Stará se o těla slavných sportovců a narovnává záda politikům. Musím znát pacientův příběh, říká Kolář

LN: Říkali vám rodiče, narovnej se?
Neustále. V té době jsme museli ve škole sedět s rukama za zády, držet lopatky u sebe, takže mi mamka zapichovala prst mezi lopatky a narovnávala mě.

LN: Děláte to teď svým dětem?
Ani ne. Už se naštěstí opouští ten sokolský způsob držení těla – lopatky k sobě, vystrč prsa a zastrč břicho. Důležité je naopak uvolnění, aby držení těla bylo spojené s co nejmenší aktivitou svalů, a tím i nízkou námahou. Významnou roli v držení těla má správný dechový stereotyp a v něm pak má zásadní roli bránice.

LN: Potřebujete znát příběh svého pacienta? Kdo je, jak žije?
Bez toho to nejde. Můj pacient žije v nějakých vztazích, sociálních podmínkách, které ovlivňují jeho duši – a tu není možné oddělovat od těla. Mnoho onemocnění pramení z psychosociálních vztahů. Problém, jako je rozpad rodiny nebo ztráta práce, může být příčinou biologického problému a opačně. Tuhle vazbu je nutné v medicíně neustále respektovat.

LN: Jaké své smysly používáte při terapii a pro určení diagnózy?
Téměř všechny. Pro můj obor stejně jako pro sport je důležitá dobrá úroveň gnostických motorických funkcí: Musím umět opticky rozlišit prostor – hmatem, citem. Musím umět rozlišit pohyb, polohu těla, mít odhad a podobně. Musím vnímat a dešifrovat informace, které vydávají naše smysly. Když teď spolu sedíme v tenisovém klubu, slyšíte, že dole pod námi na kurtu někdo hraje badminton, a jste schopná rozlišit, jestli hrají daleko, nebo blízko. Zároveň se díváte na mě, sledujete můj obličej, a periferně stále zaznamenáváte, že hrají. K tomu víte, že si podepíráte bradu rukou, což cítíte, cítíte také, jestli jste oblečená, a tak dále. To je takzvané senzorické vnímání – a jeho kvalita je důležitá jak pro náš obor, tak třeba i pro sport. 

Takový Jaromír Jágr – jeho vnímání v těchto oblastech je mnohonásobně větší než u nás nebo ostatních sportovců. Boris Becker zase vidí detail v periferním vidění daleko lépe než jiný tenista. Tyhle schopnosti jsou důkazově hůře prokazatelné, a proto unikají z medicíny. Medicína často nedostatečně vnímá tyto centrální funkce, i když jejich poruchy mají význam pro vznik některých traumat, degenerativních poruch a řady dalších ortopedických poruch, které vznikají chronickým přetěžováním.

LN: Jsou to nejvíc ruce, které potřebujete jako terapeut?
Ruce, ale hlavně oči. Velmi záleží na osobních předpokladech. Z české hennerovské neurologické školy vzešla řada profesorů, kteří se zabývali rehabilitační medicínou a byli světovými zakladateli tohoto oboru. Mezi ně patřili profesor Vojta, profesor Janda nebo profesor Lewit. Všichni přinesli medicíně velký pokrok, ale jejich techniky se lišily v závislosti na jejich nadání. Profesor Lewit měl vynikající palpaci, byl schopen – a také to trénoval – nahmatat pod papírem vlas. Ale už nebyl tolik schopný rozeznávat a vidět pohyb. Kdežto profesoři Vojta a Janda podřídili všechna vyšetřování svému geniálnímu pozorování. Vojta zvedl dítě a díval se, jak reaguje, a na základě toho diagnostikoval. Mojí předností je také spíš pozorování než hmat.

LN: Bez rukou se při rehabilitaci neobejdete...
Ano, ruce potřebuju, i schopnost je uvolnit a vnímat tkáň. Ať máme medicínu sebevyspělejší, ruku zatím nedokázal nahradit žádný přístroj. Oko a ruka budou pořád přesnější než cokoliv jiného.