Párkrát při něm stálo štěstí, když z nehody vyvázl, ale 15. září 1999 byla jeho šťastná hvězda zřejmě skryta za temnými mračny.
Šok? To bylo slabé slovo. V rodné Kněžpoli, kde s fotbalem začínal, v kdysi třetiligové Slovácké Slavii Uherské Hradiště, v Dukle Tábor a Dukle Praha, kde trávil vojnu, ve Slavii, Jablonci i Příbrami zavládlo zděšení. A nejen tam, byť právě v těchto prostředích jej znali zejména. Tu zprávu roznesly fotbalové tamtamy jako blesk, ale hlava ji nechtěla přijmout.
POHNUTÉ OSUDY: Nečekaný odchod obránce Sparty šokoval. Princ si hrál s pistolí |
V onu středu před šestnácti a půl lety ve 22.25 havaroval Volkswagen Passat řízený brankářem Příbrami Zdeňkem Jánošem v pražských Petrovicích párset metrů od domu, kde s rodinou žil. Po čelní srážce s manipulačním autobusem MHD byl v tu chvíli nepřipoutaný gólman, jehož vůz se v rychlosti 150 km/h vřítil do protisměru, na místě mrtev.
Zděšení? Ne všichni to tak prožívali. „Samozřejmě to byla rána, protože zemřel báječný kluk a výtečný brankář, ale s tou rychlou jízdou to přeháněl,“ vzpomínal trenér Vlastimil Petržela v roce 2012, který počátkem devadesátých let působil ve Slavii, a tudíž dobře poznal Jánoše při jeho prvním ligovém angažmá.
Tak teď vám zamknu bránu
„Rychlá jízda, to byla jeho slabina. Co jsme spolu byli ve Slavii, tak několikrát vyvázl se štěstím. Udělal pár průšvihů a jednou za něj zaplatil hodně mastnou pokutu Srb Dragiša Binič, který tehdy ve Slavii hrál. A pokud vím, tak podobné problémy řešili i v Jablonci. Špatně se mi to říká, ale ta tragédie nebyla náhoda. Bylo mi to strašně líto, protože Zdenda byl obrovský dobrák, ale on k tomu směřoval. Byť to zní krutě,“ míní Petržela, v roce 2012 kouč slovenských Michalovců.
Podobně na Jánoše vzpomínal před čtyřmi lety trenér Jiří Kotrba, který s ním prožil několik sezon v Jablonci. „Zdenda byl výborný brankář, na každém tréninku dokazoval, že umí, celých pět sezon, kolik strávil v Jablonci, tam byl jedničkou. Když na tréninku řekl spoluhráčům – tak teď vám, pánové, zamknu bránu, tak jako by ji opravdu uzamkl; nebyli schopni dát mu gól! Nikdy na něho nezapomenu. Jen kdyby na sebe byl kapku přísnější, pokud jde o životosprávu,“ pokyvoval hlavou v roce 2012 tehdejší sportovní ředitel Českých Budějovic.
POHNUTÉ OSUDY: Z fotbalisty Masného se stal samotář, štvaly ho staré křivdy |
Jánoš nebyl zrovna štíhlé postavy, jeho záliba v dobré kuchyni byla vyhlášená. „Jezdili jsme spolu z Prahy na zápasy do Jablonce na tréninky a na zápasy a při návratech Zdeněk plánoval, co doma uvaří, to byla jeho velká záliba,“ líčil před čtyřmi lety bývalý fotbalista Robert Neumann, v těch letech rovněž hráč Jablonce. „Když jsem řídil já, tak jsem ho musel vysadit blízko bydliště u obchodu a on šel nakoupit, těšil se, jak se stane vládcem kuchyně. A jako správný Moravák si uměl dát po večeři štamprličku,“ dodává Neumann a přidává vzpomínku na zápas v Uherském Hradišti, v němž Jablonec zvítězil 4:0.
„Zdeněk čili Jány tam dal gól z penalty a ve čtyřech, ještě s Pavlem Medynským a Prokopem Výravským, jsme se jako Pražáci vraceli autem rovnou domů. Jány ale nedal jinak, než že se musíme zastavit u jeho rodiny. Stalo se, na stůl se začaly nosit klobásky, potom slivovice, pak další a začalo to vypadat hodně zajímavě. Já řídil, takže jsem se jen bavil, ale tak rozezpívané auto jsem předtím ani potom už nikdy neměl,“ usmívá se.
Po námluvách se málem nevrátili
S podobnou zkušeností se netají ani Vlastimil Petržela, který byl v roce 1988, když se jedenadvacetiletý Jánoš vrátil z vojny, v Uherském Hradišti při námluvách Slavie. „Zdenda byl dobrák od kosti a taky typický kluk z Moravy. Jako by ho poznamenal kraj, odkud pocházel, což jsme ale samozřejmě zjistili až mnohem později. Přijeli jsme k nim domů jednat o přestupu, byli se mnou ještě dva činovníci Slavie, a na stole se hned objevila zabijačka a láhev slivovice. Potom jsme řešili problém, jak se po těch skleničkách vrátit do Prahy, málem jsme tam zůstali na noc. Nakonec jsme vyrazili až pozdě večer, po několika dlouhých hodinách, aby někdo vůbec mohl řídit...,“ culil se před čtyřmi lety při vzpomínce.
POHNUTÉ OSUDY: Velezrada, špionáž a rozvracení republiky. Mistrovi světa Bubníkovi hrozila oprátka |
Fanoušci Jánoše milovali, protože jim rozdával fotbalovou radost. Když v polovině devadesátých let pravidla přestala povolovat „malou domů“, snad jediný z brankařů v české lize, kdo z toho měl radost, byl právě on. „Jány na tom vlastně vydělal, protože uměl výborně kopat oběma nohama,“ říká Neumann. „Jiní brankáři s tím pravidlem měli větší nebo menší problémy, ale Jány ne. Taky si dovoloval kličky v šestnáctce, ale to už k němu jaksi patřilo...“
Někdo potřebuje k dalšímu růstu konkurenci, aby ještě víc přidal, jiní se však s dotíráním agilních „protivníků“ neumějí vyrovnat. Do které skupiny patřil Jánoš? „Jakmile se v týmu objevil brankář, který by Zdeňkovi šlapal na paty, tak to nesl špatně,“ líčí někdejší záložník Daniel Šmejkal, který se znal s Jánošem ze Slavie i z jeho posledního angažmá v Příbrami.
Takže když v roce 1994 sáhla Slavia po reprezentantu Janu Stejskalovi, který se vrátil z působení v Queens Park Rangers, Jánoš se nerozmýšlel a využil nabídky Jablonce. Po šesti letech v Edenu. A opět byl jedničkou. Uznávanou a oblíbenou. Také v Jablonci však musel bojovat.
Zdeněk Jánoš.
„Zdeněk toužil po angažmá v zahraničí, tak jsem si už s předstihem vyhlédl talentovaného Petra Drobisze,“ vyprávěl v roce 2012 Jiří Kotrba. „Zdeněk pak byl na zkoušce v Číně, dva zápasy odchytal Drobisz, ale angažmá nevyšlo a vrátil se. Jenže Drobisz přišel taky proto, že jsem chtěl na Jánoše vytvořit určitý tlak, aby měl lepší životosprávu. V Jablonci zlikvidoval jedno služební auto, bouraček ale bylo víc, a když přišel na trénink s boulí na čele, nebyl to hezký pohled. Navíc několikrát dorazil v ne zrovna dobrém stavu, takže jsem musel sáhnout k pokutám. Nakonec jsme spolu ale vydrželi,“ pokyvuje hlavou zkušený kouč.
Projevoval snad Jánoš svou touhu být jedničkou i jinak? „Nemyslím, nicméně do kabiny jsem neviděl,“ krčí rameny Kotrba. Podle Drobisze ale Jánoš k ničemu nepatřičnému nesáhl. „Že by někdy reagoval podrážděně? To ne. Jeho pozice byla neotřesitelná, já ho obdivoval a snažil se od něho něčemu přiučit. Vzhlížel jsem k němu s respektem, vždyť jsem byl o devět let mladší,“ kroutí hlavou.
POHNUTÉ OSUDY: Fotbalistu Petra Kocmana zabila zatoulaná rezerva |
V létě roku 1999 přestoupil Jánoš do Příbrami –vJablonci mu skončila smlouva a příbramský šéf Starka mu nabídl lepší podmínky. Ještě o dva roky dříve se gólman znovu setkal s trenérem Petrželou. „Trénoval jsem Bohemku, hráli jsme přátelák v Sobotce a Zdeněk mi tam přijel ukázat svoje nové auto. Byl to ten Volkswagen Passat. „To je raketa, co? řekl mi. Odpověděl jsem, ať si s takovým autem dává pozor. Bohužel mu to vydrželo jen dva roky,“ smutní Petržela.
Co se v září roku 1999 vlastně stalo? „Ve středu jsme hráli v Příbrami přátelák a asi v půl desáté večer jsem Zdeňka vysadil v Chuchli, kde měl zaparkované auto,“ vybavuje si Daniel Šmejkal, v roce 2012 trenér dorostu Slavie. „Spěchali jsme na druhou půli Sparty s Bordeaux, ani pivo si nedal,“ dodává.
Ani ve své oblíbené hospodě U Čouků v pražských Petrovicích se pak Jánoš nezastavil. „Volal, že jede, ale nestavil se,“ říká Martin Chaloupka, který tehdy pracoval v podniku jako číšník. Jak tedy vysvětlit téměř hodinu mezi Chuchlí a tragédií? „Kamarády měl všude, mohl se zakecat kdekoli,“ soudí Robert Neumann.
Syn Adam udržuje tradici
Jméno Jánoš ale z českého fotbalu nezmizelo. S A-týmem Sparty se v roce 2012 připravoval i Adam Jánoš, tehdy sedmiletý brankářův syn, v roce 2012 vicemistr Evropy do 19 let. „Táta mě bral na tréninky do Jablonce, kde jsem mohl kopat na bránu, nebo mě vyzvedával ve školce a nikdy nezapomněl vzít moje kolečkové brusle. Snad mu teď dělám dobré jméno. Chtěl bych se mu co nejvíc přiblížit, ale koukal jsem na jeho ligové statistiky a budu mít co dělat. Ale doufám, že mě vidí a že je pyšný. Aspoň za to loňské Euro,“ usmíval se Janoš mladší před čtyřmi lety.
Domlouvala jsem mu, ale asi to bylo silnějšíRozhovor vznikl v roce 2012 - pozn.red. Dnes už má mnoho důvodů k radosti, bedlivě sleduje fotbalové kariéry obou synů, ale jakmile se řeč stočí k tragickému úmrtí jejího manžela, neubrání se slzám. „Odpusťte, že brečím, ale bylo to straš- né. Ponesu to v sobě celý život, asi to tak má být,“ říká Eva Jánošová, osmačtyřicetiletá vdova po fotbalovém brankáři Zdeňkovi Jánošovi. LN: Od tragické smrti vašeho chotě uplynulo dvanáct a půl roku – jak jej chováte ve vzpomínkách? Doma vzpomínáme pořád, na Zdeňka se nedá zapomenout. Měl dobrou povahu, takže kluci, Domča s Adamem, o něm dlouho básnili. A často chodíme ke křížku na Novopetrovické ulici, kde se to stalo, zapalovat svíčky. Loni nám umřel pejsek, kterého Zdenda pořídil, takže zase odešel kus jejich taťky. Ale kluci mi pod stromeček dali štěňátko, stejnou rasu, aby mi to nebylo líto. To mě hodně potěšilo. LN: V době té události bylo Dominikovi dvanáct a Adamovi sedm. Jaký byl Zdeněk Jánoš táta? Úžasný, skvělý, protože se klukům hodně věnoval. Odmalinka. Vždycky přijel z tréninku, řekl, abych si zašla do města nebo si jen tak odpočívala, a s kluky chodil na hřiště. Anebo je vodil na ryby. LN: Jak jste se vlastně dozvěděla, co se v ten večer 15. září stalo? Přijela nám to oznámit policie. Shodou okolností jsem tady měla tátu, který u nás ten den spal. Aspoň jsem v tu příšernou chvíli nebyla se syny sama, táta mi taky pomohl postarat se o kluky. Domča to ještě tu noc oplakal a Adámek, myslím, pochopil všechno až později. Ale bylo to strašné. Odpusťte, že brečím, ale to já vždycky, když si na to vzpomenu. Ponesu to v sobě celý život, asi to tak má být. LN: Vy odpusťte... Ne, dobrý. Ale proto se dneska hrozně bojím o kluky. Oni s nadsázkou říkají, že jsem až hysterická, ale já to jinak neumím. Starší syn si papíry ani neudělal, protože je povahově podobný Zdeňkovi a je proto obezřetný, ale Adam už řidičák má, a když jezdí autem, tak trpím. LN: Věděla jste, že miloval rychlou jízdu? Věděla, ale v tom byl nepoučitelný. Vždycky mi sliboval, že už nebude jezdit rychle, ale zrovna v téhle věci byl slibotechna. Pokaždé jsem mu říkala – hlavně se nám v pořádku vrať. Jo, neboj, odpovídal. Až se jednou nevrátil... I když mě měl rád a naše děti zbožňoval, tak ta rychlá jízda asi byla silnější než on, asi to měl v krvi. Nedokázala jsem to pochopit, protože on na rodině velmi lpěl. Znala jsem ho, už za sebou nějaké havárky měl, ale říkala jsem si, že nám se něco podobného nemůže stát. Člověk si to prostě odmítá připustit. Až se to stalo. Ale zajímavé bylo, že když vozil nás, tak jsem se nikdy nebála, s námi jezdil opatrněji. LN: Také byl známý jeho nikoli odmítavý vztah k alkoholu... Měl rád pivo. Bylo to asi tím, že byl hodně společenský, takže si pivo dával. Ale když vozil nás, tak ne. Tehdy v září se ale nic o alkoholu nepotvrdilo. Pokud vím, řešilo se podezření, že mohl telefonovat. Všechny papíry jsem neviděla, ale v tom, co jsem spatřila, stálo, že byl na místě mrtvý kvůli četným zraněním. LN: Jak moc se vám změnil život? Velice. Zdeněk nám chyběl, ale situace se změnila i ekonomicky. Do té doby jsem byla v domácnosti, měli jsme peníze, starala jsem se o rodinu, vodila děti na kroužky, na tenis. A najednou se všechno otočilo. Na dva roky mi zastavili přístup k penězům, protože se řešilo dědictví. Takže jsem měla sirotčí důchod osm tisíc. Ještě že Zdeněk dostal poslední výplatu z Jablonce, bylo z čeho zaplatit pohřeb. Našla jsem si práci, kromě ní chodím dodnes po večerech uklízet kanceláře. A kluci začali namísto na tenis, který se nedal utáhnout, chodit na fotbal. LN: Neříkalo se tehdy, že vám s pohřbem pomůže Příbram? Ne, to se nestalo. Pan Starka sliboval v novinách, že nám bude až do konce Zdeňkovy smlouvy vyplácet jakousi apanáž, stejně jako že klub doplatí i auto pořízené na leasing. Pan Starka mě několikrát pozval na kafe, že se na částkách i na autě domluvíme, ale nakonec ze všeho sešlo. Nedostali jsme ani půlku poslední výplaty, co Zdeňkovi náležela do 15. září. A pak prý ještě hráči Příbrami vybrali na naše kluky, aby dostali v osmnácti nějaké peníze. S odstupem let se mě na to jeden z tehdejších hráčů zeptal, ale kdo ví, kde ta sbírka skončila. LN: Přesto vám synové dělají radost – Dominik se vyučil kuchařem a vaření bylo Zdeňkovým koníčkem, a Adam má stříbro z loňského Eura „devatenáctek“ a nyní trénuje s áčkem Sparty. Ta přece byla nenaplněným snem jeho otce. Nezapomeňte, že i Dominik je dobrý fotbalista, prošel několika divizními kluby a teď je na zkoušce v třetiligovém Písku. Ale ano, myslím, že Zdeněk by byl šťastný, také on by měl radost z obou synů. |
