Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Narodil se v Moskvě. ‚Kolja‘ zahynul jako první český voják v Afghánistánu

Afghánistán

  6:00
PRAHA - Daleká země ve středu Asie propojila osudy jejich rodiny podivným způsobem. Ruslan Martynov byl jako sovětský voják vyslán do Afghánistánu v době, kdy tam zuřila válka. Nasazení přežil, ale zařadil se mezi téměř 54 tisíc zraněných okupantů. Jeho mladší bratři, dvojčata Alexandr a Nikolaj, tam sloužili také - ale už jako čeští výsadkáři.

Matka zemřelého Marie Kestlerová a bratr Alexandr Martynov ukazují fotografii Nikolaje Martynova. foto: Martin Polívka, MAFRA

Narodili se v Moskvě 29. října 1979. Nikolaj se mohl později chlubit, že je starší. Přišel na svět před Alexandrem o deset minut dříve. „Kolja vážil dvě kila šedesát pět, Saša byl o deset deka těžší. Ruslan byl o deset let a 26 dní starší,“ řekla časopisu Reflex maminka Marie Kestlerová. V dětství si dvojčata nejraději hrála na vojáky. Když sedmiletý Kolja uviděl za výlohou figurku výsadkáře, okamžitě si ji zamiloval a uprosil maminku, ať mu ji koupí. Od té doby byly doma „výsadky“ na denním pořádku.

Sovětská okupace a těžké zranění nohy

Když Ruslan dosáhl osmnácti let věku, musel v roce 1987 na vojnu. Když se tehdy Marie Martynovová ptala důstojníka, kde bude její syn sloužit, odvětil že někde u Leningradu. Za měsíc přišel první dopis. Z Afghánistánu. Pak psal dopis každý měsíc, ale najednou se na půl roku odmlčel. Ruslan utrpěl těžké zranění nohy, na vojně ale stejně musel zůstat dva roky. „Když se Ruslan vrátil, bylo mi deset let. Měl jsme na něj takové klučičí otázky. Ale až teď se spolu bavíme, co se v Afghánistánu změnilo. Docházíme k tomu, že v podstatě nic,“ řekl Alexandr Martynov v pořadu ČT Neznámí hrdinové.

Ruslan Martynov se svými bratry.

Kluci s maminkou bydleli do roku 1993 v Moskvě. O rok dříve se Marie Martynovová seznámila s Čechem Jiřím Kestlerem a později si ho vzala. Saša s Koljou se tak ve 14 letech stěhovali do České republiky. „Moskva je obrovské město. My jsme se najednou ocitli na vesnici a v cizí zemi. Byla to ale příjemná změna,“ líčil nejmladší Alexandr. Kluci neuměli zpočátku ani slovo česky, tak rok strávili učením jazyka. Brzy si našli kamarády, se kterými dál slepovali modely tanků a letadel.

Svého nevlastního otce si kluci zamilovali. Začali mu říkat tati, spolu vyráželi do lesa i prohlíželi historické knihy. Se zaujetím poslouchali příběhy Jiřího Kestlera o svém strýci Oldřichovi, stíhacím pilotovi RAF, který zahynul v roce 1941. Saša dodnes opatruje jeho letecký deník z války.

České občanství a povolávací rozkaz

V roce 1998 dostali oba kluci české občanství a brzy také povolávací rozkaz. „Saša dostal kvůli nástavbě na maturitu roční odklad. Kolja nastoupil hned ten rok. Když pak byl na vojně i Saša, začali se chlapci mezi sebou bavit o tom, že je to baví a že by u armády mohli zůstat,“ vypráví Jiří Kestler. „Já jsem z toho byla v šoku a chtěla jsem, ať jim to manžel vymluví,“ říkala Marie Kestlerová. Nepovedlo se.

Příslušník 43. výsadkového praporu Nikolaj Martynov.

Nikolaj i Alexandr začali jezdit i na zahraniční mise, byli v Bosně, Kosovu a nakonec i v Afghánistánu. Tam zamířil jako první Alexandr - v roce 2002 se s šestou polní nemocnicí vydal do Kábulu. Pak se tam vypravil ještě dvakrát. „Říkali mi, že se jim nic nestane. Mami, jedou kamarádi, tak musíme taky, je to naše povinnost,“ uklidňovali bratři matku. Kolja se do Afghánistánu dostal až v roce 2007 jako příslušník 43. výsadkového praporu z Chrudimi. „Kolju znali všichni. Pamatuji si ho jako velmi schopného vojáka, jak už po stránce odborné, tak i lidské. Když někdo potřeboval pomoc, u něj ji nalezl,“ líčil velitel jednotky Zdeněk Kolář.

V Chrudimi se Nikolaj Martynov seznámil i s Milošem Prášilem. „Rádi jsme se bavili o skákání, i když jsme se doma moc neviděli. Kolja sloužil u odloučené jednotky u průzkumu, já u odstřelovačů,“ vzpomínal výsadkář, se kterým pak Martynov vytvořil v Afghánistánu brzy sehranou dvojici. Kolju maminka nechtěla na misi pustit. „Říkala jsem mu, že tu má holku, že dodělává dálkově školu, ať nejezdí. Tvrdil ale, že to nic není, že jede jen na čtyři měsíce. Říkal ať se nebojím, že se brzy se vrátí a udělá maturitu a svatbu.“

Volal pětkrát. Chtěl se rozloučit?

Nikolaj měl ve zvyku z misí zavolat občas domů. V neděli 29. dubna 2007 byla u Kestlerových rodinná sešlost, na zahradě se grilovalo. Přijel Ruslan Martynov s rodinou a Alexandr s manželkou. Kolja během dne volal hned pětkrát. „Kluci už se smáli, co blázní. Vždycky volal tak dvakrát týdně a teď během jediného dne tolikrát. Říkal nám, že nás chce slyšet. Jako kdyby něco tušil a chtěl se rozloučit,“ popisovala Marie Kestlerová.

O čtyři dny později, ve čtvrtek 3. května dopoledne, opět čekala na další hovor od svého syna. A telefon opravdu zazvonil. „Už asi volá můj miláček, řekla jsem si. Bylo to ale neznáme číslo. Volal nějaký major z Chrudimi. Hned mi bylo jasné, že se něco stalo, byl to hrozný pocit. Po telefonu ale nechtěli nic říct. Za hodinu přijeli. Když jsme uviděla vojáky a lékaře, zhroutila jsem se.“

Příroda v Afghánistánu je čarovná, ale zároveň i nebezpečná.

Nikolaj byl s Provinčním rekonstrukčním týmem (PRT) ve Fajzabádu, nedaleko oblasti, kde 20 let předtím sloužil jeho bratr Ruslan. Ve čtvrtek 3. května se čeští průzkumníci vraceli z patroly. Pod posledním, čtvrtým, autem hlídky se utrhla horská cesta. Vůz se propadl o čtyři metry níže. Osádce se nic nestalo, ale byla v šoku. Nikolaj Martynov a Miloš Prášil byli velitelem určeni, aby se spustili na laně k uvězněnému autu a zajistili z vozu zbraně a další vybavení.

Loučil jsem se svými dětmi a manželkou

„Většinu věcí jsme vytáhli. Pak si ještě pamatuji, že mi Kolja říkal o samopalu řidiče, který je tam někde zaseklý. V tu chvíli se ozval zvláštní hukot, nevěděli jsme co to je, už byla tma. Myslel jsem, že nad námi jede nákladní Kamaz,“ popisoval pro ČT Prášil. V tu chvíli oba české vojáky smetla lavina kamení, bláta a vody. „Nemohl jsem se hýbat a bylo mi jasné, že je konec. Domů se už nikdy nepodívám, říkal jsem si. Loučil jsem se svými dětmi a manželkou, měl jsem to spočítaný.“ Do celého jeho těla narážely balvany...

Pieta za padlé vojáky

Lidovky.cz vytvořily vzpomínkovou stránku na české vojáky padlé v zahraničních misích. Chcete-li i vy připojit kondolenci, klikněte SEM.

Stačí vyplnit jméno, místo, případně bližší informace o vás. Poté můžete napsat smuteční vzkaz.

Pieta za padlé vojáky.

Najednou však sevření okolo Prášilova těla povolilo. „Byl jsem na nějaké plošině. Mohl jsem se nadechnout, vstal jsem a byl po kolena v bahně. Okolo tma, bouřka a ohromný slejvák. Nikde nebylo vidět ani živáčka. Snažil jsem se z laviny dostat, ale nešlo to. Pak se opět ozval velký hukot a já cítil, jak mi to vylomilo nohu v koleni. Zase mě to někam vleklo. Jak jsem byl předtím šťastný, že jsem se z toho dostal, tak opět přišlo zklamání. Už to nemělo cenu, přestal jsem zadržovat vzduch v plicích a nasál bahno. Už jsem se s tím zase smířil, když vtom jsem pocítil úlevu. Už jsem myslel, že je po mně, že duše opouští tělo.“

Na toho druhého štěstí nevyšlo

Prášil ale pocítil úlevu z jiného důvodu. Lavina ho dovlekla do řeky, kde se bahno rozmělnilo a on vyplaval na hladinu a nadechl se. „Věděl jsem, že musím z vody ven, jinak se podchladím. Řekl jsem si: teď a nebo nikdy. Buď na ten kámen vylezeš a chytneš se, nebo se utopíš. Vyšlo mi to, měl jsme štěstí. Na toho druhého ale štěstí nevyšlo.“ Jeho kamarád Nikolaj Martynov v lavině zahynul.

Miloš Prášil (vlevo) u hrobu svého kamaráda Nikolaje Martynova.

Prášil přežil do úsvitu, kdy ho našli kamarádi. Měl utržené kolenní vazy na pravé noze, vymknuté kotníky, zlomenou hrudní kost, přeraženou čelist, zlomené dvě žebra a silné vnitřní krvácení oka. Dál slouží u elitní jednotky, ale na skákání musel zapomenout. „Když za mnou poprvé přijel Miloš Prášil, jenž měl víc štěstí než Kolja, byl zaražený a smutný. On si ale nesmí vyčítat, že na rozdíl od Kolji přežil! Týdny a týdny jeho život visel na vlásku. Měl velmi vážná zranění. Neznala jsem ho, věděla jsem však, že to byl Koljův kamarád, že má rodinu, dvě malé dcery. Každý den jsem prosila: Bože, dej, ať se uzdraví, už kvůli jeho ženě a dětem, kvůli našemu Koljovi,“ svěřila se Reflexu Marie Kestlerová.

Matka zemřelého Marie Kestlerová a bratr Alexandr Martynov ukazují fotografii...
Nakládání Koljovy rakve do letadla (7. květen 2007).

Půjdou tam, kam bude třeba

Když pohřbívala svého syna, slíbil ji nad hrobem náčelník generálního štábu Vlastimil Picek, že Sašu do Afghánistánu už znovu nepošlou. Na své syny a na armádu je dál hrdá. „Nechápu, jak někdo může o našich vojácích prohlásit, že to jsou žoldáci. Takový člověk nemá rozum v hlavě. Moji synové, Kolja se Sašou, stejně jako ostatní chlapci složili přísahu své vlasti, že jí budou sloužit, že půjdou tam, kam bude třeba.“

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!