Čtěte také |
Chtěl jsem do Anglie, vždyť to byl fotbalový ráj
"Měli jsme před válkou fotbalový klub, a když naši řekli, že pojedu do Anglie, hodně jsem se těšil. Nakonec to dopadlo jinak, už od čtrnácti jsem se tam musel postarat sám o sebe," vzpomíná Ben Abeles.
V rodině Bedřicha (později přijal jméno Benjamin) se mluvilo německy, on však chodil do české obecné školy. Židovské zvyky nedrželi a ani v obecné škole, kam Bedřich chodil, žádné židovské spolužáky neměl, to až později na gymnáziu.
"Jednou jsem se porval a vyhrál jsem, vzali mě na záda a volali mistr Palestina. A to jsem přitom neměl ani bar micvu. Rodiče mi v roce 1939 řekli, že pojedu Wintonovým vlakem do Anglie k paní Wolfové, což byla známá mého strýce."
Londýn brzy vyměnil za internát u Maidenheadu, nedaleko od místa, kde shodou okolností žije Nicholas Winton. "Když vypukla válka, školní budova sloužila jako provizorní ubikace pro vojáky. S jedním se Bedřich skamarádil a jeho rodina ho chtěla adoptovat. Jenže paní Wolfová byla proti. Nakonec Bedřich doplatil na oblíbené jídlo. "Na učení jsem moc nebyl a taky jsem měl průšvih, za který mě vyhodili. Bylo zakázané opustit školu, ale já tajně chodil do cukrárny a kupoval tam pro kamarády čokoládu. Přišlo se na to a musel jsem zpátky do Londýna. Našel jsem si místo jako umývač nádobí a pronajal si pokojík. Moc mě to bavilo, byl jsem sám za sebe," vysvětluje.
Na milost vzal nakonec i školu, po večerech se učil na maturitu. Pak se přihlásil ke královskému letectvu. S rodiči byl Benjamin v kontaktu až do roku 1941. Oni psali: máme se dobře. On pak: já taky. Jejich realita byla ale jiná. Že rodiče i sestra s manželem zemřeli, se dozvěděl až po válce. Krátce pak byl v Čechách, kde vystudoval fyziku. Žil v Palestině a pak 53 let v Americe. Nyní bydlí opět v Anglii a dělá něco pro ostatní. "Měl jsem vždy vztah k lidem, kteří jsou v nesnázích. Pomáhal jsem bezdomovcům a vedl španělskou konverzaci v centru pro seniory," vysvětluje.
Pletla jsem svetry pro britské námořníky
V rodině ve Strakonicích slavili před válkou Vánoce i chanuku. Ave městě podle slov Dagmar Šímové neměli žádné starosti s antisemity. "Ne, nic takového," vzpomíná na dobu, kdy vyrůstala ještě s rodiči.
Ti žádali o vízum do Ameriky, ale nevyšlo to. Chtěli alespoň poslat čtrnáctiletou Dagmar do Anglie k příbuzným. Strýce Jana Korbela znala dobře, s Josefem nebyla tolik v kontaktu. "Těšení skončilo celkem rychle, že plakala maminka, mě nepřekvapilo, na to jsem byla tak nějak zvyklá, ale tatínka ani dědu jsem v životě plakat neviděla. Říkala jsem si v duchu: proč? Vždyť jedu jen na chvíli," vzpomíná Dagmar.
Cesta do Anglie málem záhy skončila. Wintonův vlak zastavil v poslední protektorátní stanici, v Terezíně... Byla noc, vagony někdo zavřel, vojáci stáli s bajonety na peróně. Někdo zapomněl doklady v Praze a bylo třeba je přivézt. "Jeli jsme skoro čtyřicet hodin, polehávali jsme na dřevěných lavicích. Vždy jsme si dvě lehly, stočeny s hlavou na batůžku, a dvě se staraly o malou dívku, která tam s námi byla" vysvětluje Dagmar.
Čtěte také |
V roce 1941 Dagmar maturovala a strýčkové ji poslali do české školy v Anglii. Tam se koncem války dozvěděla, že její matka zemřela v Terezíně a že otec je prý naživu. Vrátila se zpátky do Čech. Až o rok později zjistila, že otec už nežije. "Když přijížděly transporty, chodila jsem na Starou Ruzyni, jela jsem tramvají na konečnou a pak hodinu pěšky. Mnozí z mých spolužáků z české školy v Anglii už neměli žádné příbuzné a nebyli plnoletí. Červený kříž je proto přidělil do cizích rodin, aby se o ně postaraly," vzpomíná Dagmar.
Nejdřív Angličani, koně, psi a pak až cizinci
"Vyrůstala jsem v Praze na Vinohradech. Žili jsme si dobře. Chodili jsme do cukrárny Šroubek na čokoládová hnízda s kaštanovým krémem a do Vídně jsme jezdili k babičce na husu," vzpomíná Zuzana Marešová.
Na podzim roku 1938 nastoupila Zuzana do první třídy. Ve školní lavici ale dlouho nezůstala. V červenci 1939 ji maminka vypravila na nádraží, kde byl Wintonův vlak. Ve zmatku se Zuzana ztratila, a když se objevila, seděla v kupé s dívkou, která měla na identifikačním štítku kolem krku stejné jméno. Lze se jen domnívat, jak se to stalo. "Těžko si to dovedu vysvětlit, ale s odstupem času si říkám, že rodiče byli schopní i zabít, aby své dítě dostali do vlaku," říká Zuzana.
Bohatá rodina, která se jí v Anglii ujala, představovala úplně jiný svět. "Uvažovali takhle: nejdřív jsou Angličani, pak koně, psi, služebnictvo a pak cizinci. Tak to prostě v jejich společenské vrstvě bylo. Byl tam cítit distanc. A proč si mě vzali k sobě? Tenkrát za války se říkalo, každý by měl něco udělat pro vlast, tak to prostě udělali, z pocitu povinnosti." Rodiče Zuzany, kteří měli štěstí, že nakonec také skončili v Anglii, přijeli dceru navštívit po půl roce jejího pobytu. "Už jsem s nimi neuměla mluvit, češtinu i němčinu jsem zapomněla. Malé dítě se prostě řeč naučí hrozně rychle a taky hrozně rychle zapomene," vysvětluje Zuzana. Po dvou letech v noblesním světě stříbrných podnosů a decentních úsměvů si Zuzanu vzali rodiče zpátky k sobě.
V roce 1944 Zuzanu poslali do internátní české školy, kde byla i řada jiných dětí z Wintonova vlaku. Po válce se Zuzana s rodiči vrátila do Prahy. "Lidé mi vyčítali: ‚My jsme trpěli a tys byla v Anglii.‘ Tohle jsem slýchala od úplně cizích lidí, kteří o mně nic nevěděli." Jen co se stačila rozkoukat, už se blížila další změna jménem komunismus, která by znamenala další problémy. Rodiče Zuzany chtěli odjet, dokud je čas, ale ona cítila, že už musí zůstat doma. Tak trochu natruc se v sedmnácti vdala.
Nicholas Winton udělal něco výjimečného a Zuzana se snažila být také nápomocná. Chtěla být dobrovolnicí v motolské nemocnici, ale zdraví jí to nedovolilo.
