Milá paní Marto! Po mnoha a mnoha letech vás pěkně zdravím! Jsem Jan Dietrich Dvorský... neboli Parsifal Imanuel...
Jako Parsifala už ho neznám, ale na Honzu Dvorského si docela dobře pamatuji. Atraktivní, dychtivý mladík, trochu naivní, důvěřivý, s literárními ambicemi. V raných elévských časech v někdejším Svobodném slově pracoval jako sekretář, psal povídky a s nadšením hledal své jméno v novinách.
Prvními krůčky se chystal na možnost stát se jednou novinářem. To bylo koncem 80. let. A teď? V člověku přece jen hrkne, když se mu ozve léta stíhaná osoba… V e-mailu nabízel fejeton o tom, co se z jeho pohledu v Praze za těch dvaadvacet let od jeho odchodu změnilo a co tu teď zažil. Navrhuji setkání a místo fejetonu rozhovor.
Ve dvanáct u koně
Ano, souhlasí, ale nebudeme mluvit o jeho soukromí, ani o rodině, ani se nebudu ptát, kde v současné době žije. Se zákonem už evidentně nemá problém, přijel do Prahy na jednu z několika plánovaných operací. Obezřetný a ve střehu je však stále.
Čtěte více |
Tak ve dvanáct u koně. Moc se nezměnil, štíhlý, výrazná tvář, jen o hodně delší vlasy. Dvorný, zdvořilý, pečlivě formuluje. Éterická Nina, která jej doprovází a již představuje jako rodinnou přítelkyni, nemluví, pohrává si v dlani s mobilem a mile se usmívá.
Opravdu jste nebyl v Praze dvaadvacet let? nechce se mi věřit. "Ne. Nešlo to. Zvlášť posledních patnáct let," naráží tím na skutečnost, že na něj v únoru 1995 vydal soud zatykač, protože se spolu s družkou vyhýbali trestnímu stíhání a vyšetření zdravotního stavu.
A jaké to je, vrátit se po tak dlouhé době? "Zvláštní. Měl jsem Prahu vždycky hodně rád, kvůli věcem dobrým, ale i špatným, člověk je s tím vším prostě srostlý," zasní se muž, který vydal v roce 1994 knihu Syn člověka, v níž se označil za mesiáše zvěstujícího příchod tisícileté říše.
Čtěte více |
Pokud mu to pooperační stav dovolil, chodil teď prý po městě a leccos bylo jako před lety: "Před dvaadvaceti lety jsem vypadal dost podobně jako dneska – nosil jsem červené kalhoty, koženou bundu, jen jsem neměl tak dlouhé vlasy – tehdy jsem míval jen takovou drzou patku, dnes je mám po pás. A jen jsem vždycky přišel do metra, na Václavák nebo na Staroměstské náměstí, i kdyby tam bylo třeba dvě stě lidí, policajti zamířili okamžitě ke mně: ‚Dobrý den, váš občanský průkaz‘ nebo ‚Kontrola dokladů‘ – byl jsem zkrátka pro ně obzvlášť přitažlivej. A zřejmě mi to zůstalo."
Zase po vás chtěli doklady? "Představte si, že ano. Procházím se večer po centru, jdu pomalu, protože jsem po operaci – a za mnou parta policistů. Dlouho jsem si toho nevšímal. Pak jsem se prudce otočil a šel zpátky, oni se taky otočili a šli za mnou. Nakonec si dodali kuráže, zejména taková veliká statná policistka, která je vedla. Tak jako kdysi mě požádali o občanský průkaz, a jestli bych mohl jít s nimi. V podstatě mě sebrali, ani mi nechtěli říct důvod. Ptal jsem se pochopitelně proč. Nakonec mi řekli: ‚Víte, vy vypadáte jako jedna celostátně hledaná osoba.‘ Šli jsme k velké dodávce, jakási pojízdná Bartolomějská to byla. Tam mě dlouho drželi, prohledávali ty své materiály a nakonec zjistili, že je všechno v pořádku."
Jak se k vám chovali? "Byli milí, vlídní, to se určitě změnilo, i když já si myslím, že policajti se chovají k lidem tak, jak se lidi chovají k nim. Vlastně jsem s nimi neměl problém ani za komoušů, jsem spíš mírnej typ, aspoň navenek, na první pohled. Nakonec jsme si chvíli povídali, dokonce se mi svěřili, jak mají malé platy."
Ten, co neposílá děti do školy...
Jak to celé dopadlo?
"Pointa je taková, že jsem byl podobnej sám sobě. Že jsem té policajtce někoho připomínal. Tak jsem jí nakonec napověděl – no přece Dvorský, ten Parsifal – a jí to došlo: ‚Jó, takovej ten, co neposílá děti do školy…‘ No vidíte, říkám jim, kdybyste mě zatkli před rokem, tak byste měli úlovek a postup jistý, jenže teď už je to všechno v pořádku."
V České republice došlo ke změně právního rámce, který nyní ve větší míře umožňuje domácí výuku. "Takže my jsme tenhle postup se ženou tehdy vlastně prošlapávali. Tenkrát nás za to ale šikanovali – chtěli nás zavřít, odebrat nám děti, dát je do děcáku. Nešlo před tím neodejít. Bylo to strašný," hájí se vůdce sekty, který žije v posledních letech v belgickém Ostende.
Jak se k vám teď lidi chovají? "Jak tady chodím po Praze a leckdo mě poznává, pozoruji, že se jejich postoj ke mně úplně změnil, vypadá to, že nám fandí. Ale ostražitý jsem pořád, občas se najde někdo agresivní, zmanipulovaný sdělovacími prostředky, které do nás patnáct let jenom šily, útočily, vymýšlely si…"
Změnil jste se i vy sám? Je vám pětačtyřicet, pro muže je to věk nejvyšší aktivity… "Mně až někdy ve čtyřiačtyřiceti došlo, že už bych měl být dospělý, přemýšlet nad tím, čeho jsem dosáhl, i nad chybami, jaké jsem v životě udělal, a že je na čase začít nově nejen mentálně, ale i fyzicky – řekl jsem si, že je třeba dát se dohromady, protože těch posledních patnáct let se na nás hodně podepsalo. Proto také ty operace. Když to řeknu jednoduše: Do dnešních dob jsem byl hlavně přísnej na druhé a trochu jsem vynechával sebe, teď mi došlo, že bych to měl dělat obráceně, míň si všímat ostatních a víc se starat sám o sebe," zakončil své úvahy Jan Dvorský.
Chtěla jsem ještě aspoň vědět, jestli přiveze do Čech i svou velmi početnou rodinu (se svou partnerkou Lucií Dvorskou, dcerou zesnulé herečky Mileny Dvorské, má osm dětí). Prý ano..., ale čas ještě nenastal.
