Než gymnastky nabraly směr Londýn, musely projít dvouletým výběrovým řízením, který vedla náčelnice Československé obce sokolské Marie Provazníková. „Zprvu nás bylo sto dvacet šest, během té doby jsme absolvovaly množství soustředění a závodů. Vyřazovací závody, to byla metla, ale zacvičit se muselo, jinak to nešlo. Nicméně nevzpomínám si, že by mezi námi byla rivalita, postupně se z nás stávaly kamarádky,“ vzpomněla v dokumentu České televize Zlato pro Elišku Marie Ďurovičová Kovářová, členka družstva, které se pak v Londýně ozdobilo zlatými medailemi.
Jedna z největších nadějí
Kde se vzala Eliška Misáková? Patřila k největším nadějím gymnastického týmu, z něhož si ústrky z her v Berlíně 1936, kde rozhodčí stranili domácím závodnicím a československému kolektivu přiřkli „jen“ stříbrné medaile, pamatovala pouze vedoucí Vlasta Děkanová a také nejstarší členka Zdena Veřmiřovská. Eliška Misáková vyrůstala ve Vyškově v rodině železničního výpravčího, byla nejstarší ze tří sester. Společně se sestrou Miloslavou cvičila ve vyškovském Sokole.
Eliška Misáková*12. října 1926 v Kojeticích u Třebíče †14. srpna 1948 v Londýně Gymnastka, členka Sokola, která při olympijských hrách v roce 1948 onemocněla dětskou obrnou, zemřela v londýnské nemocnici a o vítězství svých kolegyň se už nedozvěděla. Zatímco Mezinárodní olympijský výbor jí udělil zlatou medaili in memoriam, komunistický režim její příběh dlouho utajoval. |
„Obě starší sestry postupně našly uplatnění v Praze, a Eliška je následovala po smrti rodičů v roce 1947. Tam společně se sestrou přešly do vinohradského Sokola a obě se kvalifikovaly do družstva Československé obce sokolské, jež se připravovalo na olympijské hr v Londýně,“ uvádí autor brožury Jsem z Vyškova, kterou vydala vyškovská radnice. A právě v metropoli na Temži se začal odvíjet smutný příběh, který zúžil radost ze zlatého úspěchu gymnastek na minimum.
„S Eliškou jsem se víc poznala asi rok před olympiádou, zdobila ji pracovitost, píle a houževnatost,“ vybavuje si členka vítězného týmu Věra Růžičková, jedna z posledních tří žijících tehdejších gymnastek. „Do Londýna jsme letěly plné očekávání, od vedoucí týmu Vlasty Děkanové, bývalé mistryně světa, jsme vyzvídaly, jak to na mezinárodních závodech ve světě vlastně chodí,“ dodává.
POHNUTÉ OSUDY: Srpen '68 a '69. Vrazi dívek se nenašli, střílel Sovět a esenbák |
Na Londýn a olympijskou atmosféru nikdy nezapomene. „Byl to pro nás obrovský zážitek. Poprvé v životě jsme letěly letadlem, Londýn ještě nesl zřetelné stopy po bombardování, přesto byla atmosféra velkého sportovního svátku úžasná. První dojmy byly, že šlo o Hry radosti, po válce se nám všechno zdálo krásné. Němci a Japonci měli olympiádu zakázanou, zastoupení ještě neměl ani tehdejší Sovětský svaz. Velkým zážitkem bylo potkat se s Američany, černochy nebo Indy, vidět poprvé pomeranče a čokoládu,“ vzpomíná. Olympijská vesnice tehdy neexistovala. „Bydlely jsme na vysokoškolských kolejích, měly jsme volné jízdenky na autobusy a metro,“ líčí Růžičková.
Nyní čtyřiaosmdesátiletá dáma byla původně nominovaná do olympijského družstva jako devátá gymnastka čili náhradnice. Nejmladší ze všech, byť jako jediná byla už tehdy vdaná.
Gymnastické soutěže byly na programu až v závěru her, proto sokolští gymnasté a gymnastky přiletěli až v jejich polovině.
Diagnóza: dětská obrna
„Už v letadle bylo Elišce špatně, mysleli jsme, že má příznaky chřipky,“ vzpomíná Růžičková na počátek tragédie, na jejímž konci byla smrt jedenadvacetileté gymnastky. V Londýně se však její zdravotní stav zhoršoval, během týdne se přidaly bolesti hlavy a horečky, takže byla povolána Růžičková.
POHNUTÉ OSUDY: Editu a Hanu zachránila cesta do Dánska před smrtí |
Misákovou hospitalizovali v nemocnici v Northwoodu. Odtud byla vzápětí převezena na infekční oddělení nemocnice v Uxbridge, kde lékaři diagnostikovali dětskou obrnu. Lékař výpravy Zdeněk Hornof, který onemocnění sám prodělal, jí poskytl svou krev – odborníci se domnívali, že právě taková krev bude mít protilátky a pomůže. Marně. Elišku Misákovou navštívily kamarádky z družstva, ale mohly se na ni dívat jen přes sklo.
Ležela sevřena v železných plících. Nemohla mluvit, ochrnuly jí ruce, druhý den nohy. „A přidělili nám zdravotní sestru, která všem denně měřila teplotu. Působilo to velmi depresivně,“ vypráví Růžičková. Dívky a mladé ženy dostaly strach nejen o kamarádku, ale podvědomě také každá sama o sebe.
V takové atmosféře nastupovaly československé gymnastky k olympijské soutěži, kterou pořadatelé museli kvůli počasí přesunout z otevřeného stadionu ve Wembley pod střechu Empress Hall v Kensingtonu. A družstvo triumfovalo.
„Při cvičení jsme se snažily soustředit se na výkon, ale předtím jsme si řekly, že musíme bojovat. Nejen za sebe, ale hlavně za Elišku,“ líčí Růžičková. „Ale ona, bohužel, v té době už ani nevěděla, že závodíme. Těsně po závodě jsme se dozvěděly, že Eliška zemřela. Dekorovali nás medailemi, a my jsme plakaly. Diváci si přitom mysleli, že jde o slzy štěstí...“ Zátopková: Výprava to prožívala velmi silně Marie Ďurovičová-Kovářová přiblížila, že smutná zpráva dorazila do Empress Hall ještě během soutěží.
POHNUTÉ OSUDY: Eva Holubová zapíjela deprese. Pomohla si, protože sama chtěla |
„V jednu chvíli vyvolali pořadatelé naši náčelnici Marii Provazníkovou. Šla ke vstupu do haly, brzy se vrátila a všimla jsem si, jak je rozrušená. Nikomu nic neřekla, ani Eliščině sestře Slávce, protože do konce chyběly ještě asi dvě disciplíny. Jen jsme ale skončily, tak popadla Slávku a jely do nemocnice. Čekaly jsme na vyhlášení vítězů a pak nám to Marie řekla: Eliška zemřela ještě v průběhu závodu...“
Jak vnímali truchlivou událost ostatní členové výpravy? „My atletky jsme bydlely jinde než gymnastky, nicméně o Elišce jsme se dozvěděly už druhý nebo třetí den, co obrna propukla. Velmi silně to prožívala celá výprava, když nepočítám různá ‚ouška‘, která tam už s námi po únoru cestovala,“ pokyvuje hlavou legendární oštěpařka Dana Zátopková.
Velkou radost z vítězství gymnastek zkalil hluboký zármutek. A nic nemohla napravit ani skutečnost, že Mezinárodní olympijský výbor udělil Elišce Misákové zlatou medaili in memoriam. Jako prvnímu a dosud jedinému sportovci v historii.
