám. Méně se ví to, že o místě svého posledního spočinutí rozhodl prezident až v posledních letech. Ve 20. letech Antonín Švehla navrhoval, aby byl Masaryk pohřben pod monolitem na III. hradním nádvoří. Jiní navrhovali památník odboje, budovaný na Vítkově. Masarykovi se to nelíbilo, chtěl být pohřben v přírodě a v zemi. Na počátku 30. let začal Masaryk prosazovat Hvězdu, kde měl být vybudován památník pro ostatky 42 legionářů popravených rakouskými úřady na italské frontě. Místo si sám několikrát obhlédl a jeho představy vtělil kancléř Šámal do oficiálního dokumentu: „Představuje si prostý hrob, pokrytý travou. Jak již z dřívějšího záznamu jest známo, rád by umístil pan prezident na takto zařízeném hrobě symbol demokracie, lva, kterého vede dítě, které představuje čistotu.“ Plány, jež by vyžadovaly přenesení hrobu Charlotty Masarykové, nakonec nebyly zrealizovány. Masaryk spočinul po boku své ženy tam, kde trávil v posledních letech života nejvíce času a které měl nejraději. V Lánech.
Autor je historik a redaktor LN.
