Evžen Sokolovský (1925–1998) si tenhle malér nadrobil sám. Byla to jeho volba, věděl, co dělá a k čemu se propůjčuje. Mnozí o něm říkají, že byl cynický. Cynismus ale také byla jeho maska, za kterou ukrýval výčitky nad rozhodnutím, o němž věděl, že není dobré. Především byl fanatikem práce. Nedokázal by se jí vzdát a přijmout úděl člověka, který odmítá sloužit nemravnému režimu a je za to perzekvován. Nesnesl myšlenku, že by se musel omezovat.
Bylo by nadmíru zajímavé sledovat, jak se Sokolovský bránil spadnout do maléru s Československou televizí. Z Brna odešel v roce 1967 do pražského Národního divadla, kde v následujících letech uvedl například Babelův Západ slunce či Uhdeho Děvku z města Théby. V té době byl i režisérem Divadla E. F. Buriana a i zde nastudoval tituly, které měly přímo návaznost na jeho brněnské působení – Claudelovo Zvěstování Panně Marii, Marlowovův Život Eduarda II. v Brechtově úpravě, Majakovského Oblak v kalhotách. A to ještě po sovětské invazi, do roku 1971, kdy těmto hrám zvonil umíráček.
Hulákající režisér
Ke stálé spolupráci s televizí se Sokolovský uvázal až v roce 1976. Část Sokolovského brněnských souputníků i spolutvůrců jeho osmileté éry v tehdejším Státním divadle Brno (1959–1967) se od něj za normalizace odtáhla. Ne všichni, mnozí na něj stále vzpomínají s láskou i se snaží zjistit, co jej zavedlo do služby normalizátorů.
Ludvík Kundera ve svých pamětech píše, že se seznámili už v roce 1945. „Z nesčetných zkoušek jsem poznal Sokolovského jako takzvaného řvoucího, hulákajícího režiséra, oplývajícího však neodolatelným humorem. Navíc jsem nepoznal režiséra, který dokázal s takovým sebesarkasmem hanobit vlastní práci.“ Kundera zmiňuje posléze i Sokolovského práci na seriálech, píše, že vysvětlení, proč je točil, bylo nesrozumitelně složité. Co točíš, ptával se prý. Ale, zas nějakou sračku, odpovídal Sokolovský. „V nejtěžších stagnačních letech mi svým jménem kryl dvě a natočil tři televizní hry,“ uzavírá Kundera, který tehdy vůbec nesměl publikovat.
Manifestace víry
Pašije čili Kopeckého rekonstrukci české lidové hry Komedie o umučení a zmrtvýchvstání Spasitele a Pána našeho Ježíše Krista nastudoval Sokolovský v Mahenově činohře v roce 1966 a inscenace se proměnila ve famózní manifestaci léta zašlapávané víry. A také jasně demonstrovala odpor proti režimu. Pamětníci dodnes vzpomínají, že se hrálo od reprízy k repríze, stále se čekal zákaz.
Sokolovský se svým týmem v Brně vytvořil program antiiluzivního divadla a brzo došel k výrazně politickému zaměření. Jeho režijní poetiku charakterizovala košatá fantazie a výbušný temperament, textů se zmocňoval razantně. Režíroval Brechta (Kavkazský křídový kruh, Dobrý člověk ze Sečuánu), u nějž také krátce pobýval, a dramatiku, která měla k takovému typu divadla blízko – původní české hry, klasiku.
Už v Brně Sokolovský učil na JAMU a byl pedagogem generační skupiny, která založila Husu na provázku. Hradil, Scherhaufer, Tálská či Pospíšil byli jeho žáci a nezapomněli na něj. Zdeněk Pospíšil, když se vrátil z emigrace, byl jediný, kdo někdejšímu učiteli podal pomocnou ruku. Ujal se tehdy ředitelování Hudebního divadla Karlín a Sokolovskému, který musel odejít z DAMU, nabídl místo dramaturga. Sokolovský v operetě, to je námět na absurdní hru, ale Pospíšilovo gesto mu hodně pomohlo. Do seriálů často obsazoval i své žáky, nejinak tomu bylo i v seriálu z vojenského prostředí Chlapci a chlapi. Málokdy si stěžoval na nevděk, když, tak komentoval podobné věci se zábavnou sebeironií. „Celý ročník herectví přede mnou klečel, aby byl do této slátaniny obsazen, za odměnu totiž nemuseli na vojnu,“ říkával.
Jistě že neměl točit Muže na radnici, Okres na severu, Gottwalda a jiné. Velice si zadal. Věděl to a přijímal opovržení stoicky. Možná to bude znít až absurdně, ale i toho Gottwalda nabídl Jiřímu Štěpničkovi, aby mu pomohl vylepšit pošramocený kádrový profil. Způsobil mu stejně jako sobě trauma na celý život.