Na hřbitově v Dolních Chabrech, obci na okraji Prahy, se při smutečním obřadu sešel nezvykle velký počet lidí. Až ke dvěma stovkám. Kromě místních tu byly desítky bývalých pětibojařů, trenérů a činovníků, hodně jich přijelo i ze Slovenska. Tam Milan Kadlec působil v banskobystrické Dukle, tam vlastně strávil celou sportovní kariéru.
Byl závěr léta roku 2001, ptáci zpívali, ale lidé mlčeli a mnozí jen nevěřícně kroutili hlavami. Přišli se rozloučit s legendou, která si vzala život. Ve dvaačtyřiceti! Proč? bylo možné vyčíst z jejich očí.
Byla v tom ohromná lítost
„Když jsem mu tam pokládal kytici, tak jsem si nad rakví říkal jen – ty vole, ty vole, ty vole. Nezmohl jsem se na nic lepšího, ale byla v tom obsažena ohromná lítost, protože přes všechny slabosti to byl dobrý člověk,“ vzpomíná na ten den Bohumil Starnovský.
POHNUTÉ OSUDY: První tragédie českého hokeje. Nejrychlejšího bruslaře zabil náraz do mantinelu |
Právě on, nyní osmapadesátiletý chlap, spolu s Janem Bártů a Jiřím Adamem zažehl v Montrealu 1976 nečekaným olympijským stříbrem v družstvech slávu českého moderního pětiboje. A nemenším zázrakem byl bronz Jana Bártů v soutěži jednotlivců. A po Montrealu dlouho nic, až přišla Kadlecova medaile z Moulins 1987.
„Jeho problémy naše generace moc nechápala, protože alkohol konzumuje spousta lidí. Až časem mi došlo, co to muselo být za boj se závislostí, do které se dostal. Viděl jsem ho pár dní před smrtí, to už měl za sebou autonehodu z konce předchozího roku. Říkal mi, že jak tam pod sebou viděl to červené víno, které se rozbilo v autě, s nímž se střetl, tak si myslel, že je to jeho krev a že už tady končí. Trošku se usmíval, ale připadal mi takový jiný, nějak smířený s osudem,“ dodává Starnovský.
Podobně prožíval smutné chvíle na chaberském hřbitově Petr Pleva, Kadlecův spolužák a místní fotbalista a trenér, který bydlí v těsném sousedství království křížů a ticha.
„Bylo mi strašně, vždyť mi umřel kamarád, spolu jsme hráli fotbal za žáky. Jenže tady tehdy byl i moderní pětiboj, Milan se zamiloval do koní a ve dvanácti, někdy kolem roku 1970, už ho od areálu, kde byli koně a střelnice, nikdo nedostal,“ vybavuje si Pleva.
Areál Lokomotivy Praha, kde legendární trenér Karel Bártů se svým synem, Starnovským, Adamem a dalšími nadšenci zadělával na první úspěchy, byl možná sto metrů od Kadlecova bydliště.
Jeho otec spáchal sebevraždu a příliš si jej nepamatoval, matku nikdy nepoznal. Oním bydlištěm byla bývalá pastouška, kde se o něj od pěti do devatenácti starala babička, otcova matka. Žena, která dostala malého Milana z dětského domova.
POHNUTÉ OSUDY: Autor slavné Niagary Ingriš toho stihl hodně, návrat do Česka už ne |
„V roce 1984, když nám zatrhli olympiádu v Los Angeles a namísto toho jsme museli do Varšavy na soutěž Družba, jsme s Milanem přijeli do Prahy a on mě poprosil, jestli bychom nezajeli za jeho babičkou do Chaber,“ líčí Jan Novotný, někdejší šéftrenér pětiboje v banskobystrické Dukle.
Mládí v nuzných podmínkách
Tehdy spatřil nuzné podmínky, v jakých Kadlec vyrůstal.
„Ten domek měl předsíňku, kde do umyvadla tekla jen studená voda, záchod a pokoj – dvě skříně, stůl, kamna na uhlí a postel, ve které oba spali. Na zdi obrázek jeho táty a několik novinových výstřižků. Teprve pak mi došlo, proč byl Milan, když v roce 1977 v devatenácti do Banské Bystrice narukoval, tak nadšený. Mám se tady jako v hotelu! jásal. Postel, teplá sprcha, nádhera! Nedlouho po naší návštěvě babička zemřela,“ vypráví Novotný.
V roce 1980 dosáhl Kadlec prvního výrazného výsledku. Na olympiádu v Moskvě sice odjížděl jako trojka za Janem Bártů a Bohumilem Starnovským, ale skončil jako jednička – na osmé příčce, jeho starší vzory zůstaly za ním.
„Medaile z Montrealu jsme nezopakovali, ale umístění mladíka Kadlece bylo považováno za úspěch, vracel se jako nejlepší,“ pokyvuje hlavou Starnovský.
POHNUTÉ OSUDY: Jan Antonín Baťa. Zakladatel brazilských měst a největší mecenáš odboje |
Od té doby bylo spíše výjimkou, když se Kadlec vracel z každoročního mistrovství světa bez umístění v elitní desítce. Vyvrcholením byly tři medaile z let 1987 až 1990. To už byl miláčkem Banské Bystrice.
A od obdivu okolí, stejně jako místních dívek nebylo daleko ke skleničce. To už byl Kadlec ženatý, v roce 1980 si vzal tamní rodačku Naďu a na jaře příštího roku se jim narodila Veronika.
„Hodně dal na rodinu, Veronika pro něj byla bohyní, zřejmě i kvůli jeho nelehkému dětství. Ale také se choval lehkovážně a stále častěji jsme s trenérem Petrem Vyskočilem museli žehlit jeho alkoholické průšvihy. Pořád to ale byl borec, který dával tréninku strašně moc, usilovný dříč,“ přibližuje někdejší banskobystrický šéftrenér Novotný.
Podobnou vzpomínku přidává Petr Blažek, který přišel do Banské Bystrice na vojnu v roce 1988 a rovněž se propracoval k medailím. „Standa Mitrenga, který s ním občas popíjel, se s někým vsadil, že se celou zimní přípravu nedotkne alkoholu. Milan se rozhodl ho následovat, vydržel to, trénoval jako nikdy a byl v neskutečném laufu. Jenže přišly první závody, šlo o nějaký pouťák v Rakousku, ale on ho neskutečně pokazil a jeho předsevzetí tím skončilo. To byla křižovatka. Neudělat ten krok zpátky, možná by všechno bylo jinak,“ přemítá Blažek.
Cítil koně pod nohama
„Ale bez ohledu na všechny výstřelky byl nesmírně ctižádostivý. Skvělý jezdec, cítil koně pod nohama. Spíše mu dělalo problém jezdit dobré koně než ty špatné. Ty kupodivu ovládl vždycky. A byl vynikající běžec – co ztratil v plavání, které nebylo jeho silnou stránkou, dohnal v běhu,“ pokyvuje hlavou Jiří Adam, další ze slavné montrealské party, který dobře znal Kadlece jak z Chaber, tak z Banské Bystrice.
V roce 1992 přišel Kadlec o účast na OH v Barceloně a bral to jako křivdu. „Jeho povaha šampiona se nemohla smířit s tím, že má plnit nějaké limity,“ krčí rameny Blažek.
POHNUTÉ OSUDY: Polárník Josef Svoboda křepčil i s Eskymáky |
O rok později, v pětatřiceti, se rozhodl skončit. Na budování pozic ovšem nemyslel. „Vyučil se tesařem, ale nikdy to nedělal. V Banské Bystrici jsem ho pořád nutil, aby si udělal střední školu, dvakrát ho tam vzali, ale vždy utekl. Nebral zřetel na to, že život má i pokračování,“ kroutí hlavou šéftrenér Novotný.
Slovenská Dukla nabídla Kadlecovi místo trenéra pětibojařské mládeže. „Byl vděčný, chtěl zůstat u sportu, ale nechtěl tomu dávat potřebné – dochvilnost, zodpovědnost, to nebyla jeho parketa. Marně jsme mu vysvětlovali, že práce s mladými lidmi právě tohle vyžaduje. A když do toho vstupoval alkohol, znamenalo to pomalou, ale jistou cestu dolů. Z úspěchů, kterých dosáhl, nevytěžil nic,“ mrzí Novotného.
Smutný epilog
Z Dukly Kadlec odešel v roce 1995, ale na Slovensku s rodinou ještě nějaký čas zůstal, pro jednu firmu přepravoval mezi Českem a Slovenskem elektroinstalační materiál. V roce 1997 zamířil do Čech, kde mu podali pomocnou ruku bývalí pětibojaři. Nejprve Jiří Čermák, kterému se v jižních Čechách staral o koně, poté Bohumil Starnovský, pro něhož pracoval a jezdil parkur ve Svinčicích na Mostecku. Tam se seznámil s paní Ivanou, s níž poté vystřídal několik dalších působišť a bydlišť. Až na výjimky šlo o práci s koňmi, za nucenými odchody se šklebil démon alkohol.
Závěrečná štace byla v Bělé pod Bezdězem, kde došlo i k ukončení vztahu dříve zamilované dvojice.
POHNUTÉ OSUDY: Nevrátil se ze zámoří. Pak se Škvorecký stal světovým spisovatelem |
„Milan se oběsil na trámu ve mlýně, kde máme ustájené koně. Ráno ho objevila dvě děvčata, která nám s koňmi pomáhala. Byl to pro ně šok, stejně jako pro nás, ale jim tehdy bylo jedenáct a třináct let. On byl prima chlap, ale když se opil, byl až zlý,“ líčí šéf jezdeckého klubu v Bělé Daniel Vacek, někdejší mistr republiky v parkuru.
„Když nám Milan kdysi povídal, že se jeho táta oběsil, což věděl od babičky, chechtal se, že si to jednou hodí taky. Tehdy jsme se tomu smáli,“ vybavuje si Jiří Adam.
„Všechno k tomu spělo, nejen rodinná anamnéza. Nepřizpůsobil se, neuhnul ani o milimetr. Normální člověk si přestane půjčovat, ubere v pití, ale Milan byl pořád přesvědčený, že je nahoře. A nůžky se rozevíraly,“ myslí si Petr Blažek.
