Telefon nepotřebujeme, vzkázali Bellovi Britové |
Bell byl v té době už půl roku držitelem patentu na telefon, kterým začala zbrusu nová éra komunikace. U jeho zrodu stála pomoc neslyšícím. Bellova matka byla neslyšící a on, stejně jako jeho děd a otec, učil mluvit neslyšící děti. Už za studií na univerzitách v Edinburghu a v Londýně se začal zabývat akustikou, aby dokázal nějak pomoci své matce.
V roce 1870 jeho rodiče emigrovali do Kanady, kde Bell začal také zkoumat možnosti komunikace za pomoci elektrické energie. Ve výzkumech pokračoval i později v Bostonu a s asistentem Thomasem Watsonem se mu v červnu 1875 podařilo přenášet zvukem vyvolané elektrické signály po drátech mezi dvěma přístroji - sluchátkem a mluvítkem.
Začátkem ledna 1876 pak umístili sluchátkový přístroj na půdě a mluvítko si Bell postavil na svůj stůl v přízemí. Věta, kterou pak pronesl do mikrofonu, vstoupila do dějin: „Pane Watsone, prosím, přijďte sem, potřebuji vás tady!“ Za okamžik se po schodech přiřítil nadšený asistent: „Slyšel jsem vás! Funguje to!
Podobnou větu pak Bell pronesl i při telefonním hovoru z Bostonu do Cambridge, který se uskutečnil 10. března téhož roku. „Mr. Watson, come here, I want to see you,“ (Pane Watsone, přijďte sem, chci vás vidět).
První funkční telefon ovšem nevzbudil zprvu žádnou větší pozornost. Když ho Bell nabídl americké a britské vládě, Britský poštovní úřad odpověděl, že Američané snad takovou věc potřebují, ale Angličané si předávají zprávy pomocí malých chlapců, kteří přenášejí listy mezi adresáty. Telefon by jim prý nebyl na nic. To se ovšem mělo ve 20. století radikálně změnit a telefonování se postupem času stalo samozřejmostí, bez které bychom si dnes nedokázali svět představit.
