Desítky let si vedl tréninkový deník, ale koncem roku 1996 zápisy řídly: v říjnu jen osm a v listopadu dvanáct tréninků; prý ho bolelo koleno a zlobil vysoký krevní tlak. Poslední zápisy – 23. 11.: Laguna 1 hod. v plavkách, +2 st. C (úklid); 26. 11.: plavu Bečvu, voda +3 st. C, mírně sněží, 600x kliky. Po další koupeli v Bečvě zápis chybí. Byla to koupel poslední.
Jako čtyři horníci
František Venclovský přeplaval jako první Čechoslovák úžinu mezi Francií a Anglií. Bylo to 30. července 1971 u Doveru a 56 km překonal za 15 hodin a 26 minut. Při teplotě vody 13 až 16 stupňů vydal dvacet tisíc kalorií, energii čtyř hornických směn v kuse. Bodrý muž z lidu dostal stovky dopisů. Tehdy již devětatřicetiletý rotmistr, voják z povolání, je všechny evidoval – bylo jich 2256 – a všem odepsal.
Měl za sebou pády a nezdary. Po úrazu páteře hrozilo, že zůstane na vozíku, kvůli tomu nemohl pořádně plavat. „Umím jen takovou nestylovou čubičku,“ přiznával.
S otužováním a plaváním začal kolem roku 1960. Na La Manche začal myslet o čtyři roky později. Psal úřadům, ale nikdo ho neznal, a pak – výlet na Západ... Trvalo to skoro šest let. Celou dobu trénoval téměř denně až čtyři hodiny. V řekách, rybnících, koupalištích a jezerech. Za týden naplaval kolem padesáti kilometrů.
Když vkročil 6. září 1970 do vln Lamanšské úžiny, všechno se spiklo: počasí – zima a déšť, brýle – do očí propouštěly slanou vodu, mořské proudy – strhávaly ho... Rval se s mořem dvanáct hodin, než jej v mdlobách vytáhli na loď. Vzdát? Radši by se utopil. Před reparátem o rok později už myslel na všechno: nakoupil kila soli, sypal ji doma do vany a zkoušel těsnost brýlí. Při druhém pokusu triumfoval.
Chudé dětství
Chudé dětství a mládí prožil v Lipníku nad Bečvou, narodil se roku 1932; šest sourozenců se nedožilo dospělosti, zůstali František a starší bratr. Otec zemřel v pětačtyřicátém, maminku připravil šedý zákal o zrak. František se vyučil soustružníkem a bavil ho zápas, vzpírání, box. Na vojně boxoval za vojenský klub Křídla vlasti, snil o olympiádě v Římě 1960. Při služebním tělocviku při letce přes koně se jednou odrazil tak, že dopadl mimo žíněnky. Horní polovina těla ochrnula, ale po půl roce ho v prstech zabrnělo. Začal ještě víc rehabilitovat, cvičit, zvedat těžší činky. Začal chodit. Poznal, že na něj blahodárně působí plavání, ledová voda. Dal se k olomouckým otužilcům.
Po La Manchi se změnil. Až příliš dával najevo svou výjimečnost. Nejevil zájem o kratší plavby, nebyl rychlý plavec, prohrával – a to nesl těžce.
Celý rok plaval v přírodě, o Vánocích se koupal s otužilci v Praze na Žofíně, na Silvestra v Přerově a na Nový rok v Brně ve Svratce, ale hlavně ho zajímaly extrémně dlouhé štreky. Za přeplavbu La Manche získal titul mistra sportu, vojenský byt a zaměstnání v boxerském středisku Dukly Olomouc. Stal se profesionálním masérem.
Bohatýr František
Jednou mu v Berlíně několik boxerů jen s námahou zabránilo, aby vylezl na vrchol televizní věže a udělal tam stojku. Tu vystřihl úspěšně na střeše hotelu Moskva v někdejším Gottwaldově. Na Eiffelovce mu to zatrhla pařížská radnice. Ohromil Budapešť přeplaváním tři stupně studeného Dunaje. S kamarádem Václavem Židkem plaval nonstop přes Slapskou přehradu až k Občanské plovárně v Praze. S Janem Novákem zdolal znovu La Manche, ve štafetě. Pak se v roce 1989 vydali k sibiřské řece Angaře a v sedmi stupních uplavali štafetově 45 km. To mu bylo sedmapadesát. O rok později se ponořili do jezera Bajkal: 23 km za sedm a půl hodiny.
Na podzim 1996 se v Přerově potkali Venclovský a válečný pilot Ladislav Snídal. Otužilec ho pozval, ať se přijde podívat, jak v Bečvě trénuje a tahá ze dna harampádí. Snídal se půlhodinku díval: „František vylezl z vody a usedl na břehu. Myslel jsem, že trénink končí, ale on se čtvrt hodiny nezvedal... S mou pomocí se postavil a namáhavě řekl: ‚To je tvrdý, pomoz mi!‘... Kdosi volal: ‚Františku, jsi podchlazený, zavolám sanitku!‘“
Po pár dnech v nemocnici ho pustili domů, ale za čtyři dny byl zpět. Měl bolesti břicha. Ve středu ho přivezli, ve čtvrtek operovali a v pátek 13. prosince zemřel. Krevní sraženina uzavřela tepnu vyživující střevo a tkáň odumřela. Sraženina vznikla nejspíš při poslední koupeli a podchlazení. Přál si neveřejný pohřeb a rozptyl do milované Bečvy, byť se to nesmí. Dodával ale, že tu stejně bude do stovky. Ani jedno se mu nesplnilo. Kamarád Jan Novák nad rakví parafrázoval Venclovského. „Já su tak nešťastné, moc nešťastné su!“
