Když na to nyní vzpomínám, nechce se mi věřit, že jsem s Karlem skoro dva roky bydlela. Přimkla jsem se k němu, byla jsem přesvědčená, že bez něj život nemá smysl.
Volba kurzu 28 korun za dolar se ukázala jako dobré rozhodnutí, říká porevoluční ministr Dlouhý |
Už odmalička jsem trpěla pocitem jakési – jak tomu říct – neukotvenosti v historii. Nikdo z rodiny mi nevyprávěl, co se dělo za války, v padesátých letech ani za sovětské invaze (pardon, bratrské pomoci) v srpnu 1968. To poslední se stalo pouhých dvanáct let předtím a já jsem se na ty dny matně pamatovala, bylo mi v té době pět. K mým vzpomínkám ale nikdo nepřiřadil historická fakta. Dávno jsem věděla, že poválečné dějiny, jak se je učíme na gymplu, jsou jen komunistická propaganda zasazená do rámce pečlivě překroucených historických faktů. Mí vrstevníci nevěděli o mnoho víc než já, i jejich znalosti byly útržkovité. Věděli jsme, že se o všem dočteme v knihách, co jsou „na indexu“ – zapovězené. Ale ty mi nikdo nepůjčil – poté, co u mě otec jednu našel a dramaticky ji roztrhal a spálil, „aby mě uchránil před nebezpečím“.
Dodnes se pamatuju na pocity zoufalství nad tím, že jsem se narodila příliš pozdě a propásla všechny historické události, které zformovaly dobu, ve které musím žít.
Karel byl u toho. A vždycky ve významné roli. V květnu 1945 bojoval na barikádách. V padesátých letech převáděl politické vězně na Západ. V osmašedesátém donesl „osvoboditelům“ basu kořalky a podařilo se mu otrávit metylalkoholem půl sovětské armády.
Sametové oslavy v cizině: galakoncert, módní přehlídka, muzikál o Havlovi či demonstrace |
Věřte tomu, nebo ne, já mu to žrala skoro dva roky. Tak moc jsem toužila vědět, co bylo dřív.
Tohle se událo skoro před čtyřiceti lety. Teď, když je sametovce třicet a každý Čech pod šedesát strávil nejméně půl života ve svobodné zemi, se události roku 1989 propadají hloub a hloub do minulosti. A spousta dnešních mladých o nějaké sametovce, natož o totalitním zřízení, které jí předcházelo, snad vůbec nechce slyšet. Některým starším se to nelíbí. Já ale v nezájmu mladých o vlastní historii nevidím jenom negativní věc. Znamená to, že nemají pocit, že se „narodili moc pozdě“ a ty nejdůležitější dějinné události jim unikly. A to je jistě dobře.
