Mezi prvním a posledním režisérským počinem známého režiséra uplynulo téměř osm desítek let a jeho podpis nese více než padesátka celovečerních snímků zcela různých žánrů, významu a úrovně. Jsou mezi nimi velkolepé historické fresky, intimní romance, úspěšné komedie, tendenční válečné velkofilmy i několik skvostů české kinematografie.
Život Otakara Vávry, který se narodil 28. února 1911 v Hradci Králové, se zkrátka vymyká běžným měřítkům. Jako mladík studoval v Brně a Praze architekturu. Z vysoké školy záhy zběhl k filmu, ale pár semestrů, které absolvoval, se mu skvěle hodilo - mimo jiné při koncipování a natáčení velkolepých davových scén. Počátkem 30. let se uvedl sérií krátkých avantgardních snímků a živil se psaním scénářů. V roce 1936 se konečně dostal k vytoužené režii a za spolupráce s Hugem Haasem natočil dodnes oblíbenou komedii Velbloud uchem jehly. Jeho další snímky, Filozofská historie a Panenství (podle Aloise Jiráska a Marie Majerové) naznačily jeho celoživotní orientaci na kvalitní literární předlohy a přední české herce.
Rozhovor s Otakarem Vávrou si přečtěte v pátečních LN v magazínu
Na sklonku první republiky a za protektorátu natočil celou řadu snímků, které dnes patří do zlatého fondu "pro pamětníky" - mimo jiné komedie Cech panen kutnohorských a Dívka v modrém či filmy Pacientka Dr. Hegla a Pohádka máje.
Konec války a osvobození Československa se na Vávrově kariéře nijak nepodepsaly. Podle Marie Pujmanové natočil Předtuchu, vynikajícího Karla Högera obsadil do Čapkova Krakatitu. Budovatelská 50. léta, která pohřbila na kulturním poli stovky talentů, byla pro Vávru jen další příležitostí k tvůrčímu vzepětí. Tentokrát ale nepříliš slavnému: jeho Hustiská trilogie, zahrnující filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, byla stejně monumentální jako poplatná dobovému schematismu. Z šedi tehdejší československé produkce nevystoupily ani jeho další snímky. Začátkem 60. let se zdálo, že někdejší nekorunovaný král české filmové režie definitivně vyhořel.
Otakar Vávra však všechny překvapil. Souběžně s nástupem nové vlny československého filmu, jejíž přední tvůrci (mimo jiné Jiří Menzel, Věra Chytilová či Miloš Forman) byli jeho žáky na FAMU, se dokázal vrátit i on.
Opustil svůj patos i vypilovanou preciznost, která mnohým připadala sterilní, a nechal ve svém díle zaznít intimnější tóny. Jeho zpracování Hrubínovy novely Zlatá reneta a slavné básně Romance pro křídlovku přesvědčivě zachytilo deziluzi generace tehdejších padesátníků a patří k tomu nejlepšímu, co za československé filmové éry 60. let vzniklo.
Vrchol tvorby: Kladivo na čarodějnice
Samostatným vrcholem tohoto období Vávrovy tvorby byl pak strhující snímek Kladivo na čarodějnice, jímž se režisér vrátil ke své oblíbené historické tématice. Mnohé z filmu o čarodějnických procesech na Šumpersku v 17. století však odkazovalo k současnosti - k podobné zvůli stalinské justiční mašinérie i k údělu moderního člověka, drceného pod soukolím státní moci.
Za nastupující normalizace musel Vávra, pokud chtěl nadále točit, osvědčit svůj kladný vztah k novému režimu. Podařilo se mu to díky válečné trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy, která měla především demonstrovat úzké sepětí Československa a Sovětského svazu. To, co v režisérově tvorbě následovalo, byly většinou znovu historické filmy (například o Janu Ámosi Komenském a Janu Nerudovi), které výrazně nepotěšily ani neurazily. Po sametové revoluci plánoval Vávra dlouhá léta natočit životopisný film o Janu Masarykovi, nakonec se mu to však nepovedlo. Na základě svých vzpomínek vytvořil pár filmových dokumentů a dodnes v řadě dalších vystupuje jako cenný pamětník.
Rozporuplná osobnost
Názory na Vávrův život a tvorbu jsou výrazně rozporuplné. Jeho obhájci v něm vidí otce české a československé filmové školy, který se i do svých nejhorších filmů snažil propašovat ideologicky nonkonformní prvky. Kritici jej naopak odsuzují jako pouhého oportunistu a řemeslně zručného eklektika s příliš ohebnou páteří. Kvůli jeho věku a záběru se o něm často mluví jako o umělci mimo běžná měřítka, čas a prostor, který v těžkých dobách snad ani nevnímal, v jak svízelné situaci se ocitla celá řada jeho uměleckých kolegů. Jiní životopisci zdůrazňují Vávrův nesmírný přehled, osobní kouzlo a touhu prosadit se za každou cenu.
Filmoví publicisté zdůrazňují, že sám Vávra, který vydal i dvě knihy vzpomínek, je zručným strůjcem své vlastní legendy a ve skutečnosti o sobě prozrazuje jen to, co se mu hodí. K jeho pověsti věčného prvorepublikového elegána patří historky o vztazích s velkými hvězdami (Adina Mandlová, Lída Baarová) i jeho pověstné "aristokratické" zásady.
Vávra o sobě s hrdostí prohlašuje, že od dvaceti let nosí výhradně obleky z nejlepších modelových salónů, na košile si nechává vyšít monogram a doplňuje je pouze hedvábnými kravatami. V kondici se prý udržuje tím, že pije kvalitní francouzské víno.
Přes 30 let již žije se svojí druhou manželkou, režisérkou Jitkou Němcovou, která je o dvě generace mladší než on a zásadně o něm mluví jako o "Vávrovi".
