Jak často myslíte na své rodiče a jak často vídáte svého syna?
Mně se o nich strašně často zdá, občas si říkám, na to se musím zeptat táty nebo tohle musím zavolat mámě... Franta bydlí doma a hostuje v rodině své slečny, nebo naopak, vidíme se pořád. I se širší rodinou se stýkáme dost často a rádi, i když nejsme zrovna sicilský klan.
Jste na syna, úspěšného člena skupiny Nightwork, pyšná?
Spíš překvapená. Má spoustu vlastností, které neměl po kom zdědit. Nebo ty geny nějak přeskočily. On je nejdospělejší z celé rodiny, ale tak už se snad narodil. Viděla jste někdy dítě, které by za celý dětství neztratilo jedinou kostičku lega? Zato teď si to vynahrazuje, asi jsem ho mučila.
ČTĚTE TAKÉ: |
Váš vztah s Ondřejem Soukupem zůstává na první pohled stejný: pracujete spolu, jste manželé, máte zvláštní druh soužití. Neblíží se to ale všechno k úplně šťastnému konci? Že on prostě zestárne a budete spolu sedět na chalupě a držet se za ruku? Vždyť ani ty jeho milenky nemládnou...
Myslíte, že když se dva příčetní lidé od sebe částečně vzdálí, je jejich snem se zas na stará kolena držet za ručičky? Možná to tak dopadne, ale žádný šťastný konec v tom nevidím.
Kolik z vašich textů je o vašem vztahu k Ondřeji Soukupovi?
Ondřej se kdysi v textech občas našel, a kdyby nebyl tak tolerantní, asi by mi dal pěstí. Ale to je dávno, myslím, že dobrých deset let už má ode mne pokoj.
Je vám někdy vás samotné líto? Pláčete sama nad sebou?
Většinou nemám důvod. Brečela jsem vzteky, když jsem skákala tři roky čtyři patra po jedné noze, když jsem si s berlema nedokázala donést kafe k televizi a polívku jedla na kuchyňské lince. Obrečela jsem koně a lyže, nakonec rodina potřebnou výbavu někam schovala. A nedávno jsem uronila slzu u výlohy s botama. Jo, podpatky, ty mě dokážou dojmout. Jednu chvíli to skutečně vypadalo, že se těch berlí nezbavím, a to jsem řvala.
Celý rozhovor s Gábinou Osvaldovou vyšel v sobotním vydání deníku