Dohady o tom, zda Jan Masaryk spáchal 10. března 1948 sebevraždu, nebo byl zavražděn a kým, probíhají již více než šedesát let. Zastánci jedné či druhé verze snášejí pro a proti a jednoznačný důkaz je stále v nedohlednu. Za kulisami této veřejné půtky se trochu ztrácí mimořádně komplikovaná historická postava Jana Masaryka. Pro většinu lidí je zploštěn do bodrého vypravěče vtipů, ministra zahraničí, který málo dbal diplomatické etikety, a lidového rétora.
Byl Jan Masaryk zavražděn? Nová kniha historiků hledá odpovědi |
Skutečnost ovšem byla trochu jiná. Jan Masaryk se narodil 14. září 1886 jako třetí dítě profesora pražské filozofické fakulty Tomáše Masaryka a jeho ženy Charlotty Garrigue. Měl o sedm let starší sestru Alici a o šest let staršího bratra Herberta. Když mu bylo pět, narodila se mu ještě sestra Olga. Obvyklá věta z životopisů o tom, že rodinné prostředí ovlivnilo hrdinu na celý život, není v případě Jana Masaryka – a ostatně ani jeho sourozenců – jen obvyklé klišé. Jan byl svými rodiči a prostředím, v němž žil, výrazně determinován. A ne vždy k dobrému. Začneme dědictvím genetickým.
Kromě hudebního talentu zdědil Jan po matce také dispozice k psychické labilitě. Nebyl v tom sám. Také jeho sourozenci museli během svého života vyhledávat odbornou psychiatrickou pomoc. Všichni sourozenci Masarykovi měli také značné problémy v partnerských vztazích: Alice se po neopětované lásce k svému lékaři rozhodla zůstat celý život single. Herbert si vzal vdovu po svém příteli, ale po krátké době se s ní rozvedl. Olga se rozvedla po ročním manželství s pražským právníkem, a nakonec si vzala svého psychiatra. Jan se po nevydařeném manželství s dcerou amerického multimilionáře, filantropa a rodinného mecenáše Masarykových Charlese Cranea těšil pověsti playboye.
V rodině Pastýře
Masarykova rodina se výrazně vymykala, a to nejen tím, že Charlotta byla Američanka, v Praze 80. a 90. let 19. století něco nevídaného. Matka na děti přenášela svou bezmeznou lásku, ale zároveň také svůj komplikovaný vztah k náboženství. Původně byla unitářka, v Praze přestoupila ke kalvinistům a později vystoupila z církve zcela, což však v jejím případě nikterak neznamenalo, že by přestala věřit v Boha. Bůh byl u Masaryků časté téma diskusí, náboženskými problémy byly však více poznamenány dcery: Alice měla blízko k puritánství prvních kalvinistů a Olga zase propadla sektě Christian Science. Otec a vztah k němu byl pro Jana Masaryka celoživotním zdrojem traumat.
POHNUTÉ OSUDY: ‚Mstitelé Milady Horákové‘. Sabotáže, krádeže a vražda |
Přestože Tomáš G. Masaryk se v řadě ohledů vymykal dobovým patriarchálním stereotypům – například se staral o malé děti, vozil je venku v kočárku, přebaloval nebo houpal v pracovně na velkých slovnících, což bylo ve své době asi tak výstřední, jako když si dnes někteří otcové připínají umělá prsa a z nich dávají dětem pít –, v rodině byl autoritou, s níž se nediskutovalo. Jeho politické, univerzitní a veřejné aktivity byly tak široké, že na děti neměl příliš mnoho času. Navíc Masarykovy veřejné boje, nejprve o rukopisy a poté o Hilsnera, profesora – a zprostředkovaně i jeho rodinu – v české společnosti izolovaly.
„Každý se ho rád zbavil“
Příznivců měl Pastýř, jak se Masarykovi přezdívalo, vždy jen hrstku, zato odpůrců byly celé šiky. A ty se v případě hilsneriády neváhaly uchylovat k násilí, které bylo zaměřeno na celou rodinu: demonstranti u Masaryků vytloukli okna a Jana musel jeden čas do školy doprovázet starší bratr, aby nebyl bit od svých vrstevníků. Jan Masaryk, na obecné škole celkem dobrý žák, začal na malostranské reálce revoltovat proti otcově autoritě tím nejobvyklejším způsobem: přestal se učit a začal žít bohémských životem.
Situace se nezlepšila, ani když ho rodiče přehlásili na elitní akademické gymnázium. Několikrát byl nucen skládat reparát, opakoval ročník a nakonec nedokázal složit maturitní zkoušku. Rodiče, zřejmě tedy spíše otec, se rozhodli situaci dvacetiletého nezvladatelného potomka řešit radikálně: zaplatili mu cestu do Ameriky, kde měla nezbytnost naučit chlapce samostatnosti i slušnému chování.
POHNUTÉ OSUDY: Miláčka žen Jiřího Grossmana odvážela sanitka rovnou z divadla |
Terapie se v případě mladého Jana míjela účinkem: nedokázal si sám najít jinou práci než místo poslíčka, které mu k obživě nestačilo. Bombardoval proto matku prosbami o peníze a ta mu je za otcovými zády posílala. Postupně se o Jana staraly také její americké sestry: nejprve jím byly vždy nadšené, postupně je ale znechutil nedostatky svého charakteru. Choval se jako dítě, nebyl se o sebe schopen postarat, půjčoval si od cizích lidí peníze, které nesplácel, lhal a vůbec vedl nepříliš ctnostný život. Zřejmě na radu příbuzných se Jan na počátku roku 1907 obrátil s žádostí o práci na otcova přítele, průmyslníka Charlese Cranea.
Ten se s ním sešel a dal mu doporučující dopis pro manažery své továrny v Bridgeportu, přímořském městě ve státě Connecticut asi sto kilometrů od New Yorku. V Craneově továrně pracoval Jan Masaryk skoro šest let na různých dělnických a drobných úřednických postech. Nebýt toho, že nad ním držel ochrannou ruku majitel, po několika měsících by byl jistě vyhozen. Závěrečný posudek firmy vyznívá drtivě: „Po dobu svého zaměstnání u této společnosti byl přemisťován z jednoho oddělení do druhého, nikde nebyl užitečný a každý se ho rád zbavil.“
Jan Masaryk a jeho přítel, velvyslanec USA v Československu Laurence Steinhardt
Na podzim 1912 již míra excentričnosti jeho chování zřejmě přesáhla všechny meze, a tak byl se souhlasem příbuzných umístěn do Zvláštní školy pro slabomyslná děvčata a chlapce, tedy de facto psychiatrické léčebny, ve Vinelandu ve státě New Jersey. Zde mu byla diagnostikována lehčí forma schizofrenie. V ústavu pobyl Jan rok a poté nezbylo jeho rodičům nic jiného než odvézt ho domů do Evropy.
POHNUTÉ OSUDY: Boris Rösner - bard přesvědčený, že ‚herec musí na jevišti chcípnout‘ |
Do Prahy se Jan vrátil na počátku roku 1914. Co dělal do vypuknutí války, není známo, poté však byl rychle odvelen k 8. vozatajskému praporu u 34. pěší divize. Jeho otec se zhruba ve stejné době rozhodl, že se nevrátí z ciziny a zahájí odboj proti rakouské monarchii. S sebou vzal jen dceru Olgu, ostatní zůstali doma a značně jim to zkomplikovalo život. Herbert Masaryk zemřel v polovině března 1915 na tyfus, Alice byla na podzim téhož roku zatčena a skoro deset měsíců vězněna a Charlotta se dostala do vážných existenčních a zdravotních problémů.
Janovi však otcova velezrádná činnost paradoxně možná zachránila život, protože jako nespolehlivý musel sloužit v zázemí, aby nemohl přeběhnout k nepříteli. Pádem rakouské monarchie a vznikem Československa se Janova společenská situace diametrálně změnila. Stal se jediným synem zbožňovaného prezidenta, tedy člověkem, kterého si všichni začali předcházet. Jeho letitý komplex z otce, z toho, že nikdy nebude v žádné disciplíně tak dobrý jako on, se tím ovšem jen prohloubil. Otec navíc rozhodlio jeho další kariéře: „Ode dneška se považuj za diplomata,“ řekl mu někdy na počátku roku 1919.
Diplomatická kariéra
Nebýt otce prezidenta, Jan Masaryk by se diplomatem nikdy nestal. Pro úspěšné zvládnutí tohoto povolání měl některé vlohy, jiné mu však scházely. Díky dlouhému pobytu v Americe a matce Američance byl v podstatě bilingvní. Uměl také německy a na vojně se naučil slušně polsky a maďarsky (diplomatickým jazykem číslo jedna v té době ale byla stále francouzština, kterou Masaryk neovládal, což ho dost handicapovalo: celou svou diplomatickou kariéru tak sloužil pouze v anglosaských zemích).
Byl společenský, lehce navazoval kontakty, partnery dokázal oslnit svým šarmem, spatra pronášel výborné projevy. Zápory však byly také nepřehlédnutelné: Jan Masaryk neměl naprosto žádný smysl pro úřední nebo jakoukoliv jinou systematickou práci, vystupoval vždy jako solitér a periodicky upadal do depresí či melancholií, což mu znemožňovalo pracovat. Vést úřad za něj proto vždy museli jiní.
Skutečný Velký útěk bez Hollywoodu. Arnošta Valentu zastřelilo gestapo |
K 1. březnu 1919 byl Masaryk jmenován ministerským tajemníkem. Po krátkém pobytu na mírové konferenci v Paříži zamířil na československé vyslanectví ve Washingtonu, kde pobyl necelý rok. Na konci roku 1920 byl přidělen do Londýna, v dalších letech až do smrti matky v květnu 1923 však trávil možná více času v Praze než v britské metropoli. V roce 1925 se stal v Londýně vyslancem a na místě zůstal celých třináct let, což je v diplomacii neobvyklé a opět se to dá vysvětlit nejlépe Janovým vztahem k hlavě státu (Masaryk ovšem nebyl úplnou výjimkou, například Štefan Osuský byl vyslancem v Paříži nepřetržitě od roku 1921 do roku 1939). V prosinci 1924 se Jan Masaryk po čtyřleté známosti oženil s dcerou Charlese Cranea Frances, která se kvůli němu rozvedla s otcem svých tří synů. Její rodina přijala ženicha dost rezervovaně. Manželství zůstalo bezdětné (Frances v roce 1925 potratila) a trvalo jen pět let.
Důvodem rozpadu byl odlišný životní styl – Frances trávila život na cestách po světě – a zřejmě také Masarykovy psychické problémy: své ženě prý v opilosti opakovaně vyhrožoval tím, že zabije ji i sebe. Masarykova diplomatická kariéra skončila fiaskem – Mnichovem. Obviňovat ho z toho, že Británie nešla za Československo do války, by bylo absurdní, měl však jistě svůj díl viny na tom, že v roce 1938 měla česká věc v Londýně tak málo zastánců. Československé vyslanectví v Londýně nedokázalo čelit německé a maďarské propagandě a vyslanec neměl téměř žádné styky s konzervativními britskými vrstvami, které byly pro zahraničí politiku rozhodující. „Nebylo pochyb o tom, že vyslanec je roztomilý člověk, vtipný společník a nedostižný entertainer: zároveň však nepatřil k lidem, kteří jsou vyhledáváni pro vážné rozhovory,“ píší Masarykovi životopisci Pavel Kosatík a Michal Kolář.
Život za vás dám
Jan Masaryk ke svému životu potřeboval silnou osobnost, k níž by se přimknul. Po smrti otce ji začal hrát jeho nástupce v prezidentském křesle – Edvard Beneš. Vztah se upevnil za války. Hana Benešová si 16. března 1939, tedy den po zabrání českých zemí nacistickým Německem, do diáře poznamenala vyznání, které se jejímu muži dostalo u večeře od Jana Masaryka: „Život za vás dám. Já vás miluju, jako svýho tátu vás miluju.“ Večeře se uskutečnila v Chicagu, kde Beneše i Masaryka, oba jako soukromníky, zastihla zpráva o německém vpádu. Pro oba tím začalo období hektické práce a boje za obnovu Československa. V roce 1940 se Jan Masaryk stal ministrem zahraničí exilové vlády.
Tak jako dříve na vyslanectví za něj úřední činnost vykonávali jiní, tentokrát zejména státní tajemník Hubert Ripka. Masarykova síla byla v propagaci. Díky československému vysílání BBC se stal proslulým ve své vlasti: jeho projevy, v nichž neváhal sáhnout k vulgarismům nebo obhroublostem, se staly až legendárními. Velkou propagační činnost vyvíjel Masaryk také v Americe, kde se ale také řadu měsíců léčil v nervových sanatoriích. Masaryk nebyl tvůrcem, ale pouhým vykonavatelem zahraničněpolitické koncepce, kterou narýsoval Edvard Beneš. Vycházela ze zkušenosti z Mnichova a hlavního spojence spatřovala v Sovětském svazu. Beneš se domníval – jak se ukázalo, mylně –, že pokud zahraniční politiku dobrovolně podřídí Stalinovu Rusku, ponechá kremelský diktátor Československu volnou ruku ve vnitřní politice.
Masaryk jako „Američan“ měl s příklonem k východní velmoci zpočátku problém: nedoprovázel například Edvarda Beneše na historické cestě do Moskvy v prosinci 1943. Aby si udržel místo ministra zahraničí i v takzvané košické vládě, učinil na konci války obrat o 180 stupňů. V klíčovém rozhovoru s Klementem Gottwaldem 21. března 1945 reagoval na slova vůdce komunistů, že „teď musíme zahraniční politiku naprosto a bez výhrad přizpůsobit politice sovětské“ slovy, že to chápe, je o tom hluboce přesvědčen, protože „nejužší spolupráce zahraničněpolitická se Sověty musí se stát naším nezměnitelným základním kamenem pro budoucnost“.
POHNUTÉ OSUDY: Herec Svojtka byl mužem dvou tváří, jeho život skončil pod tramvají |
Masarykovo účinkování ve vládě v letech 1945 až 1948 je dobrým dokladem toho, že popularita – byl nejpopulárnějším ministrem – nemusí jít ruku v ruce s obsahem politiky. Masaryk se choval slabošsky, vyhýbal se konfliktům, záměrně nehlasoval v důležitých politických kauzách. Své ministerstvo neřídil, to činil jeho komunistický zástupce Vladimír Clementis ve funkci státního tajemníka. Na domácím i zahraničním fóru mátl Masaryk svými projevy posluchače. Jeho za války získaný kredit na Západě rychle upadal, když se ukázalo, že hraje roli trojského koně Sovětů. Stalinovým pohůnkem se stal dávno předtím, než sovětský diktátor pronesl své „nět“ na úmysl československé vlády účastnit se mezinárodní konference o Marshallově plánu.
Poslední dějství tragédie
Masarykovo chování v krizi roku 1948 je největší skvrnou na jeho životopisu. Fakta jsou známá: když podali ministři tří demokratických stran v pátek 20. února demisi, informovali o svém rozhodnutí Jana Masaryka, přesvědčeni o tom, že se k nim musí přidat. Masaryk, který se stal příslovečným jazýčkem na vahách, protože bez něj reprezentovali demisionující ministři jen menšinu vlády, však neunesl tíhu zodpovědnosti. O věci se šel poradit s Edvardem Benešem, ten mu ale řekl, že se musí rozhodnout sám. Masaryk se rozhodl setrvat ve vládě, která vznikla komunistickým pučem, čímž pomohl vytvořit zdání, že je legitimní. Vysvětlit motivy Masarykova jednání lze pouze hypoteticky. Jeho intimní přítelkyně, americká spisovatelka Marcia Devenportová, napsala, že Janova demise „vůbec nepřicházela v úvahu“, protože se „jako jediný nestraník ve vládě nemohl postavit na stranu žádné ze stran“.
To je ale nesmysl: formálním nestraníkem byl i ministr obrany Ludvík Svoboda a Masaryk byl ministrem počítaným k demokratickým stranám. Když jeho kolega ve vládě Prokop Drtina ve svých pamětech píše, že Masarykova povinnost podat demisi byla „nejen politická, morální a ideová“, ale také „koaliční a smluvní“, má určitě pravdu. Proč to tedy Jan Masaryk neudělal? Pravděpodobně se jej dotklo, že nebyl o věci informován předem. Odstupující ministři ale dobře věděli, proč ho k poradám o politickém postupu nepozvali: o Masarykovi bylo známo, že vše, co ví, hned prozradí Klementu Gottwaldovi.
POHNUTÉ OSUDY: Narodil se v Moskvě. ‚Kolja‘ zahynul jako první český voják v Afghánistánu |
Masaryk mohl mít vážné výhrady k celé demisi, která se ze zpětného pohledu jeví jako mimořádná hloupost. Byla-li už ale podána, měl se solidarizovat, protože mu muselo být jasné, oč v zemi jde. To, že se ve dnech krize jako obvykle ve vypjatých časech „hodil marod“, mohlo mít i další vysvětlení: Masaryk v sobě živil ambici, že se po těžce nemocném Edvardu Benešovi stane prezidentem. Tím by se konečně alespoň v něčem vyrovnal otci. Vystoupit z rozjetého vlaku, který řídil Gottwald, by však takovou šanci zcela zhatilo. Masarykovi příznivci věc vysvětlovali tím, že dal otci slib, že nikdy neopustí Edvarda Beneše. Ten ovšem po Masarykovi setrvání ve funkci nežádal a rozhodnutí ponechával na něm.
Pohled na Jana Masaryka ve dvou týdnech od dokonání komunistického převratu do jeho smrti je truchlivý. Syn velkého demokrata přihlíží parádám Lidových milicí, pronáší věty jako „s touto vládou si rád zavládnu“ nebo „vždy jsem šel s lidem“ a na svém ministerstvu podepisuje výpovědi všem, na něž ukážou komunistické akční výbory prstem. Často jde o jeho blízké spolupracovníky, kteří mu oddaně sloužili, dokonce i o příbuzné (vyhodil manžela své sestřenice Jaroslava Lípu).
Otevřená Masarykova rakev
Mezi svými blízkými šíří protichůdné zprávy: snoubenku Marcii Devenportovou posílá do Londýna s tím, že za ní za pár dní přijede a vezmou se. Před jinými mluví o sebevraždě. Představa, že svou okázalou kolaborací s komunisty zakrýval přípravy na odchod ze země, nezní moc věrohodně. Spíše máme před sebou totálně zmateného muže, slabocha, který ztratil svou oporu a jistotu, osobu zmítanou protikladnými pocity a ambicemi, dědice velkého jména deprimovaného tím, že „tata“ by určitě jednal jinak a že v zahraničí je považován za zrádce demokracie.
Americký velvyslanec v Praze Laurence Steinhardt, povoláním právník, o smrti Jana Masaryka v noci z 9. na 10. března 1948 napsal: „Lze seřadit všechna fakta tak, aby odpovídala jak sebevraždě, tak vraždě, a můžete z toho pokaždé udělat jasný případ.“ Ať tak či onak, pro Jana Masaryka byla smrt vysvobozením.
