POHNUTÉ OSUDY: Chválili ho i jáchymovští bachaři. Puklé srdce Josefa Brykse

Nejen život, ale i jeho odchod byl výjimečný. „Všichni lékaři tam kromě velitele byli trestanci stejně jako já. Bryks zemřel a oni prováděli pitvu. Říkali mi, a byli to zkušení odborníci, že v životě neviděli tak hrozný infarkt. Srdce puklo, jako kdyby ho někdo rozřízl skalpelem.“ Tak smrt Josefa Brykse z 11. srpna 1957 ve vězeňské nemocnici v Ostrově nad Ohří popisoval po letech jeho spoluvězeň Zdeněk Kessler. Na povrchu uranového dolu skončil život muže, kterého za války surově vyslýchalo gestapo, po několika letech potom i pilní komunističtí vyšetřovatelé. Celou třetinu svého krátkého jednačtyřicetiletého života strávil ve vězeňském mundúru. I tak se proslavil jako nenapravitelný útěkář. Od chvíle, kdy Josef Bryks, rodák z Lašťan u Šternberka, ve svých devatenácti letech v roce 1935 absolvoval obchodní akademii v Olomouci, už uniformu nesvlékl. Nejdřív narukoval k dragounům do Košic, pak na hranické vojenské akademii vystudoval letecké oddělení. Mnichovská krize jej zastihla u 33. stíhací letky, která byla připravena bránit mladou republiku dvouplošníky Avia B-534

Řeznictví mu nestačilo

Po okupaci pomáhal čerstvý novomanžel ostatním pilotům s odchodem do Polska, sám zatím zůstával. Práci našel v řeznictví u tchána v Dolanech. Rodinný život nabourala smrt dcerky, zemřela dva dny po porodu. Trápení vyvrcholilo v lednu 1940, kdy se rozhodl pro odchod z vlasti. „Přes Slovensko se nejprve dostal do Maďarska, kde však byl 26. ledna zatčen pro nedovolený přechod hranic a uvězněn v Budapešti až do 4. dubna 1940. Maďaři ho eskortovali zpátky na Slovensko. Podařilo se mu však uprchnout a přes Maďarsko se dostal do Jugoslávie, kde se 17. dubna 1940 přihlásil na francouzském konzulátu v Bělehradě,“ popisuje jeho cestu Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu v magazínu Historie a vojenství. Do Francie se pak Bryks dostal přes Turecko a Sýrii. Tam do bojů nestihl zasáhnout, a tak utekl do Británie. Nešlo o nijak ostříleného pilota, což třeba potvrdil při jednom z přistání, kdy urazil kolo podvozku. Proto se musel doškolovat. Pak přelétával letouny k jednotkám.

SKUPINKA V ZAJETÍ. Na fotce doplňují Brykse (úplně vlevo) Novozélanďan, Brit, další čs. legenda Otakar Černý a Jugoslávec.

Noční stíhač

Díky své výborné angličtině, kterou ovládal od střední školy, jej zařadili k britské 242. stíhací peruti vyčleněné zprvu pro noční akce nad okupovanou Evropou. „O tom, jakým byl Josef Bryks stíhacím pilotem, příliš mnoho zpráv nemáme. Každopádně nebojoval příliš dlouho, neboť zakrátko při ofenzivní operaci nad okupovanou Francií upadl do německého zajetí,“ přibližuje krátké nasazení Rajlich. V polovině června 1941 začínají Bryksovy zajatecké příhody, které skončily až v komunistickém lágru. Po vyskočení z kokpitu hořícího letounu jej popálil hořící olej. Francouzi mu po dopadu nejdřív pomohli a dali mu staré oblečení, když ale v noci zaklepal na dveře jednoho stavení, byl prozrazen. Přivolali na něj německou hlídku. V zajetí se pokusil dohromady o pět útěků, žádný ale neskončil úspěchem. Rajlich vypichuje třeba jeho neúspěšnou akci, kdy se Němcům snažil uletět s noční stíhačkou Messerschmitt Bf 109. Dvakrát se snažil z lágru utéct tunelem, po pár dnech na svobodě ale vždy skončil v německých rukou.

Bečka s močůvkou

Jednou zase pro svůj útěk využil bečky s močůvkou. Dostal se až do Varšavy, kde Poláci vymýšleli jeho převoz do Londýna. S Angličany se ale nedomluvili a akce opět skončila neúspěchem. Když Němci odhalili Bryksovu skutečnou identitu a jeho protektorátní původ, spolu s dalšími dvěma letci jej převezli do pražské vyšetřovny gestapa v Petschkově paláci.

„V polovině července 1944 jsem byl vyslýchán gestapem ve věci mého pravého jména – bezvýsledně. 20. srpna 1944 druhý výslech – výhrůžky gestapáka (mluvil plynně česky) oběšením v Praze; řekl mi, že moje rodina byla zatčena (ukázal mi seznam). Na základě písemného dokladu o povýšení poslaného z Londýna (byl jsem tam napsán s pravým jménem s poznámkou ,Czech‘) jsem byl usvědčen,“ psal Bryks ve svých vzpomínkách zaznamenaných po návratu ze zajetí. Věznili jej i ve známém „domečku“ na Hradčanech a gestapo plánovalo Brykse navzdory ženevským konvencím dostat k Říšskému vojenskému soudu. „Na ostrý zákrok Velké Británie, provedený prostřednictvím ochranných mocností, však tito kandidáti smrti museli být převezeni zpět do zajateckých táborů,“ reaguje historik Jiří Rajlich. V dubnu 1945 Brykse a další vězně tábora Oflag IVC osvobozuje americké vojsko. Ve Velké Británii se nejdřív léčil – během vyšetřování přišel o ušní bubínek a měl poraněné břicho – a také se tu podruhé zamiloval. Jeho první manželka se už během války podruhé vdala a v dubnu 1945 spáchala sebevraždu, Bryks se přes Mezinárodní červený kříž seznámil s Gertrudou Roseovou, vdovou po britském letci. Zpátky do letadla kvůli zraněním nemohl, zkušenosti zúročil jako instruktor v Leteckém učilišti v Olomouci. Měnící se situace v Československu a jeho politické názory však nešly dohromady.

Zběhnutí a zrada

Skončil v záloze a v roce 1948 ve vězení. Stal se obětí velkého zatýkání, které provázelo vyprovokovaný pokus o útěk generála Karla Janouška do ciziny. „Byl zatčen 3. května 1948 ve svém bytě v Olomouci pro podezření z přípravy ilegálního útěku do zahraničí. Údajně měl jen podat vysvětlení k nějakým drobnostem, ale ve skutečnosti od té doby již bránu věznice neopustil. Útěk byl totiž prozrazen,“ píše Rajlich. Ještě předtím však stihl vypravit do Británie svou manželku s dcerkou.

Ve vazbě se Bryks vrátil na známé místo – komunisté jej s dalšími obviněnými hodili do „domečku“. Tedy tam, kde jej před několika lety drželo i pražské gestapo. Z červnového procesu Bryks vyvázl jen s kázeňským přestupkem. Vojenský prokurátor Jan Vaněk však podal stížnost, nízké tresty (Janouška odsoudili na 18 let tvrdého žaláře!) se mu vůbec nelíbily. Podruhé se věc projednávala v únoru 1949 a přišly mnohem tvrdší postihy – Bryks si vysloužil deset let za „zločin přípravy úkladů, zločin zběhnutí a pokus zločinu vojenské zrady“. Prošel si několika věznicemi v Čechách i na Moravě, nepomohl mu ani dopis, který v Anglii napsala jeho manželka generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Rudolfu Slánskému. „Jediným jejich zločinem bylo, že se pokusili dostat pas, aby mohli žít se svými ženami v Anglii. Zeptáte se snad: A proč asi chtěli opustit svou vlast? Odpověď je lehká: Nebyli již žádoucí z nějaké příčiny; snad pro své styky s Anglií za války, když bojovali v britské Royal Air Force za osvobození světa z kletby nacistické doktríny. Byla jejich prolitá krev, strádání a útrapy nadarmo? Již se na to zapomnělo? Takto se jedná s lidmi, kteří tak mnoho trpěli pro Československo?“ stálo v psaní.

Chtěli utéct z Borů

Opět za mřížemi a opět oživuje svůj smysl pro útěk na svobodu. Plzeňská věznice na Borech má k tomu ideální polohu – dostat se odtud k západním hranicím nebylo tolik složité. Komunistické dokumenty uvádějí, že Bryks se zapojil do skupiny vězňů a dozorců, usilující o kontrolu nad věznicí a získání zbraní. „Nikdo neví přesně, jestli to bylo vyprovokované. Jisté je, že si odhalený dozorce počínal šíleně neopatrně. Při prohlídce jeho bytu pak byly nalezeny mapy pohraničí či povolenka vstupu do hraničního pásma,“ říká dnes Rajlich. Připravovaný proces měl zastrašit další případné útěkáře. Šest dozorců a osm politických vězňů si v květnu 1950 vyslechlo zdrcující ortely, mimo jiné padly i tři tresty smrti. Bryks si vysloužil dvacet let těžkého žaláře. Přes několik věznic pak na necelé tři roky zakotvil v odstrašujícím Leopoldově. Nakonec se dostal do dolu Rovnost u Jáchymova. Spoluvězni o něm říkali, že byl sám k sobě velmi tvrdý.

Šachta byla jeho rájem

Po období sporů s dozorci obrátil a stal se z něj „vzorový“ vězeň. Při dobývání uranové rudy překračoval tvrdé normy. Motivovalo jej, když věděl, že pomáhá – malé výdělky posílal své dcerce do Anglie a chudému otci na živobytí. V prosinci 1955 mu to však zakázali. „Chodíval jsem s radostí dolů, jako kdyby šachta byla mým rájem,“ psal otci 6. března 1956, „a nyní, když ani Vás ani dcerku nemohu podporovat, mně ani život netěší.“ Když nemohl pomáhat, život pro něj přestal být zajímavý. Bryks začal strádat a propukla u něj srdeční choroba. Umírá jako jednačtyřicetiletý v srpnu 1957. O čtyřicet let později byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.