Udělat nepochopitelné aspoň trochu srozumitelným, s tím se možná nejpoctivěji „popral“ právě Ivan Trojan. „Ten nejvyšší tam nahoře staví mančaft a vybral si toho nejlepšího z nás. Na shledanou. Ne, nespěchám, to ne. Ale těším se,“ pronesl známý herec při loučení s kamarádem.
POHNUTÉ OSUDY: Nevinný s cejchem devianta. Příběh plachého Jana Šafránka skrývá příliš absurdit |
V divadle se Trojan v roli starého Karamazova ptá v mrazivém dialogu svých dvou synů, zda je Bůh. Aljoša odpoví kladně, Ivan Boha popře. Starý Karamazov se přikloní k Ivanovi, avšak chceme-li se aspoň jako Trojan utěšit, nezbývá než věřit Aljošovi.
Není to jednoduché, pokud jste sami „nastavením“ spíš bratr Ivan než bratr Aljoša. Přesto je ta představa velmi svůdná: vidět tak zase ten široký úsměv, říct nějaký fórek a na oplátku uslyšet: „Neboj, mám to pod kontrolou.“
Malé plamínky, kolem černo
Do té doby ovšem budou studit vzpomínky, jako studí celý ten únorový podvečer, podvečer měsíce, v němž se stále příliš brzy smráká, v němž nevlídné počasí uráží vkus.
Počínající tmu devátého únorového dne roku 2012 začaly souběžně u stadionů Sparty a Bohemians 1905 marně ozařovat první svíčky. Malé plamínky, všude kolem černo: Lukáš Přibyl zemřel, bylo mu 33 let.
POHNUTÉ OSUDY: Ztrátu nohy bral jako frajeřinu. Začal získávat medaile a přežil vlastní smrt |
Nejen fotbal strnul v naprostém šoku. Kdo Přibyla znal, nemohl ho nemít v oblibě. On nešířil dobrou náladu, on dobrou náladou byl. Stal se druhým nejvyšším mužem Sparty, byl tedy „vysokou šajbou“, ale pořád zůstával tím rozesmátým klukem beze stopy velkopanských manýrů.
Autor tohoto textu má stále v mobilu uloženo Lukášovo číslo i esemesku poslanou pár dní před smrtí: „Ahoj Filipe, prý mě budeš grilovat! :-)“ Nejspíš je to hloupé, možná patetické (rozhodně to nyní pateticky vyzní), ale člověku se nějak nechce vymazat poslední úsměv, který po Lukášovi zbývá, poslední úsměv, který mu věnoval.
Psát o Přibylovi s sebou nese úskalí, že se pisatel bude opakovat, že řekne stokrát řečené. Vyhnout se tomu ovšem nelze: zamlčovat, že měl bezmála každý Přibyla rád, a zamlčovat důvody, proč tomu tak bylo, je nonsens, který by pominul ten nejpodstatnější motiv, kvůli kterému se na něj vzpomíná.
Nic ke grilování, Lukáši!
Mimochodem, ke grilování tehdy nedošlo. Rozhovor se točil kolem kontroverzního tématu (je už jedno jakého), tázající měl na věc rozdílný názor než zpovídaný, až diametrálně rozdílný. Jenže Příbu, jak mu všichni říkali, grilovat nešlo; někdy to bylo až novinářsky nepohodlné, žurnalistům profesně překážela vřelost, která z toho vysokého muže sálala.
Lukáš Přibyl.
Jenže nevadilo jim to: zkrátka proto, jakkoli to zní „dickensovsky“, že měli Příbu rádi. „Hora lidskosti,“ říká o něm trenér Pavel Hoftych a víc dodávat netřeba, další slova by tu horu lidskosti jen rozmělnila do drobných kamínků.
Grilování?
„No, asi tě, Příbo, za tenhle krok Sparty sejmu...,“ říká novinář, myslí to vážně, ale zároveň mluví žertovným tónem, takovým se s Lukášem mluví vždy. V tomto případě navíc tento tón naznačuje, že se člověk jaksi předem omlouvá za nepříjemnost, byť mu ji způsobí – subjektivně viděno – po zásluze.
POHNUTÉ OSUDY: Eva Holubová zapíjela deprese. Pomohla si, protože sama chtěla |
„Jasně, jasně, to je tvoje právo, rozumím,“ slyší novinář repliku vyřčenou v rychlé kadenci slov. Je to neobvyklá replika, protože z ní novinář ví, že lze tvrdě nesouhlasit s přítelem, aniž by přítelem přestal být.
Zároveň ho ale ta replika trochu odzbrojuje: až položí telefon a začne psát, na kritice ubere, nebude tak sarkastický, neřkuli zlý, to se přece příteli nedělá.
Byla by to od Příby dobrá taktika, kdyby to od něj nějaká taktika byla. V podtextu taktiky se skrývá aspoň cípek záludnosti či vykutálenosti. Vlastností, které lze s Lukášem těžko spojovat.
‚Akreditovaní‘ přátelé
A když přece připustíme, že byl vykutálený, pak ve prospěch druhých. Velmi pěkná a současně výstižná je Hoftychova úvaha v tom smyslu, že pokud by se mohl Lukáš Přibyl rozčilovat nad vlastní smrtí, nejvíc by se vztekal proto, že způsobil – ač nechtěně – těžkosti svému okolí.
Už je to jistě promlčená historka, jak Lukáš ještě coby redaktor České televize přišel do tiskového střediska na Letné před vyprodaným zápasem reprezentace, posbíral pár novinářských akreditací a díky nim pak přes vrátnici propašoval do areálu partu svých kamarádů.
POHNUTÉ OSUDY: Zapomenutý hrdina. Vilém Goppold z Lobsdorfu, první Čech s olympijskou medailí |
Na udivené reakce a představy, že by měl velký průšvih, kdyby se vše provalilo, reagoval Příba pobavenými a bezstarostnými replikami. Udivilo ho, když se ho kdosi ptal, proč takovou troufalost dělá: „Jsou to přece kámoši a chtějí ten zápas vidět.“
Svým chováním sbližoval i antagonistické tábory. Byl mluvčím Sparty, pak začal šéfovat milované Bohemce, po čase se opět vrátil na Letnou. Ne že by to nevzbudilo emoce, to by ani nebylo normální, ale vyhrocené vášně se nekonaly. Jiný by byl označen za zrádce, jenže takovým slovem Příbu označit nešlo.
Existuje spousta lidí, kteří se navzájem nemusí, ale na Přibylovi se bezvýhradně shodnou a mluví o něm – jak jinak! – výhradně v dobrém. Lukáš byl mostem mezi nimi a zůstává jím i po smrti.
Krajina bez čahouna
Osmého února 2012 se zdálo – a dnes již víme, jak krutý omyl to byl –, že má Lukáš Přibyl opravdu vše pod kontrolou. Městský soud zrušil jeho obvinění z poškození věřitele ve vleklém a nepřehledném případu Bohemians.
Devátého února odešel sparťanský boss (to slovo zní v jeho případě nabobsky, a tedy nepatřičně) do práce. Dopoledne telefonoval s bývalým televizním kolegou Petrem Svěceným, když... „Najednou se mi začal ztrácet, na druhém konci jsem ho sice slyšel, ale myslel jsem, že on neslyší mě. Típnul jsem to, protože mě napadlo, že ztrácím signál,“ líčil zlomený Svěcený o pár hodin později. To už Lukáš Přibyl nežil.
POHNUTÉ OSUDY: Vzpěrač Zaremba vyhrál olympiádu. Pak si dopingem zdecimoval zdraví |
Manžela a otce malé dcerky nalezli bezvládného v jeho kanceláři, soudní pitva později odhalila, že příčinou smrti byla skrytá srdeční vada. Jako nějaká hrůzná noční můra se tragická zpráva rozletěla k uším všech, kteří na ni nebyli a nemohli být připraveni.
Když se jich zeptáte, kde zrovna byli a co dělali, když zvěst dolétla právě k nim, každý vám přesně odpoví. A každý zpravidla dodá – pochopitelně vždy jinými, a přesto stejnými slovy – že je v prvních okamžicích obklopila jakási mlha, která jim nejprve nedovolila dohlédnout na děsivou skutečnost. Když se tato mlha rozplynula, zůstala pustá krajina. Usměvavý čahoun v ní nikde nebyl.
‚Takový jsi byl‘
Na pohřeb přišla spousta známých osobností, nemá cenu je jmenovat, protože zároveň přišly i stovky těch neznámých, stovky fotbalových fanoušků. Po obřadu se ozval spontánní potlesk.
„Byl jako křišťálová studánka uprostřed znečištěného pralesa. Ta studánka teď vyschla,“ prohlásil exkolega Robert Záruba.
POHNUTÉ OSUDY: Dávali mu třicetiprocentní šanci na přežití. Slavný bojovník Pouzar se nevzdal |
„Vrátil jsi nám pojmy jako věrnost, slušnost, láska, přátelství. Takový jsi byl,“ vzkázal zesnulému komentátor Jaromír Bosák. Není pochyb: bez Lukáše Přibyla je na světě smutněji, to musí potvrdit všichni, kdo jej znali.
Co tedy zbývá? Možná jen ten smajlík v mobilu, symbol a vzpomínka na věčně rozesmátý obličej, na velké slabé srdce. V tom případě možná Bůh není, v tom případě má pravdu Ivan Karamazov.
Má-li ale pravdu Ivan Trojan, je to lepší. Nikdo z nás nebude k Příbovi spěchat, ale všichni se můžeme těšit. Ten nejlepší z nás už čeká.
