Byla to taková čtyřhra – chcete-li hudební terminologií kvartet. V domě kousek za Prahou jsme se k rozhovoru sešli ve čtyřech: dva novináři a dva špičkoví operní pěvci: členka Opery ND, sopranistka Kateřina Kněžíková a její muž, sólista Metropolitní opery v New Yorku Adam Plachetka. V hudební branži oba dosáhli nejvyšších met, po hvězdných manýrách operní divy a světově proslulého basbarytonisty ale pátráme marně – manželé Plachetkovi jsou bezprostřední, uvolnění a srdeční. Umějí si ze sebe udělat legraci, ale zároveň o sobě mluví s velkým profesním respektem. Jejich dům je v letním odpoledni prosluněný a útulný, kromě nezbytného klavíru, na který už hrají i obě jejich dcery, a prestižních pěveckých ocenění jej zdobí spousta rodinných fotek. Je zřejmé, že právě rodina pro ně znamená nejvíc.
Adame, jste velký sportovní fanoušek. Dal by se podle vás porovnat svět vrcholového sportu a opery?
Podle mě je tam hodně spojnic, ale začnu spíš tím, co je odlišné: my na rozdíl od sportovců nemusíme čtyři roky trénovat na jeden velký závod a doufat, že jednou zazáříme a odneseme si medaili. U nás jde o každodenní práci a průběžné výkony musejí být stále na vysoké úrovni.
kateřina: S tím souhlasím, v opeře to nemůže být jednou fantastické a podruhé průšvih. Schopnost držet laťku neustále vysoko je zásadní. Já vidím paralelu se sportem v každodenní fyzické práci. Taky pracujeme s celým tělem, se svalovou pamětí, svůj pracovní nástroj – hlas – máme v sobě, musíme ho cvičit a pečovat o něj.
Sportovci mají často různé předzápasové rituály. Pěvci prý také, co vy dva?
Adam: Dřív jsem je míval, ale teď je to obtížnější, protože do nich snadno zasáhne rodinný provoz. Když jsem sám třeba v New Yorku, v den, kdy mě čeká vystoupení, vstávám pozdě. Projdu se, zajdu někam na oběd, pak si dám siestu a odpoledne se v klidu rozezpívám, abych byl v sedm v divadle, převlečený do kostýmu. Tohle doma nejde, tady je pořád co dělat, odvážíme holky do školy a ze školy, na kroužky...
Kateřina: Téměř nikdy nejsem sama, takže si celodenní přípravu nemůžu dovolit. Na druhou stranu oceňuju, že nám právě rodinný provoz dává v tom bláznivém životě operních pěvců jakousi pravidelnost, neměnný rytmus. Bez dětí bych asi neměla morálku ráno vstát a hned se do něčeho pustit. Sice tomu musím podřizovat svoji přípravu, ale vlastně mi to vyhovuje.
Adame, vás zítra čeká zpěv hymny před Zápasem hvězd v O2 areně. Jak k tomu došlo?
