Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Lidé

PEKÁRKOVÁ: Ticho vás dnes přijde draho

ilustrační snímek

ilustrační snímek foto: Miroslav Petr, Lidové noviny

PRAHA - Zavítala jsem po čase do své oblíbené hospůdky. Pivo je tam dobré, číšníci a číšnice milí. Můžete si najít místo někde v koutku, něco si ťukat do počítače – a všichni vás nechají na pokoji. Nikdo z obsluhy nestojí nad vámi a nevyčkává, až odložíte na stůl půllitr, ze dvou třetin vypitý, aby ho vmžiku zdvihl a vyšplíchl vám zbytek piva na stehno, takže se už nemůžete ohradit, že je v něm ještě pár loků. Nikdo se vás každých třicet vteřin znechuceně neptá, jestli „je všechno v pořádku“. Prostě hospoda, jak se patří.
  5:00

Navíc v hospůdce bývalo ticho. Jistě, lokálem se linulo velebné šumění čepovaného piva, jak pěnivě stékalo do sklenic, cvakala tam pípa, zvonily talíře, na linoleu se rozléhaly kroky číšnic a číšníků a z kuchyně se linulo syčení opékaných steaků a bublání hrnců s gulášem. Hosté se mezi sebou bavili, a vůbec ne tlumenými hlasy. Ale to všechno byly pro moje uši příjemné zvuky a nerušily, naopak: pomáhaly mi v soustředění.

PEKÁRKOVÁ: Co bylo dřív

Tentokrát ale hospodou otřásal podivně sjednocující rytmus muziky, vyhrávané tak hlasitě, až repráky pukaly a hostům vibrovaly prsní kosti. Nebyl to hip hop ani makedonský rap, byl to „uklidňující“ mix letitých evergreenů. Nejspíš ho vybrali speciálně pro hosty starších ročníků, v naději, že jim muzika jejich mládí udělá dobře na duši. Přehrávali ji ovšem asi tak tisíckrát hlasitěji, než by bylo záhodno. Personál hospůdky byl mladý – a mladí lidé jsou dnes zvyklí, že jejich životy otřásá permanentní hlasitá muzika.

Jasně že jsem se neodvážila zeptat, jestli by se ty písničky nedaly, ehm, o poznání ztlumit. Nebyla jsem v lokálu sama a zdálo se, že ostatní ten randál lépe snášejí, sedí a natřásají se do rytmu anebo si křičí do uší kratičké, snadno srozumitelné věty. A tak jsem obklopená hlasitými zvuky jen tiše trpěla.

A – pokud se v tomhle randálu vůbec dalo myslet – myslela jsem na časy Fráni Šrámka, na dobu před reproduktorem, před magnetofonem, před gramofonem na kliku. Dobu, kdy se osamělí chodci nechávali unést jemným, hladivým zvukem houslí, jenž se za nocí linul z okna otevřeného do rozvoněného podletí. Dobu, kdy každý, kdo si chtěl užít muziky, musel si ji sám zahrát, případně zaplatit hudebníkům. Tenkrát muzika bývala drahá a vzácná.

Dnes je to přesně naopak. Rytmickými, ač ne vždy melodickými zvuky je zamořený celý svět. Utéct není kam.

Ale ticho si můžete koupit. V podobě fantasticky promakaných sluchátek, která veškeré zvuky, co si nepřejeme slyšet, dokonale vyruší. Bohužel jsou zatraceně drahá.

Témata: Fráňa Šrámek

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...