O pět set metrů dál se v jednom z bytů schylovalo ve stejnou dobu k obědu, když náhle zazvonil telefon.
„Táto?“ „Synku...“ ozval se ze sluchátka zdrcený hlas. „Tvůj bratr leží mrtvý před naším barákem.“ Najednou ticho. Tma před očima a šok.
Marek Bílek se právě dozvěděl o smrti svého dvojčete, ale tu strašnou zprávu odmítal přijmout. Sedl si na zem, tvář schoval do dlaní – a plakal. A přál si, aby to byl jenom hodně špatný sen.
POHNUTÉ OSUDY: Fotbalista Václav Koloušek přemohl zákeřnou leukemii |
Jenže nebyl.
Bezvládné tělo našla na chodníku kolemjdoucí žena. Brzy nato se u zadního vchodu „věžáku“ seběhli další lidé, ale Martinovi už nebylo pomoci.
Skokem z výšky několika desítek metrů si na místě zlomil vaz. Bylo mu pouhých 27 let.
Kariéru talentovaného koulaře měl už tři roky za sebou, ale takřka celý život byl teprve před ním. S jeho nástrahami se však nedokázal vypořádat. A tak své utrpení osudného dne ukončil.
Snad proto, aby byl v posledních chvílích co nejvíc nablízku své rodině, si vybral dům, v jehož pátém patře bydleli jeho rodiče. Martin Bílek pro jistotu zvolil komoru ještě o čtyři poschodí výš, která spojuje chodby s vedlejším vchodem.
Když skočil, zevnitř bylo zamčeno, ale klíč se nikdy nenašel. Dopis na rozloučenou nenechal.
„Z naší rodiny ho viděl jen táta. Přede mnou a mámou už ho stihli zakrýt,“ vzpomínal v roce 2013 Martinův bratr Marek, pro změnu bývalý reprezentant v hodu diskem.
Ta zpráva se rychle šířila nejen pražskou čtvrtí, ale také napříč atletickými kluby. Vždyť nadějný koulař postupně vrhal za oddíly Slavie, Dukly a nakonec i Olympu.
Kluci do party i průšviháři
V roce 1995 se stal halovým mistrem republiky a v sezoně předtím a potom startoval i na halových mistrovstvích Evropy. Ještě jako devatenáctiletý mladík skončil v roce 1992 osmý na světovém šampionátu juniorů v Soulu. Rýsovala se před ním slibná budoucnost.
Bratři Bílkové se narodili 7. ledna 1973 v Praze a už od dětství byli vedeni k pohybu. Zpočátku to ale spíše než na atletické ovály vypadalo na basketbalové palubovky.
Tedy alespoň pro o pár minut mladšího Martina, který měl pod koši mimořádné nadání. Když ho v patnácti letech přetáhli z pražského Meteoru do Sparty, na hřišti ve svém ročníku exceloval.
POHNUTÉ OSUDY: Život hokejového kouče Metelky tragicky vyhasl v autobuse |
V utkáních tehdy sázel tolik bodů jako stejně starý Jiří Zídek, jenž to později dotáhl až do NBA. Jenže na sportovním gymnáziu v Přípotoční, kde Bílkové začali studovat, tehdy učil i atletický trenér Miroslav Janoušek, sám bývalý koulař.
Začalo to na školních závodech, kterých se bratr Marek – od dětství pořízek s dobrými proporcemi – účastnil. Jakmile Janoušek spatřil, že všechny studenty koulí hravě přehodil, pozval ho na trénink.
„A ty máš ještě bráchu? Přiveď ho taky,“ řekl mu. Martin časem opravdu dorazil. A hodil ještě víc.
S basketbalem byl konec. Dvojčata přece drží odmala při sobě. Ve Spartě pak mohli Martina přemlouvat, jak chtěli, aby jim pomáhal alespoň v zápasech. Marně.
A tak odstartovala jejich atletická kariéra.
Markova jako diskaře, jenž se časem dostal až na olympiádu v Atlantě. Martinova zase coby specialisty na vrh koulí se všemi předpoklady dosahovat velkých výsledků.
Václav Fišer, bývalý šéftrenér české atletiky, pamatuje: „Oba kluci postupně vyrostli v pěkné chasníky, ze kterých šel respekt. Měli kolem dvou metrů a 125 kilo. A byli téměř nerozeznatelní.“
Zatímco Marek začínal ve Spartě, už o rok později s Martinem hájil barvy Slavie. Oba pod Janouškovou taktovkou.
Tyto první čtyři roky pro ně byly vůbec nejhezčím sportovním obdobím. Jenže pak přišel rok 1992.
POHNUTÉ OSUDY: Národ slavil Nagano, nadějný judista ležel v nemocnici a necítil nohy |
Blížilo se juniorské mistrovství světa v Soulu a dospívající bratři začali mít na koučovy tréninkové metody odlišný názor. „Teď toho lituju. Bohužel jsme byli mladí a hloupí,“ přiznal Marek.
Do daleké Asie výprava odletěla už bez Janouška, s nímž se svěřenci rozešli. Martin tam sice ještě zaznamenal 8. místo, poté se ale věci začaly ubírat nesprávným směrem.
Což o to – přestup do Dukly je u atletů prestižní záležitostí, trénují v ní převážně ti nejlepší. Bratři najednou byli denně nablízku svým sportovním vzorům, medailistům z evropských i světových akcí.
Ovšem ne všechno je vždy takové, jak se na první pohled zdá.
S velkou atletikou přišel i bujarý životní styl s množstvím divokých večírků. „Amy se těm starším snažili vyrovnat úplně ve všem,“ přiznal Marek Bílek.
„O jednom se tu vědělo, že kouří dvacet červených marlborek denně, druhý uměl vypít deset piv a třetí například osm panáků. Trénovali jsme, ale dělali i to, co oni. A mělo to na nás vliv.“
Bratrský tandem měl pověst společenských kluků do nepohody, kteří nezkazí žádnou legraci. Ale zároveň se o nich říkalo, že představují magnet na maléry.
Třeba jednou v Maďarsku: cítili podraz od trenéra, a tak dorazili po nočním tahu rovnou na stadion v civilu. A dost hlasitě si s ním celý incident vyříkávali.
„Moc jsem je neznala, ale nebyli zlí, jen to byla banda průšvihářů,“ vyprávěla atletická trenérka Marcela Pilařová. „Dělali, co neměli, a chodili, kam neměli.“ A byla to škoda... Psal se rok 1997, když se Martin nekvalifikoval na světový šampionát v Aténách. V té době už nezávodil za Duklu, nýbrž za Olymp. Tam měl příjem pouhých šest tisíc korun měsíčně, s čímž mohl jen těžko vyžít. A chyběl mu bratr, který disk odložil už o něco dřív.
Rozhodl se skončit také. A životní osud nabral rychlý spád.
Z nočního klubu až do Bohnic
Cesta urostlé chlapíky přivedla znovu k sobě, když dostali práci vyhazovačů v nočním klubu na Václavském náměstí. Vydělávající podnik bohužel pohádkově platil.
Bohužel?
03. 06. 16 - Lidovky/Lidé:POHNUTÉ OSUDY: Tragédie fotbalistů Manchesteru United. Jejich letadlo narazilo do domu |
S přísunem peněz se totiž Bílkové dostali do styku s drogami. A zatímco Marek, jenž v roce 2013 v oblasti kutilství, nabídku dealerů odmítl, Martin pokušení neustál. Aniž by to jeho bratr věděl.
Propadl těžké závislosti na pervitinu, za který utrácel téměř veškerý příjem.
Martin Bílek se navíc řídil heslem: „Když žít, tak jedině naplno.“ Tuhle větu si Martin zřejmě opakoval častokrát.
Během pár měsíců se z něj stal beznadějný narkoman, jenž se potloukal nočními bary. Příliš velké dávky mu vážně poškodily mozek. „V posledních měsících jeho života bylo těžké si s nímvůbec něco povídat,“ líčil Marek.
Nejprve o problému neměl nikdo tušení. Rodina na něj přišla, až když začal trpět schizofrenií. Kvůli tomu byl i dvakrát hospitalizován na psychiatrii v Bohnicích.
Případů, kdy ho domů vozila policie, přibývalo. V souvislosti s nemocí, kterou trpěl, už ohrožoval i vlastní rodinu.
„A pak mu už nebylo ani moc rozumět,“ vzpomínal bratr. „Ale v těch světlejších chvilkách si asi všechno uvědomoval a věděl, že to, co dělá, není dobře.“
POHNUTÉ OSUDY: Smrtelné drama na Mt. Ventoux. Tome, nebuď blázen. To je konec! Slez! |
Vnitřně to chtěl možná zastavit. Ale měl až příliš málo sil.
Děti Martin ještě neplánoval, s partnerkou Danielou však měl čtyřletý vztah. Většinu času trávil s ní. Bylo cítit, jak moc ji má rád.
Možná také proto se s ní nechtěl v onen osudný den loučit. Uprostřed léta, do něhož se probouzíte pozitivně laděni horkým sluncem.
Tenhle den se však pro pozůstalé stal jedním z těch nejčernějších.